Vanuatu

Pakliže trávíte delší dobu na Novém Zélandu nebo třeba v Austrálii, je to pak už co by kamenem dohodil do nějaké té exotické země v Tichomoří. Zatímco z ČR by se člověk nedoplatil za letenky, tady se cena rapidně snižuje, tudíž by byla škoda toho nevyužít. Nabízí se třeba takové Fidži, Samoa, Tonga nebooo…námi zvolené Vanuatu! To jsme si vybrali po dlouhém zvažování (tak dlouhém, že jsme ještě v květnu nevěděli, kam se vydat, a to jsme tu cestu plánovali na červen:-D). Zavrhli jsme Fidži z obavy, že tam bude přeturistováno a Tongu proto, že bohužel hlavní lákadlo – plavání s velrybami – se tam děje okolo září a v červnu bylo asi příliš brzy na to, abychom tam toto mohli podniknout. Volili jsme tedy mezi Samoou, o které se traduje, že je nádherná a levná, a Vanuatu, o kterém se toho v porovnání se Samoou moc netraduje, protože má pověst dražší země a to batůžkáře, jako jsme my, většinou odradí. Nás však ne, protože vyhlídka návštěvy tradiční vesnice nebo aktivní sopky byla prostě neodolatelná, to je totiž něco, co už určitě nikdy nezažijeme. K tomu jsme během práce na vinici poznali pár Vanuaťanů a byli to takoví veselí chlapíci, že jsme tušili, že by tam mohlo být moc příjemně. Však se také o obyvatelách Vanuatu říká, že jsou nejšťastnějším národem na světě:-)
Článek je psán formou deníku a najdete v něm i veškeré výdaje + finální finanční shrnutí na konci. Tak hurá do čtení!

DEN 1 – 4.6.2018 – CESTA NA VANUATU A PORT VILA

Je 4:30, zvoní budík a my se probouzíme každý v mrňavé kóji osmimístného pokoje v hostelu Jucy Snooze v Christchurchi. Kóje obsahuje pouze postel a lampičku a pod ní je uzamykatelný prostor na věci. Dá se zatáhnout roletou, takže si tím vytvoříte takový soukromý bunkr a je to docela příjemné na jednorázové přespání. Oba vytahujeme svou roletu a mžouráme na sebe přes uličku. Letíme v 6:45, takže rychle balíme své věci, ve společenské místnosti, která vypadá jako tělocvična s různými sedacími pytli, hamakami a křesílky, srkáme teplý čaj a přikusujeme buchtu ze supermarketu, a pak odevzdáváme přístupovou kartičku a vydáváme se pěšky na nedaléké letiště. Je ještě tma, ale cesta je osvětlená jako koridor, mají to fakt vymakané, však to je vyloženě hostel pro přespání před odletem, tak jim tu asi lidé dost často odcházejí ještě za tmy. Takže rada od recepčního: „Just follow the lights“ se ukázala jako celkem vystihující. Za chvíli jsme na letišti, hledáme odbavovací přepážku a pak už čekáme, až nám to poletí. Oba máme jen příruční zavazadlo. Rozhodli jsme se, že prostě tuhle dovču dáme na lehko, takže si přijdeme, jako bychom někde něco zapomněli. Letíme do Brisbane a odtamtud do Port Vila. Lety jsou krátké, ale i tak si pokaždé zvládáme zdřímnout, tudíž jsme za chviličku na Vanuatu, skoro jako kdybychom se teleportovali:-D
Čeká nás tam letiště o velikosti dvou budov – international a domestic terminal. Musíme se smát zátarasám, kam se jakože nesmí. Šňůra natažená od popelnice k popelnici, úsměvné ale funkční. Imigrační kontrola je taková jen na oko, nejvíce nás překvapuje otázka, kde ve městě budeme bydlet. To sami přesně nevíme, máme rezervaci přes Airbnb a nějak se nám do teď nepodařilo zjistit, kde že to ubytování vlastně je. Tak si něco vymýšlíme a prochází to. Majitel ubytování nám slíbil, že nás na letišti vyzvedne, tak snad se tam ukáže, jinak nemáme kde spát. V hale kupujeme místní simku, to se totiž už na Srí Lance ukázalo jako velice užitečný krok. Pak se rozhlížíme po našem ubytovateli. A hádejte co? On nikde:-D Po asi 45 minutách se rozhodujeme dopravit do města sami, akorát nevíme, kam vlastně chceme. Vyrážíme tedy pěšky, protože se nám nechce vysvětlovat taxikáři, že nás má hodit prostě někam. Za chvíli nám zastavuje řidič autobusu (ty tu vypadají úplně stejně jako taxíky – malé cca osmimístné dodávky – akorát mají u SPZ napsáno B a jsou levnější než taxíky s písmenkem T), že prý se beztak vrací do centra, tak nás tam vezme zadarmo. Nechce se nám tomu věřit, ale už a sebou máme 15 minut chůze podél silnice v děsném dusnu, tak bychom mu i klidně zaplatili. Tím vzal plán procházky od letiště rychle za své. Nakonec nás pán vyhazuje na místní hlavní obchodní třídě. Tam chvilku bezradně koukáme, až zahlédneme Informace. Jdeme se tam poptat na různé věci ohledně našich plánů na další dny, ale moc nám tam nepomůžou. Pak ještě jdeme do Air Vanuatu, kde chceme objednat výlet na ostrov Pentecost, ale jediná osoba, která to tam asi umí (z cca 20 přítomných zaměstnanců), má zrovna na práci nějaké školení nebo co, tak prý máme přijít zítra. Venku pak píšeme přes Airbnb našemu hostiteli, že proč jako nepřijel a že jsme někde v centru dostižitelní na tom a tom telefonním čísle, tak ať nám co nejdřív napíše, jak se k němu dostaneme. Za chvíli volá s pokyny, že se máme dopravit k asi kilometr a půl vzdálenému supermarketu a tam nás vyzvedne jeho žena. Takže další pochod. Za chvíli jsme ale tam, žena nás naštěstí nějak našla (aby ne – jediní dva běloši, co evidentně neví, kde jsou) a zjišťujeme, že dům je už za rohem. Dostáváme přidělen pokoj, ve kterém ale nefunguje světlo, tak dostáváme lampičku a prý to manžel přijde opravit, až dorazí domů (nepřišel). Dům je docela pěkný, ale takový ošuntělý, jedno okno v kuchyni je rozbité a přelepené igelitem, večer potkáváme v koupelně macatého švába a ráno pak objevujeme, že nám do batohů nalezli minimravenci. A to tak, že si tam asi hodlali udělat nová hnízda nebo co. První střídmá večeře na VanuatuHotová dálnice. Ale zase to bylo nejlevnější ubytování ve městě, neber to. Večer ještě jdeme do blízké restaurace ochutnat, jaké tu mají pivo. Jsme usazeni ke stolu a v pravidelnýuch intervalech za námi chodí usměvavé servírky, jestli už máme vybrané kromě piva i jídlo. Pokaždé se jim snažíme vysvětlit, že jsme přišli jen na to jedno pivo, ale nějak to nechápou, s ostýchavým výrazem se vzdálí a za pár minut pošlou jinou kolegyni nás zase otestovat. Pak nám nesou nějaké houstičky jako předkrm, což už je nám vážně blbé, tak je posíláme pryč, že jíst nebudeme. Nic na plat, nechápavě to nesou pryč a posílají k nám asi manažera, který se pak hrozně směje tomu zjištění, že my nechceme jíst! Začnou nám pro změnu sklízet vše ze stolu. Takže z poklidného pivka se nakonec vyklubalo jakési faux pas, ale na naši obranu – my to hlásali hned dopředu, že jíst nebudeme:-D Prcháme pryč a jdeme chrnět, ať ráno máme dost energie na vymetání mravenců…

  • Útraty:
    1000,- VT SIM karta Digicel s 2 GB dat (200,- Kč)
    885,- VT nákup jídla (177,- Kč)
    700,- VT 2 piva v restauraci (140,- Kč)

DEN 2 – 5.6.2018 – PŘELET NA OSTROV TANNA

Tržiště v Port VileSvazeček arašídůPo ranním čištění zahmyzených batohů a snídani se vydáváme zpět do centra. Včera jsme šli kolem velkého trhu s ovocem a zeleninou, tak to je náš jasný cíl pro dnešní ráno. Je to tam parádní, ženské v barevných šatech prodávající tolik druhů všeho možného, že si to ani nedovedete představit. Kolikrát ani nevíme, co je to za věc a jestli to probůh vůbec může být jedlé. Kupujeme si svazeček buráků ještě na stonku, které nás překvapují tím, že jsou vevnitř bílé a chutnají jako nezralý hrášek. Kdo by to byl řekl, že ochutnáme měkké buráky. Pak jdeme ještě do přilehlého supermarketu doplnit zásoby jídla, protože se chystáme na méně civilizovaný ostrov, tak ať tam náhodou neumřeme hlady. Couráme po nábřeží a sledujeme ohromné ryby, které krmí číšník z terasy restaurace a které jsou na to zjevně trénované jakožto marketingový tahák na lidi. No ale jsou fakt velké, některé mohou mít i metr. O kousek dál pak jdeme ještě na jedno tržiště, kde se pro změnu prodávají různé ručně dělané suvenýry. Asi bychom si i něco koupili, kdybychom neměli ještě celou dovolenou před sebou a na zádech pouze malé batůžky, kam už se tak tak vejdeme s našimi věcmi. Jdeme ještě do toho Air Vanuatu, kde se nám daří zarezervovat si kýžený výlet. Platit ho můžeme až později, což je dobrý, kdybychom si to náhodou rozmysleli nebo tak.
Kolem 12:00 stopujeme autobus na letiště a řidič se nás samozřejmě snaží natáhnout s turistickými cenami, ale my se jentak nedáme, máme zjištěno, kolik to má stát (cena po Port Vile je odkudkoliv kamkoliv 150,- VT na osobu, místní se ani na cenu neptají a rovnou při výstupu prostě platí 150,- a basta). Aby nepřišel aspoň o nějaký kšeft, bere nás otráveně i za normální cenu (původně chtěl 1000,- VT, což je 3x více). Nikdo další už ho po cestě nestopuje, takže se na letiště dostáváme rychleji, než jsme čekali. Letí nám to až v 14:30, tak čekáme nějaké dvě hodiny, načež se začínají sbírat všichni bílí turisté, kteří už jsou nervózní, že je přesně půla a nic se neděje. Místní sedí a netečně čekají dál, nějak je zpoždění netankuje. Po nějaké době se otevírají dveře, zaměstnanec trhá cestujícím letenky a jde se do letadla. Let je krátký ale výživný, protože je deštivo a s mrňavým letadlem to v mracích pěkně škube. Přilétáme ale v pořádku a na Tanně na nás čeká ještě menší letišťátko než v Port Vile. Je velké asi jako větší rodinný domek a před ním se poflakuje pár místňáků. Mezi nimi i náš hostitel Rex, kterého jsme si včera zjednali také přes Airbnb. Na Tanně jsou totiž asi jen dva drahé resorty a pak pouze Airbnb ubytování u místních. To naše má být pěkný bungalov někde v buši, tak jsme docela zvědaví. Rexovi se podnikání asi docela daří, protože vlastní auto. To je tady na Tanně znak jakési životní úrovně. Oni také musí mít pořádnou káru s pohonem na všechny čtyři kola, jinak by se nikam na těchjejich cestách nedostali. Takové auto nikdo jentak nezaplatí, takže se to řeší půjčkou. Ale už to, že tu půjčku si někdo může dovolit, to něco znamená. No a kdo má auto, ten taky funguje jako taxikář pro půl ostrova. Kdokoliv je u cesty, ten naskakuje na korbu. Už při našem nástupu je tam asi 5 lidí (a tušíme, že my jim tuto cestu zadotujeme) a na sedadle spolujezdce se choulí novopečená maminka kojící miminko, které se jí den předtím narodilo někde ve zdravotním středisku (nelze to asi nazývat nemocnice). Rex ji po cestě za námi vyzvedl a nyní se maminka snaží, aby miminku alespoň neupadla hlava, když už nic jiného, při poskakování auta po ohromných rigolech. Ono se totiž nejede po silnici, ale po blátivé cestě. Vzhledem k tomu, že leje jako z konve, je ta cesta opravdu blátivá, občas nám zadek ujíždí do stran a podobně. Trošku kontrast s našimi maminkami opouštějícími nemocnice s nosítkem, kde je mimčo v bezpečí před otřesy auta nebo třeba pádem meteoritu. Tady na tom tankodromu všichni nadskakujeme, že málem narážíme do stropu auta. Cesta trvá asi 20 minut, ale zdá se jako celá věčnost.
Zvenku vypadal bungalov u Rexe moc pěkně, že?Po tom, co ostatní spolucestující postupně opouští korbu a mizí se zamáváním kdesi v buši (bylo nám vysvětleno, že půda na Tanně je prakticky celá vlastněná lidmi, a když prostě vlastníte kus pozemku v džungli, tak tam samo sebou i bydlíte – proto z blátivé cesty vedou do stran do lesa různé úzké stezky k obydlím místních), konečně přijíždíme do našeho ubytování. Vypadá pěkně, bungalovy jsou na pohled stejně pěkné jako na internetu, mají tu hezky upravenou zahradu (ke každému bungalovu vede cestička vysypaná kamínky a lemovaná upraveným živým plůtkem) a přístřešek s jednoduchou kuchyňkou, kde hostům paňmáma vaří jídla od snídaní až po večeře. Jsme tu jediní hosté a máme se prý chovat jako doma, vesnička že je o kousek dál v buši a klidně tam můžeme zajít a podívat se, jak žijí místní. Rex za námi prý později přijde a probereme, co bychom chtěli podnikat, protože jako správný byznysmen nabízí i různé výlety a aktivity, které není žádný problém zařídit, i když zrovna z nebe padají trakaře. Vcházíme do bungalovu a zjišťujeme, že i když z venku vypadá pěkně, vevnitř je to trošku méně luxusní – zatéká tam a dveře jsou plesnivé a tak. No nejsme z cukru, ale trošku se ptáme, co tady probůh v tom slejváku, 30km od letiště a uprostřed jungle, kde nic není, budeme dělat. Takže tak posedáváme na židličkách pod stříškou před domkem a čekáme, až nás paní domácí zavolá na večeři. Podává se rýže s míchanou zeleninou a masem a je to výborné.
Vracíme se do bungalovu a objevujeme díru v našem nedocenitelném minibatůžku, který se dá složit do kapesní velikosti. Jsme otrávení, copak jsme si ho zatrhli někde v přecpaném autě nebo na letišti? Pak nám ale dochází, že roztržený před chvílí ještě určitě nebyl a hlavně objevujeme kousek vedle bobek…navštívili nás totiž potkani a v batůžku bylo jídlo ze supermarketu. Hajzlíci to stihli pěkně rychle, na večeři jsme mohli být třeba půl hodiny? No jsme zvědaví co nás čeká v noci…hmm, pěkné čóro móro..Hned co zhasneme světlo poháněné solární baterkou (elektřinu tu nemají), začnou šmějdit po celé chatce a běhat nám po trámech nad hlavou. Batoh s jídlem věšíme na popruh na trám a ostatní zavazadla schováváme na vedlejší postel pod moskytiéru a ručníky. Doufáme v klidnou noc… No potkani šmejdí dál, ale nějak usínáme a noc přežíváme…

  • Útraty:
    905,- VT nákup jídla (181,- Kč)
    300,- VT autobus na letiště pro 2 osoby (60,- Kč)
    400,- VT odletová taxa pro 2 osoby (80,- Kč)
    100,- VT buráky na trhuv (20,- Kč)

DEN 3 – 6.6.2018 – TANNA – NÁVŠTĚVA TRADIČNÍ VESNICE (CUSTOM VILLAGE)

Na dnešek máme naplánovanou návštěvu trhu a tradiční vesnice Lovinia, kde lidé dodnes žijí starým způsobem života. Bohužel zase prší, ale i tak vyrážíme hned po snídani. Auto je opět nacpané lidmi, Petr vzadu sedí s dalšími dvěma černochy a hromadou zavazadel. Když jsou všichni rozvezeni do svých destinací (opět na naše náklady), vydáváme se konečně do tradiční vesnice. Cesta se teď už snad ani nedá nazvat cestou. Je to rigol rozrytý jak od divočáků. Auto se po tom blátě klouže ze strany na stranu, ale naštěstí pohon 4×4 zabírá a dojíždíme do cíle.
Petr s chlapci, kteří měli zrovna po obřízceHolčička z vesnice LovinaNoraHnedka vidíme prvního nahatého chlapíka oděného pouze do palmového listí a s krytkou na penis, která se v místním jazyce nazývá namba. Chodí kolem takové chatrče, což je, jak se dozvídáme, oddělený domek pro malé chlapce po obřízce. Ti se tam zotavují a až do ceremonie oslavující jejich mužství nemohou vidět žádné ženy. To prý může trvat až 3 měsíce a po celou dobu se děti nevidí s matkami. Petr jakožto muž se tam na ně smí jít podívat, já zůstávám v autě. Prý se tam tak různě povalovali a nic moc nedělali. Pak už si nás vyzvedává místní domorodkyně Lora s dcerkou Norou. Dostáváme uvítací náhrdelníky z trávy a vydáváme se do vsi. Cestou nám Lora ukazuje různé rostliny, které ve vesnici nějak využívají – Nora podruhéJak vzniká oheň po staruk jídlu nebo třeba k odhánění komárů. Na místě nám pak děti a omladina předvádějí tradiční hry, muži ukazují, jak se rozdělává oheň (jen pomocí tření dřívka v prohlubni vyhloubené v jiném dřívku – vypadá to tak jednoduše, tak jakto, že to v Kdo přežije nikdy nemůžou zvládnout?:-D) a na konec nám celá vesnice zatancuje několik tanců. Při tom se nám tají dech, zem se otřásá z toho, jak dupou a skáčou. K tomu zpívají vlastní písně a celé to v tom dešti vypadá neuvěřitelně. Zážitek neskutečný, na to budeme asi hodně dlouho vzpomínat. Pak nás ještě Lora vede k místnímu mini trhu, kde si jako upomínku kupujeme takovou vyřezávanou sošku domorodce. No a je po.. Samozřejmě je to už dnes asi taky tahák na turisty a předpokládáme, že to tradično se i z této vesnice pomalu vytrácí, nicméně nám se to moc líbilo.
Pak nás čeké ještě pocourání na trhu, který je obdobný jako v Port Vile, jen asi 10x menší. K obědu, který máme v ceně Tradiční tanceTradiční tancevýletu, nám Rex kupuje v místním bistru studené fish and chips a pak vyrážíme ještě na krátkou návštěvu v minifabrice na kávu. Tam skupují už předsušené kávové boby od místních pěstitelů. Víceméně je jen očistí od slupek a roztřídí dle velikosti. Pak je posílají do pražírny do Port Vily a dál se o to nestarají. Takže moc práce nemají, ale každopádně káva z Tanny je vyhlášeným vývozním artiklem Vanuatu.
Pak už jedeme domů a bereme s sebou jednoho zaměstnance fabriky. Ten chodí každý den do práce 3 hodiny pěšky a 3 hodiny pak zase zpátky, pokud nesežene odvoz. To je děsná představa. Cestou se ještě stavujeme v jednom zapadlém kava baru, protože prý musíme ochutnat kavu, což je místní nápoj vyráběný z kořene pepřovníku. Vypadá jak naředěný cement a taky tak trošku i chutná, až na to, že je k tomu ještě štiplavý a jakoby nakyslý. V kava baru jsme se mohli i Náhradní plesnivý domečekpodívat na jeho výrobu, což taky stojí za to. Tři kluci tam strouhali kořen, pak ho přes plátýnko promačkávali a proplachovali do kýble, takže z toho na konci vzešla ta šedá blátivá voda, ve které si ráchali ruce. No ale pro místní je to poklad. Brní z toho jazyk a rty a když to člověk přepískne, může si přijít asi docela opitě. My to teda tak opatrně ucucávali a bránili se zuby nehty tomu, abychom to vzápětí nevrátili matičce zemi, že jsme cítili jen drobné šimrání na rtech, ale víceméně jsme celý ten nakoupený půllitr nechali pak při odjezdu v bungalovu, ať si ho dopijí místní.
K večeři je taro (místní kořen, který se tu jí asi jako u nás brambory) s hovězím masem, což je teda zase bašta. Hlavně to taro, to nám teda šmakuje. Paňmáma ho prý nejdřív předvaří a pak osmahne, no prostě lahoda. Pak nás čeká další potkaní noc, tentokrát v novém bungalovu, protože do původního zatékalo víc a víc. Do nového nezatéká, ale za to je menší a hnusnější a potkani v něm jsou vynalézavější, protože umí sešplhat po popruhu k batohu s jídlem a začít ho zase hlodat. Batoh tedy sundáváme a spíme na něm. Doufáme, že nám nevlezou i do postele pod moskytiéru…

  • Útraty:
    16000,- VT výlet do custom village Lovinia pro 2 osoby (3200,- Kč)
    1000,- VT suvenýr z vesnice Lovinia (200,- Kč)
    200,- VT voda (40,- Kč)
    300,- VT kartáčky na zuby (zapomněli jsme si naše Curaproxy v koupelně v Port Vile) (60,- Kč)
    500,- VT kava (100,- Kč)

DEN 4 – 7.6.2018 – TANNA – MAGIC TOUR

Nastrojený chief z Black Magic TourMaskování měli pěknéOd rána zase prší. V tom slejváku ani nemáme chuť nic podnikat, ale zase z principu nechceme celý den strávit v plesnivém bungalovu, když už jsme tady. Tak se při snídani domlouváme s paní domácí, že vyzkoušíme jejich Black Magic Tour, kterou pořádají přímo ve vesnici, kde bydlíme. Mají prý zrovna přijet i nějací turisté z jednoho resortu, tak se k nim máme v půl druhé přidat. Zjišťujeme, že se jedná o skupinku důchodců, se kterými je docela sranda. Magic Tour je něco jako strašidelný hrad na pouti převedený do džungle. Různě na nás vyskakují nastrojení domorodci z roští a jakoby nás ohrožují klackama, děti na nás řvou a vrčí a tak. Průvodce nám postupně vykládá o různých zajímavostech z Tanny, jako třeba že hoši na obřízku chodí k nějakému kmenovému medicinmanovi, který jim kůžičku uřízne kouskem ostrého bambusu bez anestezie, což samožřejmě hrozně bolí. Kluci jsou pak ale ošetřeni nějakou kaší z léčivé rostliny a hned se Prales, poblíž kterého jsme bydleliI na Magic Tour musela být děckám zimazastaví krvácení a bolest. Kluci pak jsou odděleni od žen, jak už jsme se dozvěděli den předtím v custom village. Během toho se musí naučit jakýsi speciální uzel jakožto zkoušku, kterou musí projít. To nám demonstrují tak, že nám ukazují dva kusy palmového listu a že je jako jeden mladík uváže. Uváže je ale za rohem, abychom to neviděli a neobšlehli jejich tajný způsob uzlování. No moc jim to nebaštíme, ale uzel je každopádně zajímavý a fakt netušíme, jak ho dělají. Na dalším stanovišti nám pak nabízí zpečetit naše manželství. To dělají tak, že k sobě připlácnou dva listy a když po odtažení rukou drží přilepené, tak už se nikdy nerozvedeme a naše láska je silná. No naštěstí listy zůstaly připláclé, uf, báli jsme se, že se lístky třeba rozlepí a co my pak… Slibují nám, že za 10 dní svolají celou vesnici na speciální ceremonii naší lásky a listy, které u sebe bude po celou dobu mít chief (kmenový náčelník), tam spálí, aby to celé stvrdili. Prý nám dají klidně telefon a Nepochopitelný uzel vyrobený bleskurychle za rohem, abychom to neviděliTradiční náhrdelníky ke koupiza 10 dní jim máme zavolat a zeptat se, jestli to vážně proběhlo, že nám to potvrdí. Tak určitě… No a nakonec nám zase předvádějí tradiční tanec. Už to nemá takovou atmosféru jako včera, ale i tak jsou ty jejich tance vážně zajímavé. Celkově za mě Magic Tour byla sice fraška, ale sranda. Petr byl trošku otráven tou okatou show pro diváky, ale tak zase je super, že v takovéhle zapadlé divočině dokážou vymyslet něco, co jim přihraje nějaké ty peníze do rodinného rozpočtu.
K véče je tentokrát vegetariánský mix zeleniny v kokosovém mléce s tarem. Chutná to trošku jako květákový mozeček, mňamka. Večer nemáme náladu na potkany a tak většinu noci necháváme svítit světlo, než se vybije baterie. Potkani světlo totiž neradi, tak je noc trošku klidnější.

  • Útraty:
    8000,- VT Magic Tour pro 2 osoby  (1600,- Kč)

DEN 5 – 8.6.2018 – TANNA – PŘESUN K SOPCE MT. YASUR

Stromový dům pod sopkou Mount YasurRudě zářící sopkaNa dnešní den je naplánovaný přesun na druhý konec ostrova k sopce Mount Yasur, kde máme zamluvené ubytování přes Airbnb ve tree housu přímo naproti vstupu na sopku. To nám sice nikdo zpětně nepotvrdil, ale doufáme, že to klapne. Rex nám slíbil, že nás vezme do Lenakelu (hlavní město Tanny, kde je ten zmiňovaný trh) a tam nám pomůže najít odvoz za levnější cenu. No…nejen že si ten odvoz nechává zase zaplatit, ačkoliv tam má i tak cestu (a dotujeme opět půlku vesnice), ale taky za ním musíme pěšky dojít ke kostelu, protože zrovna prostě není s autem u domu a cesta je moc blátivá, aby se po ní pro nás trmácel. No ona je blátivá i pro nás, když se tím v pláštěnkách brodíme. No nic, tak snad aspoň ušetříme na té dopravě z Lenakelu k Yasuru. Hm…tak nám sice odvoz nachází, ale za úplně běžnou vydřidušskou cenu. No co naděláme, prostě tradiční ždímání turistů, jak jsme zvyklí. Cesta je opět jako tankodrom, ač asi o chlup lepší než jinde na Tanně. Vzhledem k dešti se zamlžuje celé auto, takže řidič sotva vidí na cestu. Ale že nás to vůbec překvapuje…No a pak už se dostáváme na sopečnou planinu a poprvé vidíme Yasur. Vypadá docela neškodně, ale však my později uvidíme, co dovede. Cesta přes planinu vede také přes řeku, u které vždy při větších deštích hrozí, že se trochu rozvodní a nepůjde přes ní přejet. To se pak prostě musí čekat, až voda zas klesne, a nejde to tam ani zpátky. Naštěstí ten náš několikadenní slejvák není asi dostatečný slejvák pro povodně, takže se dostáváme až do ubytování u paní Liny. I přes obavy, že o nás nebude vědět, jí její manžel pracující v Port Vile dal echo, a tak nás vítá, že už nás očekává. Domeček na stromě je moc pěkný a je z jeho terasy výhled přímo na čoudící sopku. Vzhledem k tomu, že stále prší, trávíme odpoledne poklidným posedáváním na verandě a čtením. K večeři pak dostáváme obří porci slepičí nohy (tu slepici určitě picli jen kvůli nám, normálně moc masa nejedí) s rýží a zeleninou, že jsme sotva schopni se odvalit do postele. Kolem půlnoci vstáváme, protože se rozehnaly mraky a dá se krásně fotit rudě zářící sopka. Sedíme na verandě asi do 2 do rána a pak zase zalézáme do hajan a doufáme, že bezdešťové počasí už vydrží až do konce našeho pobytu na Tanně…

  • Útraty:
    9000,- VT doplatky Rexovi (5000,- 3x večeře pro 2 osoby a 4000,- dopravy po ostrově) (1800,- Kč)
    400,- VT voda (80,- Kč)
    4000,- VT doprava k sopce Mt. Yasur (800,- Kč)

DEN 6 – 9.6.2018 – TANNA – SOPKA MOUNT YASUR

Výlet na sopečnou pláňŘeka si tudy pěkně prořízla cestuNo jo, doufat sice můžeme, ale v 6 ráno nás probouzí neuvěřitelná vichřice a bouřka, že raději zahajujeme evakuaci z našeho stromového domu. Bojíme se, že by do něj třeba mohl uhodit blesk nebo by ho ten vichr jednoduše sundal z větví. Sbíháme dolů do přístřešku sloužícího jako malá restaurace nebo spíše jídelnička a čekáme, až ta sodoma gomora přejde. Přechází naštěstí rychle. Pak si dáváme královskou snídani a poté, co nám trošku vytráví, se vydáváme na procházku na sopečnou pláň. Tam se nám moc líbí, je to úplně jako měsíční krajina. Sopečný popel tvoří na vulkánu takovou jakoby hranu, tak uvažujeme, kdo by nám mohl zabránit vydrápat se po ní nahoru a podívat se na soptící kráter zadarmo. Ale netroufáme si na to, přeci jen aktivní sopka je aktivní sopka. Takže hned po prochajdě plánujeme zajít ke kase naproti našemu obydlí, abychom stihli začátek oficiální výpravy.
Seznamte se - BoženkaPetr jako zástupce ČR před výletem na sopkuDoma nás ještě čeká nemilé překvapení v podobě hejna sršňů, které se nám tam nastěhovalo. Paní domácí nám vyrábí palmová košťátka, kterými je máme vymýtit. Petr se do toho neohroženě dává, protože jsem jako ideální žena potencionálního alergika odmítla do té sluje byť jen vstoupit. Naštěstí neschytává žádné žihadlo a za chvíli tam není skoro žádný sršeň. To ale není jediné zvířátko, se kterým se v stromovém domě setkáváme. Včera jsme objevili na záchodě obří pavouky a po zrekognoskování obytného prostoru jsme zjistili, že tři takoví bydlí i tam. Dva přímo uvnitř a jeden na stropě balkónku. Jsou obrovští. Každý z nich je velký minimálně jako půlka dlaně (bráno i s prsty samozřejmě) a tak si tak nad námi dřepí jako by nic. Hromadně jsme je pojmenovali Boženka, abychom z nich byli o trošku méně nervózní, neboť „strach ze jména posiluje strach z jeho nositele“ (fanoušci Harryho Pottera jistě ocení). Když pak balkonovou Boženku Cesta na vrchol kráteru vedla kolem poštovní schránkyPrvní pohledy na vrcholu sopky toho ještě tolik neukazovaly...vidíme, jak si poklidně vysává obří můru, vypadá díky tomu jménu skoro mírumilovně. Každopádně ale máme štěstí, že takové pavouky nemáme v ČR, to je teda fakt. Jo a ještě aby těch zvířátek nebylo málo, večer nám taky do chatky vlétl ptáček, což nás v té tmě při zkoumání Boženek docela překvapilo, až jsme si málem ukrupli. Smáli jsme se, že to je nějaká zvířecí apokalypsa, či co. Hlavně jsme se ale báli, aby tím poletováním nesrazil nějakou Boženku dolů, to bychom se posrali. Ptáček pak spinkal na drátě na balkoně a dělal nám tak společnost při tom nočním pozorování sopky, což bylo roztomilé.
No ale zpátky k dnešku a k sopce. Po pozabíjení sršňů chvíli relaxujeme a pak se vydáváme zaplatit výlet na sopku. Cena je příšerná, ale snad to bude stát za to. Po zaplacení dostáváme ceduli s nápisem CZECH REPUBLIC a přesouváme se ...ale jak jsme se postupně sunuli na druhou stranu kráteru, odhalovalo se víc a víc...V tuhle chvíli jsme už nevěřili, že by šlo vidět ještě spektakulárnější divadlo, ale......ono to ještě gradovalo!!! Z tohohle nám běhal mráz po zádech...do uvítacího prostoru u banyánu (na Tanně jsou tyto prostory prý vždy u těchto stromů, jak se později dozvídáme, ale třeba na severu Vanuatu nikoliv, protože tam prý věří, že jsou sídlem zlých démonů). Usazujeme se na pařezy a čekáme, až dorazí všichni turisté. Mezitím nám jeden průvodce – Mister William, jak se nechá oslovovat – vykládá různé zajímavosti o Yasuru a Tanně a tak. Například to, že Yasur se sopka jmenuje proto, že to znamená Poskytovatel – poskytovala starým domorodcům oheň, vodu a podobně. Tanna zase znamená Půda, to podle toho, že když jakýsi mořeplavec připlul k jejím východním břehům a viděl černé pláže, ptal se, co to je. Domorodec, který byl zrovna na pláži, řekl tanna – půda. A odtud tedy název. Pak Znáte ten pocit, jak nemůžete přestat civět do ohně? Tak tady to bylo asi milionkrát silnější❤ Selfíčko se sopkou nesmí chybět:-)také vykládál o 6 provinciích Vanuatu a že oni patří do provincie TAFEA, která je pojmenována dle prvním písmen 5 ostrovů do ní náležejících. Když jsou přítomni všichni návštěvnící, začíná uvítací obřad. Petr, ač se snaží vypadat zaměstnaně, že zapáleně fotí, je i přes to vybrán jako zástupce turistů a má jakoby požádat chiefa o dovolení jít na sopku. Víceméně to obnáší položit na zem před sebe kus klacku, načež přichází chief, klacek si bere, něco v jejich jazyce povídá a když skončí, Petr se mu má uklonit. Daří se, můžeme na sopku! Pak ještě přichází čas na tradiční tanec, první tančí tanečníci sami a k druhému zvou i všechny turisty. Tak si Petr zkouší to jejich podupávání a já to natáčím.
No a pak už konečně nasedáme do džípů a hrkáme se na korbách opět děsnou cestou nahoru. V autě je s námi rozchechtaná skupina Australanů, tak i přes to, že se musíme držet jako klíšťata, abychom nevypadli ven, je to docela sranda. Zastavujeme až těsně pod vrcholem, odkud jdeme už jen pár desítek metrů do kopečka (kolem poštovní schránky, na Vanuatu je mají opravdu na roztodivných místech). A pak to přichází… Vidíme kráter zblízka. Nejdřív trošku ze zákrytu, ale stejně máme oči navrch hlavy, když slyšíme první erupci a vidíme létat lávu vzduchem. Poté postupujeme po okraji kráteru na další a další stanoviště, odkud je čím dál lépe vidět přímo dovnitř žhnoucího pekla. A to tedy je něco… Rada průvodců, abychom neutíkali pryč při velké erupci, se ukazuje jako velmi dobrá. Některé bomby jsou totiž tak silné, že když přijde první taková, tak opravdu instinktivně uskakujeme a hned nám dochází, že ta hrana kráteru není tak široká a mohli bychom naopak zahučet z kopce na druhé straně dolů. Kažopádně vidět to, jak rudá láva léta ven přímo ze žhavého oka kráteru, jak letí pomalu nahoru a pomalu zase dolů (ten pohyb se zdál jakoby zpomalený, těžko se to popisuje), jak bublá dole v kráteru, jak pomalu vyhasíná na jeho stěnách, to je prostě něco neskutečného. Je to jeden z nejsilnějších zážitků v našem životě. Jen škoda, že to netrvá déle… Přijde nám to jako chvilička a už nás zase ženou k džípům a zpátky dolů ze sopky. Ale i tak to stálo za každou korunu vstupného. Toto už asi nikdy nezažijeme…

  • Útraty:
    19500,- VT vstup na sopku Mount Yasur pro 2 osoby (3900,- Kč)
    400,- VT pivo (80,- Kč)

DEN 7 – 10.6.2018 – PŘELET Z TANNY NA OSTROV ESPIRITU SANTO

Ráno se probouzíme ještě celí unešení z večerního zážitku na sopce. Jsme rádi, že nám to tak pěkně vyšlo, nepršelo a byla dobrá viditelnost. Jedna z průvodkyň nám po cestě zpátky totiž říkala, že den předtím tam kvůli dešti byla hrozná mlha a návštěvníci vůbec nic neviděli, to by nás tedy mrzelo.
Dnes už opouštíme Tannu, tak po snídani řešíme s Linou různé doplatky. Ukazuje se, že mají nějaký problém se svou Airbnb aplikací a nedostali naši platbu, což potvrzuje i naše strana. Snažíme se jim to zpochodnit, ale hlavní problém je v tom, že jim to prý zakládal nějaký cestovatel z Francie a oni tak úplně nevědí heslo. No, tak hackeři tedy nejsme, proto Lině nabízíme, že jí to zaplatíme hotově. Zdá se, že se jí ulevilo, asi se bála, že zmizíme a oni nikdy neuvidí peníze za ubytování. Pak už čekáme na odvoz, který jsme si domluvili s tím samým chlapíkem, co nás sem vezl, abychom to měli z krku a dostali se včas na letiště. Ten samozřejmě přijíždí pozdě, tak ještě štěstí, že jsme si ho prozíravě objednali s velkou rezervou. Po přejetí celého ostrova se ocitáme zase na letišti, kde čekáme na odlet. Pak ještě další čekačka v Port Vile při přestupu a pak už konečně Santo.
Na letišti v Luganville na nás už čeká Charlie z našeho ubytování (opět Airbnb), které je na trošku lepší úrovni než doposud. Dostáváme vlastní domeček s koupelnou, což na Tanně sice taky, ale tady to je pěkné, čisté a zdá se, že tu nehrozí potkani ani Boženky. Dokonce je tu i taková jakoby kuchyňka, společný prostor pro ubytované, kde si každý může uvařit. Jelikož už se nám dostavili střevní potíže z místní stravy (trošku podezíráme to kuře u Liny), dáváme si střídmou  čínskou polévku a jdeme brzy spát.

  • Útraty:
    5000,- VT doprava na letiště (1000,- Kč)
    6000,- VT ubytování u sopky pro 2 osoby na 2 noci (1200,- Kč)
    4000,- VT 2x večeře pro 2 osoby (800,- Kč)
    400,- VT odletová taxa pro 2 osoby (80,- Kč)
    400,- VT pivo (80,- Kč)
    250,- VT nákup jídla (50,- Kč)

DEN 8 – 11.6.2018 – ESPIRITU SANTO – MILLION DOLLAR POINT A PŘESUN DO PORT OLRY

Ráj na zemi v Port OlryNaše ubytování ve stanu na plážiNa dnešek máme naplánovaný přejezd na sever ostrova do městečka Port Olry, kde jsme si vyhlídli pěknou pláž. Předtím bychom ale ještě rádi stihli šnorchlování na Million Dollar Pointu a taky potřebujeme nakoupit jídlo a vybrat hotovost. Úplně nevíme, jak to skloubit, protože šnorchlování je úplně na jinou stranu než nákup a bankomat. Port Olry je navíc ještě na třetí stranu. Nakonec kvůli zjednodušení přijímáme Charlieho nabídku, že nám domluví taxi, které na nás kdekoliv bude čekat (až se vyšnorchlujeme a tak) a pak nás hodí až do Port Olry za 7000,- VT. To je nakonec fakt pohodlné, i když bež tohoto luxusu by se asi dalo ušetřit. No ale i čas je důležitý:-) Takže jedeme do centra, kde nakonec zařizujeme i platbu za výlet na Pentecost u Air Vanuatu, jak jsme si předjednali už v Port Vile. Pak bankomat, nákup a hurá na pořádný šnorchling. Million Dollar Point je pláž, kam američtí vojáci po 2. světové válce nahrnuli veškerou techniku, přičemž rozpadlé vraky jsou poměrně mělko a dají se prohlížet i bez potapěčské bomby. No a hlavně je tam i plno rybiček, takže se tam placatíme přes dvě hodiny.
Následuje cesta do Port Olry, která trvá asi hodinku. Na konci nás čeká ta nejúžasnější pláž jako z ráje. Máme tam rezervaci na spaní ve stanu, o které ale místní zaměstnankyně neví, a tak chvíli čekáme, než nám ho postaví. Dostáváme místečko pěkně pod stříškou s výhledem na moře a moc se nám tam líbí. Stan obsahuje i normální pěnovou matraci, povlečení, polštáře, deku a ručníky poskládané do tvaru labutě. Jako v Hiltonu. Jdeme se pak projít po pláži a večer si dáváme pivko a luxusní jídlo – rybičky z konzervy s bagetou. Jo a taky stíháme ještě jeden šnorchling na místním útesu, kde dokonce potkáváme želvu. No prostě ráj:-)

  • Útraty:
    3550,- VT nákup jídla (710,- Kč)
    7000,- VT taxi do Port Olry (1400,- Kč)
    1000,- VT vstupné Million Dollar Point pro 2 osoby (200,- Kč)
    1000,- VT pivo (200,- Kč)

DEN 9 – 12.6.2018 – ESPIRITU SANTO – PORT OLRY

Petr se ukázal být mistrem relaxuHumr k večeřiV Port Olry se rychle dostáváme do pomalého rytmu, kterým zdejší život ubíhá. Rybáři ráno vyráži na moře a pak zbytek dne dřepí pod palmami a šmodrchají sítě. Děcka z našeho ubytování se poflakují nebo hrají volejbal. Maminy vymetají listí z písku, ať to tam mají hezké. Pak pro změnu vyrývají trávu a asi tvoří nový plac pro stan. Dědové posedávají kolem a diskutují o kdoví čem. A my si celý den čteme, pak šnorchlujeme, pak pospáváme a pak si zase čteme. Za pobyt na Vanuatu každý přelouskáme několik knížek, tady to jde tak nějak samo.
Aby ten den nebyl jen poflakovací, půjčujeme si kajak a vydáváme se na protější ostrov, kterému se říká Flying Fox Island. To proto, že tam prý dříve bydlelo celé hejno nějakých létajících potvor, asi to tipujeme na kaloně. Dnes jich tam snad pár ještě zbývá, ale prý už jich většina uletěla. Každopádně je to pěkná aktivita, jentak si tak pádlovat a vidět pod sebe skrz průzračně čistou vodu. Na místě pak zase šnorchlujeme a nakonec se nám ještě zachce objet několik dalších ostrůvků okolo, tak tím ve finále strávíme celé odpoledne.
Večer si chceme vyrazit z kopýtka a objednáváme si k večeři humra. Ani jeden jsme ho ještě nikdy neměli, tak se moc těšíme. Je moc dobrý, akorát nám k němu nějak zapomněli dát klepeta, takže nemáme moc masa a po večeři máme ještě oba hlad. No nejsme my smolaři?:-D Ale zážitek to byl pěkný, jen tak si tak baštit lobstera při západu slunce na překrásné pláži…

  • Útraty: —-

DEN 10 – 13.6.2018 – ESPIRITU SANTO – PORT OLRY

Fotka jako z katalogu, no ne?Zajímavé korály na protějším ostrůvkuDalší katalogová:-DPůvodně jsme dnes už měli odjíždět zase o kousek dále, ale tolik se nám tu líbí, že se rozhodujeme si pobyt ještě o den protáhnout. Program je ještě více flákací než včera, protože už nikam nejedeme ani na kajaku. Takže kromě čtení v houpací síti a šnorchlování je jediná dnešní aktivita výprava na nákup do místní sámošky, kterou za to ale podnikáme hned třikrát. Poprvé je zavřeno (kdo by makal v 11 dopledne), podruhé nakoupíme skoro vše, ale pečivo dorazí prý až v 5 odpoledne, takže potřetí se tam loudáme už jen pro bagety. Díky nim si můžeme dát k večeři zase rybičky z konzervy a máme k tomu co přikusovat, no neber to:-)

  • Útraty:
    920,- nákup jídla (184,- Kč)
    200,- nákup jídla (40,- Kč)

DEN 11 – 14.6.2018 – ESPIRITU SANTO – LONNOC BEACH

Vandrující dobytek na stopuAč bychom se nejraději placatili ještě několik dní, je čas se posunout zase o kousek dál. Včera jsme si zarezervovali jednu noc v bungalovu na pláži Lonnoc Beach, která má být jednou z těch populárnějších na ostrově. Vzhledem k nejistotě místních doprav jsme se spojili s poskytovatelem ubytování a dohodli si, že nás ráno vyzvednou v Port Olry a odvezou na místo. Tak na ně po snídani a doplacení dluhů z předchozích dní (jídlo a pití nám v restauraci psali na lístek) čekáme a najednou volají, že vlastně nemají auto nebo co a že by pro nás mohli přijet někdy ve dvě odpoledne nejdříve. To je až za 4 hodiny, takže s díky odmítáme, že se těch 16 kilometrů pokusíme zdolat svépomocí. Vyrážíme tedy na stopa. Poprvé v životě. V díře, kde dopoledne chcípl pes a lidé jeví známky aktivity až po druhé odpolední (viz otevírací doba samoobsluhy). Takže to vypadá tak, že v neuvěřitelném dusnu ťapeme v žabkách po silnici a smiřujeme se s tím, že tam asi budeme muset dojít pěšky. Do toho zase začíná pršet a my máme za chvíli bláto až na krku, jak nám odstřeluje od naší ideální chodecké obuvi. Jede auto, tak ho zkoušíme stopnout. Ukazuje se, že je to policie, tak se trošku lekáme, že nás hnedka zabásnou, co když je to tady zakázaný? Naštěstí nevypadají, že by nás chtěli zavřít, naopak nám mávají, ale co je horší, oni jedou dál! Taky mohli teda zastavit, abychom pak vyprávěli, že jsme si stopli vanuatskou policii. No co naplat, pokračujeme v pochodu a světe div se, zastavuje nám auto. Ukazuje se, že to je jeden australský pár, se kterým jsme se dali do řeči před pár dny na Tanně na letišti, když jsme čekali na letadlo (oni přišli za námi pochválit Petra, jak pěkně nám vyjednal přístup na sopku u chiefa, protože byli přítomni i tam:-D). Vypadají, že je jim nás líto, ale prý zrovna jedou někam šnorchlovat, takže nás případně naberou až potom, kdybychom náhodou ještě za hodinu byli stále na cestě. Naštěstí pro nás ale mají smůlu a jejich plánované šnorchlovací místo je nějak zavřené, takže se vrací už za pár minut. Vděčně sedáme do auta a za chvilku jsme u Lonnoc Beach. Takže náš první stop je úspěšný!
Náš motýlí spolubydlícíLonnoc BeachNa pláži je taky úplně mrtvo a akorát tam zase posedává pár chlapíků, tak se jich jde Petr zeptat, kde bychom mohli najít majitele bungalovů, ve kterých máme rezervaci. Jeden bezzubý týpek se zvedá a prý nám ho přivede. Za chvíli se vrací s nějakou paní, což je, jak se ukazuje, manželka majitele. Ta nás ubytovává, ale moc si s ní nepokecáme, protože anglicky umí jen pár základních obratů. No nevadí, beztak není moc co řešit. V bungalovu pak objevujeme další zvířátko do sbírky v podobě obřího motýla sedícího na stropě. Chvíli ho zkoumáme a pak usuzujeme, že to je menší zlo než Boženky, tak ho necháváme, kde je, a vypravujeme se na procházku na vedlejší Champagne Beach, která je asi úplně tou nejznámější na Espiritu Santo. A taky je placená. Stojí 500,- VT za osobu, což se nám platit nechce, když jsme zrovna opustili dokonalou pláž v Port Olry, která byla zdarma. Tak se zase otáčíme a jdeme zpět na naši Lonnoc Beach. Tam jdeme otestovat, jaké je šnorchlování zde. Rybiček je tu méně a korály takové opuštěné, ale nám se stejně nějak mlží brýle, tak to za chviličku vzdáváme a jdeme si dát do bungalovu sprchu. Tam ale zjišťujeme, že neteče voda. No bezva, to se neodsolíme. Odchytáváme nějakého malého kluka, jestli neví, kde že sídlí ten majitel (bezzubý chlapík nám to předtím neřekl a rovnou někam šel). Kluk je majitelův vnuk a zase pro něj upaluje. Konečně přichází i s dědečkem, který se představuje jako James a je to zjevně byznysmen, co v tom umí chodit. Hned zjednává nápravu a voda za chvíli teče. Také se omlouvá za nepříjemnosti s neexistujícím autem, budiž mu tedy odpuštěno. Předjednáváme si s ním zařízení odvozu k Nanda Blue Hole na zítřek a pak už nám moc kručí v břiše, tak se přesouváme do nedaleké restaurace na hranolky. Dáváme si i pivo a z toho se nám chce brzy spát, takže zanedlouho uleháme a těšíme se na další den.

  • Útraty:
    7260,- VT ubytování v Port Olry pro 2 osoby na 3 noci (1452,- Kč)
    4500,- VT doplatky za jídlo a pivo v restauraci v Port Olry (lobster, kari s rýži, …) (900,- Kč)
    2750,- VT večeře Lonnoc Beach pro 2 osoby (550,- Kč)

DEN 12 – 15.6.2018 – ESPIRITU SANTO – NANDA BLUE HOLE

Průzračná voda v Nanda Blue HoleTa barva byla opravdu k nevířeTak dneska zařízený odvoz od pana domácího kupodivu klapnul a hned po snídani už u bungalovu parkuje auto, které asi směřuje do Luganville a tak se mu hodí, že cestu my turisti krásně zadotujeme. Řídí ho takový starší prošedivělý chlapík, který stejně jako skoro každý na Vanuatu hrozně řeší právě probíhající fotbalové mistrovství světa. Ptá se, komu fandíme, což je otázka, na kterou jsme už za těch pár dní zvyklí, ale stejně pořád nevíme, jak na ní odpovědět. Fotbal nás vůbec nebere a nejet sem, tak ani nevíme, že nějaký mistrák probíhá. To tady je na každém autě pověšená vlaječka nějaké favorizované země, lidi to nosí namalované na tvářích a mají to i pověšené na zdech svých domů. Pošuci, to se tam ani jako země nekvalifikovali. Co jsme zatím vypozorovali, tak nejoblíbenější týmy jsou Brazílie a Německo, takže jsme se naučili na střídačku lidem tvrdit, že fandíme jednomu či druhému. Většinou nám to uznale schválí, že jako máme dobrý Blbiny pod vodouSelfímánie v modré voděvkus, pak nám popíšou výsledek včerejšího utkání, které se konalo třeba ve 3 ráno místního času a celé Vanuatu proto nespalo, my se tváříme zaujatě a tak se to opakuje několikrát denně. Nejinak je to tedy i u našeho řidiče, který s sebou má ještě spolucestujícího a za chvíli už řeší fotbal mezi sebou a na nás zapomínají.
Zanedlouho nás vysazuje u cíle dnešního dne – Nanda Blue Hole. Jedná se o hooodně hlubokou tůni (asi kolem 15 metrů), ve které je průzračně čistá a neuvěřitelně modrá voda. Nechápeme úplně princip té modrosti, ale asi to bude mít co dočinění s čistotou a hloubkou (což já rozporuju tím, že ta modrá byla znatelná i u hladiny, když se člověk s brýlemi ponořil, ale třeba se to jen zdále no). Čistota je ale způsobena jakousi filtrací podzemního přítoku skrz vápenec. A je to vážně famózní. I při takové hloubce je vidět až na dno, přijdete si, jako když plavete v akváriu, jehož voda byla ale obarvena Z tohohle místa se nám tedy vůbec nechtěloDomestosem do záchodu nebo čím. Fakt to vypadá až nepřirozeně ta barva, jako kdyby tam někdo nalil nějakou jedovatou chemii, což nenalil, protože takovýchto blue holes je tady na Espiritu Santo několikero. Tahle je ale prý nejhezčí. Je dobře udržovaná, okolo jsou udělané dřevěné ochozy, tak se člověk vyblbne při skákání a zároveň se tam dá pěkně zevlovat. My sem přišli jako první hned po otevření a trávíme zde většinu dne. Během toho se tu objevuje akorát skupinka 3 chlapíků, kteří jsou usazení na druhém břehu, pak mladý pár s místním průvodcem a pak jedna větší rodina s dětmi. To je vše za zasi 6 hodin pobytu. Užíváme si to maximálně, šnorchlujeme a pozorujeme ryby, Petr se potápí až na dno, z čehož mně by praskla hlava, a lenošíme.
Pak se vydáváme na stopa do Luganville, tentokrát si víc fandíme, tady už je trošku větší provoz než na konci světa v Port Olry. Také se nám rychle daří, po chviličce už nám brzdí dodávka, tak naskakujeme na korbu a uháníme do hlavního města. Spolu s námi se nechává ošlehávat větrem ještě mladý pár místňáků, je to docela sranda. Akorát já mám šaty a nevím úplně, jak si sednout, aby mi je vítr nezvednul a nepohoršila jsem tím naše spolucestující. Takže mi za chvíli dřevění nohy, jak si ty šaty přisedávám v kleče na podlaze (nezbylo na nás totiž žádné sedátko) a modlím se, ať tam co nevidět jsme. Na mobilu sleduju, kdy už budeme u křižovatky, která se zdá být nejblíž k odbočce do našeho ubytování a v pravý moment Petr mává na řidiče, ať už nám zastaví. Vyskakujeme a vzhledem k tomu, že auto se nemá k odjezdu, tušíme, že naše očekávání, že stop na Vanuatu není tak úplně zdarma, je správné. Je to spíš taková jako spolujízda za příspěvek a platí i místní, ačkoliv samozřejmě pro ně platí jiná sazba. Tu se snažíme vyhandlovat i pro nás a usmlouváváme docela fér cenu 500,- VT pro oba. A to se vyplatí:-)
Pak už vyrážíme na pochod mezi palmovými háji do našeho ubytování, kde jsme byli už na začátku přes Airbnb a dojednali jsme si tam, že se vrátíme. Cesta je taková opuštěná, auta tudy nejezdí a jen semtam se tu po ní vydává někdo z místních. V jednu chvíli se však přeci jen objevuje auto, které přijíždí z nějaké boční polňačky. Zastavuje u příkopu a vyskakuje z něj malý kluk, kterého sem zjevně zavezl táta, aby se zbavili mrtvého štěněte. Kluk ho drží za nožky a háže do příkopu pod strom, aby nebylo vidět. No trochu je nám toho pejska líto, asi neumřel jen tak, ale spíše byl nechtěný. Ono tady celkově se ke psům děti ani dospělí nechovají moc jako k mazlíčkům. Sice je kdekdo u domu má, ale psi jsou opelichaní, hubení a asi je tam mají jenom na to, aby jim chytali potkany. Jinak možná ani nažrat nedostanou. Je na nich vidět, že jenom smutně žebrají, ale na nějaké mazlení je neužije, prostě na to nejsou zvyklí.
Asi za půl hodiny jsme na ubytování, dáváme si sprchu a čínskou polívku k večeři a uléháme, abychom ráno brzo vstali, čeká nás totiž velký výlet na vedleší ostrov Pentecost, to nesmíme zaspat:-)

  • Útraty:
    4680,- VT ubytování Lonnoc Beach pro 2 osoby na 1 noc (936,- Kč)
    1000,- VT odvoz k Nanda Blue Hole (200,- Kč)
    2000,- VT vstupné Nanda Blue Hole pro 2 osoby (400,- Kč)
    400,- VT pivo Nanda Blue Hole (80,- Kč)
    500,- VT stop z Nanda Blue Hole do Luganville (100,- Kč)
    800,- VT nákup jídla (160,- Kč)

DEN 13 – 16.6.2018 – PENTECOST – LAND DIVING

Na dnešní den jsme si u Air Vanuatu zamluvili jednorázový letecký výlet na ostrov Pentecost, kde se každoročně v období od dubna do června koná land diving festival neboli Naghol. Je to jakási slavnost, která sloužila jako vzor pro moderní bungee jumping a která má za účel poděkování matičce zemi za sklizeň místní základní potraviny – yamů. Ve vesnicích na Pentecostu je vztyčena dřevěná věž, která prý může mít až 30 metrů, a z různých výšek z ní pak skákají muži a chlapci po hlavě dolů. Co je na tom tak fascinující, je to, že se dole dotknou nakypřené hlíny, a to většinou i hlavou a rameny a ne jen třeba konečky prstů. Tím zajístí, že sklizeň bude dobrá.
No a vzhledem k tomu, že se to děje jen a jen tady, nemůžeme si to samozřejmě nechat ujít.
Děti a věžVesničané povzbuzující skokanyVýlet má obsahovat odvoz odkudkoliv z Luganville na letiště, přelet na Pentecost, tam odvoz na místo konání festivalu a zpátky, oběd a zase let zpátky a dovoz na ubytování. My bydlíme docela blízko letiště, tak to je takové rychlotaxi. Na letišti se o nás nikdo nestará, žádného průvodce nám zjevně nikdo nepřidělil. Takže se odbavujeme sami jako na jakémkoliv jiném letu, dokonce musíme opět zaplatit odletovou taxu, která se zde na Vanuatu platí vždy při přeletu na jiné ostrovy a činí 200,- VT na osobu. Platí se v úplně jiném okýnku, než se vyřizují letenky, a jako potvrzení o zaplacení dostanete uškubnutý kousek papíru s ručně napsanou zaplacenou částkou. Nikdy to po nás nikdo nechtěl vidět a jednou jsme to i zapomněli zaplatit, tak doufáme, že nám za 20 let nepřijde do Čech faktura i s úrokama. Vzhledem k tomu, že lety na Pentecost jsou operovány těmi nejmenšími letadýlky, musí každý cestující podstoupit potupnou proceduru vážení, aby náhodou nedošlo k přetížení letadla. Při cestě tam tomu zázrakem unikám, protože letenky vyřizuje Petr a já čekám na druhém konci haly. Obávám se ale, že po cestě zpátky už takové štěstí mít nebudu. Let je poměrně krátký a pěkně to drncá, tak jsme rádi, když v pořádku dosedáme na letišti Lonorore. Budova letiště je velká asi jako přístěnek na košťata, až se musíme smát, kam až se to bude ještě smrskávat. Když vylezeme ven, bezradně postáváme na blátivé cestě a začínáme se obávat, že na nás Air Vanuatu zapomnělo a nezařídilo nám žádného řidiče tady na tom ostrově. Což by bylo docela blbé, protože tady prostě nic není. Naštěstí se za chvíli zjevuje jeden chlapík, co nás zve na korbu svého auta, že máme jet s ním. Snažíme se ujistit, že je od Air Vanuatu a že opravdu patříme k němu a už máme vše zaplacené, což nám horlivě odkývává, ale nějak nám to nepřijde důvěryhodné. Na auto totiž bere ještě další turisty, co to prý mají zařízené přes svůj hotel a podobně. No nedá se nic dělat, nikdo jiný se k nám nehlásí, takže naskakujeme na korbu a vyrážíme vstříc blátivé krátery v silnici. Po asi 15 minutách nadskakování přijíždíme na okraj vesnice, do které se dá dostat jenom překonáním prudkého kopečku tvořeného kluzkým jílem. První pokus je neúspěšný, tak dostáváme pokyny se něčeho chytit a vyrážíme na plný plyn. Kopeček přefrčíme jako kostka ve skluzu a můžeme slavit, jsme na místě!

Všechny fáze skokuPěšky už to je jen pár set metrů a za chvíli se před námi otevírá sráz, na kterém je postavena naše věž. Upřímně řečeno jsme trochu zklamaní, protože je asi tak poloviční, než uváděly všechny prameny, pochybujeme, že má byť jen 15 metrů. No ale i tak bychom z toho na liánách neskočili ani za zlatý prase. Nahoře na kopci se už připravují vesničané, kteří budou svým zpěvem a tancem podporovat skákající chlapce a muže. Jdeme se podívat zblízka a jsme znovu trochu zklamaní, protože jsme očekávali A zde ještě všechny fáze jiného skoku, tentokrát vytvořeno s pomocí Photoshopiu:-)spíše muže, pár žen a pár dětí. Zde jsou asi 3 stařešinové a tak 7 žen a hromada dětí (později zpět v Luganville se na to ptáme našeho pana domácího Charlieho a ten nám potvrzuje, že by to opravdu měli být spíše muži a tak nějak nás utvrzuje v podezření, že naše skákání bylo celé jen show pro turisty a ne tak úplně autentická akce). Na dětech by nebylo nic zase tak špatného, třeba prostě mají málo chlapů a všichni skáčou, ale ono to docela ta děcka brzy přestává bavit a doprovodný zpěv a tanec pak jaksi uvadá.
Každopádně zážitek je to i tak velký. První skáčou malí kluci, kterým je tak 7-8 let a měl by to pro ně být i jakýsi zasvěcovací rituál do světa mužů. Skáčou z nejnižší příčky tak 4 metry nad zemí a jeden z kluků to dokonce vzdává, protože se bojí. Další vypadá, že by to taky radši vzdal, ale jeden z dospěláků, kteří na věži obsluhují liány, se asi obává, abychom měli vůbec nějaký zážitek, tak ho prostě z podesty strčí dolů a chudák malý pak padá dolů po nohou a když už mu nestačí liána, tak se škubnutím prudce přetočí hlavou dolů. Taky to na konci obrečí. Další z klučinů pro změnu obrečí to, že se mu během letu vyškubne z pindíka ta jejich krytka namba a asi ho to trošku zabolí. Je to krutá ceremonie, to se teda musí nechat. Pak skáčou trochu starší hoši asi o metr výše, těm je tak 15. O další kus výše skáčou dva mladíci ve věku cca 18-20 let a na konec z úplného vršku poslední muž, který je už asi zkušený skokan. Před svým výkonem vzývá nebesa (přitom vypadá jako kudrnatý čert z pohádky), mává na fanoušky a pak se s velkou pompou odráží a uf…přežívá to.
Jeden z nejmladších skokanů se připravuje k odrazuPřibližně patnáctiletý skokanVesničané zpívající písně na podporu skokanůKdyž je po všem, tak se bez nějakých okolků jde na oběd do místního přístřešku, který má asi sloužit jako restaurace. Dostáváme nevábně vypadající rýži smíchanou s nudlemi (proč?), hromádkou nějakého zelí a opraženou mini rybkou. Jeden pán to s díky rovnou odmítá, že prý vůbec nemá hlad. My tedy aspoň obereme tu rybičku a pak už jsme také „sytí“. Po obědě se jdeme projít po vsi a podívat se na hřiště, jestli tam náhodou děcka nehrají fotbal. Nehrají, ale hřiště je hned u moře, tak se aspoň poflakujeme po pláži. Pak už na nás troubí náš džíp a frčíme zpátky na letiště. Tam čekáme tak dvě hoďky na odlet letadla a pozorujeme při tom slepice pobíhající po ranveji. Pak nastává zase vážení (měla jsem pravdu, tady už mě to Nejzkušenější skokan alias čert z pohádkyTakhle vzýval všechny síly několik minutAž nakonec skočil:-)Miniaturní letiště na Pentecostu - i se slepicíneminulo, ač jsem se nenápadně schovávala za rohem – paní zaměstnankyně si mě halasně zavolala, že prostě bež vážení neletím) a za chvíli už jsme zase namačkaní v letadýlku. Na letišti v Luganville čeká náš ranní řidič a brzy už jsme zase u Charlieho v ubytování.
Kdybychom měli Naghol na Pentecostu nějak ohodnotit, tak určitě bylo zajímavé to vidět, ale asi je třeba si nějak pohlídat, co za své peníze člověk dostane. My bohužel máme pocit, že zrovna tam, Selfíčko v miniletadýlku...kde jsme byli my, to neberou úplně vážně a opravdu to dělají jen pro turisty. Zpoza kopce jsme třeba slyšeli zpěvy podporovacích tanečníků z jiné vesnice a znělo to mnohem hlasitěji, procítěněji a hlavně tam byli muži. Nicméně zase nám tato nabídka od Air Vanuatu vytrhla trn z paty, když jsme nemohli sehnat lety na Pentecost v termínech, které jsme požadovali. Letenky prostě nebyly. Taky si ani neumíme představit tam třeba trávit noc, jak jsme původně plánovali, protože aspoň v té části, kterou jsme viděli, žádné ubytování nebylo. Ale je pravda, že jsme neprozkoumali Airbnb, které se na Vanuatu opravdu osvědčilo.

  • Útraty:
    400,- VT odletová taxa pro 2 osoby (80,- Kč)
    570,- VT náku jídla (114,- Kč)...kde kromě nás bylo už jen pár lidí:-D
    1100,- VT nákup jídla (220,- Kč)

DEN 14 – 17.6.2018 – PŘELET DO PORT VILY A HIDEAWAY ISLAND

Ranní probuzení nebylo moc milé, protože se o mě začala pokoušet nějaká choroba. Sotva můžu polykat a jsem strašně unavená. Odkýváváme tedy Charlieho předraženou nabídku odvozu na letiště a tam sedím na sedačkách jak mátoha. Let je naštěstí tradičně docela krátký a v Port Vile chytáme bus, který už zkušeně domlouváme za cenu pro místní, a necháváme se dovézt k molu, odkud pravidelně jezdí zadarmová kyvadlová loďka na Hideaway Island. To je takový malý ráj na zemi, kde se buď platí denní vstup a nebo to máte v ceně ubytování. My to tedy máme v ceně, protože ubytování už máme zarezervované. To nebylo tak úplně v plánu, ale vzhledem k tomu, že nám před pár dny změnili let zpátky na Nový Zéland, získali jsme pár dní na Vanuatu k dobru. A rozhodli jsme se je strávit relaxováním v tomto resortu.
Přijíždíme trochu dříve a ještě pro nás nemají volný uklizený pokoj, takže musíme cca hodinku čekat. Já se vyčerpaně svaluji do obřího sedacího pytle a Petr jde obejít ostrůvek. Je tak maličký, že to má za půl hodinky hotové. Když nám konečně připraví pokoj, já se přesouvám do ležaté polohy do postele a Petr jde šnorchlovat. Je nadšený, korály jsou tu nejlepší, co jsme zatím na Vanuatu viděli. Tak už se těším, až je zítra taky prozkoumám.
Večer si dáváme jídlo v místní restauraci a při tom koukáme na film Mumie s Tomem Cruisem, který se tu dnes večer promítá na plátně jako v letním kině. Jdeme brzy spát, hlavně proto, že já jsem teda úplně groggy…Výhled z terasy na Hideaway Islandu

  • Útraty:
    6000,- VT ubytování v Luganville pro 2 osoby na 2 noci (1200,- Kč)
    500,- VT odvoz na letiště (100,- Kč)
    300,- VT autobus na Hideaway Island pro 2 osoby (60,- Kč)
    500,- VT pivo (100,- Kč)

DEN 15 – 18.6.2018 – HIDEAWAY ISLAND

Oáza relaxu - Hideaway IslandRybky pronásledující naši loď se skleněným dnemRáno je mi pořád ouvej, ale představa, že promarním další den v ráji, mě teda pěkně štve. Rozhoduju se na svou nemoc nemyslet a po snídani se hned hlásíme na nenáročnou aktivitu, kterou máme v ceně pobytu. Tou je projížďka na lodi se skleněným dnem, díky které bych i já mohla vidět místní rybičky bez šnorchlování. Vyrážíme v 10:00 a nepředstavujte si žádný luxusní katamarán, jedeme mini plechovou loďkou, která má uprostřed oplocený obdélník tvořící to slibované skleněné dno. Sklo je dost zašlé a porostlé řasami, takže přes to moc vidět není. Každopádně je to ale psina, protože rybičky jsou zjevně vytrénované a hned nás pronásledují. A když jim začneme házet toustový chleba, který nám náš lodivod dává, tak to je teprv rodeo. Připlouvají další a další rybky a některé jsou vážně veliké. Petr prý spoustu z nich včera viděl při šnorchlování, tak už začínám mít cuky, že do té vody taky vlezu. Projížďka je krátká, ale vidíme i nějaké rybky Chobotnice na mříži (ty tam byly dané pro obnovu korálů, které byly poničeny po nějakém hurikánu)ŽelvičkaNemo a vcelku jsme spokojení. Náš lodivod nám v jednom místě tvrdí, že tam prý mají i obří murénu, která může mít něco kolem 3 metrů. Tomu se nám nechce věřit, ale kdyby náhodou, potkat bychom jí nechtěli.
Po projížďce jsem unavená, tak si jdu lehnout, ale po odpočinku mi to přeci jen nedá, vlezu do plavek a jdu s Petrem prozkoumat ty úžasné korály, co tu mají. A je to vážně bomba. Nejbarevnější útesy, co jsme zatím viděli. Je tu tolik rybiček, že nevíme, kam dřív koukat. Některé jsou veliké, jiné zase úplně miniaturní, jako by se právě vylíhly. Petr se zase potápí do velkých hloubek, je tu totiž v jednom místě takový zlom a sráz do velké hloubky. Na hraně tohoto zlomu prý už párkrát viděl želvu, tak mu to nedá a pořád to tam zkoumá. A opravdu po chvíli ukazuje někam do tmy a i já vidím, jak se tam vznáší krásná želva. Je to paráda, vidíme i chobotnici, co různě mění barvy, aby se před námi zamaskovala, vidíme velká Školky klaunůPetr na dně útesu a zvědavá ryba, co se připletla do záběru:-Dhejna jehlic, co si tak tou vodou jedou jak dozorci na hlídce, a k našemu zděšení vidíme i tu obří murénu. Tak nekecal. Nemá teda určitě 3 metry, ale ke 2 už by se to mohlo blížit. To si tak šnorchlujeme v místě, kde je díky výšce útesu hloubka třeba metr a najednou se otočím a zahlédnu něco obřího. V tu ránu děs a hysterie a posunky na Petra, který to monstrum jde hned zkoumat. Když ho mám po boku, tak už se tak nebojím a vzdávám pokusy okamžitě zmizet. Z bezpečné vzdálenosti murénu taky pozoruju a je to teda fakt macek. Může být tlustší než moje stehno a to už je teda co říct. Vypadá, že je na lidi zvyklá a moc ji nezajímají. Za chvíli zajíždí do takové praskliny v útesu a tím, jak je hnědá, se dokonale maskuje. Je to až děsivé, že jsme třeba už několikrát mohli proplavat těsně nad ní a nevšimnout si jí. Naštěstí se zdá fakt mírumilovná.
Celý den pak věnujeme střídavě odpočinku, čtení a šnorchlování. Joo takhle se poflakovat, to není vůbec špatný:-)

  • Útraty: —-

DEN 16 – 19.6.2018 – HIDEAWAY ISLAND

Korálové útesy na Hideaway IslanduBylo pořád na co koukat:-)Dneska už je mi o trochu lépe, i když v krku mě pořád bolí. Nicméně už nejsem tak vyčerpaná, tak si zamlouváme druhou aktivitu, kterou zde hotel nabízí v ceně. Tentokrát je to šnorchlovací výlet s průvodcem. Obnáší to asi tak to, že na stejné plechové kocábce jako včera dojedeme kousek dál k útesu, tam naskáčeme do vody a plaveme zpátky na břeh. Průvodce nám ukazuje různé rybičky, chobotnice a podobně. Víceméně vše už jsme viděli sami, ale třeba nám ukazuje korál, kterého když se dotknete, tak změní barvu z tmavě modré na bílou. Nebo mořská okurka, která při doteku vyprdne taková jakoby bílá chapadýlka. Tak je to takové interaktivní.
No a to je vlastně jediná aktivita, co do večera vyvíjíme, jinak máme stejný program jako včera odpoledne.
Večer pak jedeme přívozem na protější břeh, kde si dáváme k v baru večeři v podobně hamburgerů. Zvažujeme, jestli se tam zdržet, protože mají promítat film, ale nakonec máme obavy, jak bychom si v noci zavolali přívoz (mají tam světelnou signalizaci a loď pak přijede z ostrůvku vyzvednout opozdilce, ale věřte tomu – už my jeli za tmy a než si ten lodivod všiml, že blikáme, to byla celá věčnost) a navíc nás ten film ani moc nezajímá, takže se vracíme na náš ostrůvek. U mola si ještě všímáme, jak tam kalamáři loví rybky, což vydržíme pozorovat dobrých 20 minut.
Pak už hurá do hajan, poslední noc na Vanuatu…

  • Útraty:
    3550,- VT večeře The Beach Bar pro 2 osoby (710,- Kč)

DEN 17 – 20.6.2018 – ODLET Z VANUATU

A je to tady – poslední den na Vanuatu.
Po snídani si jdeme ještě zašnorchlovat a při tom důkladně zkoumáme místní atrakci, kterou jsme doteď viděli jentak zběžně, ale moc ji nestudovali. Mají tu totiž jedinou podmořskou poštovní schránku na světě. V suvenýrech si tu koupíte pohled, který je voděodolný, a můžete ho hodit během potápění právě do této schránky. Když je to na vás moc hluboko, prý si můžete říct o asistenci a někdo ze zaměstnanců tam poplave s vámi a hodí ho za vás. Pro Petra brnkačka, ale já se prostě potápět neumím a díky tomu si užíváme spoustu legrace, když se snažím dostat dolů k té zpropadené krabici. Máme z toho hromadu videí (díky drahý manželi), u kterých se i já musím smát, jak jsem nemožná, ale v té chvíli mám dojem, že puknu vzteky. Vždycky se ponořím tělem dolů, ale zadek mě vyvleče zpět na hladinu, případně na ní rovnou zůstane a odmítá spolupracovat. Děsný. Každopádně po asi 64 pokusech se dostávám ke schránce a pak už konečně vím, jak na to, tak k ní pak plavu ještě několikrát. No v potápění mám ještě jisté rezervy, ale snad se bez toho v životě obejdu:-D
Podmořská schránka na Hideaway IslanduPak už nastává čas balení a vypakování se z pokoje, aby ho uklízečky mohly vypucovat pro další návštěvníky. Letadlo nám letí až v 16:30, takže se ještě poflakujeme po ostrově, jdeme ho obejít (já to totiž ještě neabsolvovala), různě se koupeme a čteme si a tak.
Pak už jedeme loďkou na břeh, kde máme v plánu sehnat autobus za stejnou cenu, jako jsme jeli sem. Hned u přívozu čekají taxikáři, kteří mají ceny nastavené poněkud vysoko (lovci bohatých turistů, což my nejsme – nechali jsme si přesně 300,- VT a víc ani ťuk:-D). Když jim ozřejmíme, že se nemíníme nechat natáhnout, tak se na nás jen ušklíbnou a dál se s námi nebaví. Jdeme tedy na hlavní silnici, což je od mola asi tak 200 metrů, a tam chytáme autobus za naši cenu během vteřiny. Ušetřených 1700,- VT jen to fikne – to je asi 350,- Kč – za 10 minut cesty nám to nepřijde úplně levné tedy, námi zaplacených 60,- Kč se zdá adekvátnějších.
Letíme přes Fidži, kde nás čeká přenocování. Máme zamluvené ubytování v Airbnb u jedné rodinky, kam bychom měli být schopni dojít pěšky. Nechceme totiž na Fidži vybírat nějaké peníze na taxi, když nemáme představu o ceně a hned další den letíme na Zéland. Cesta je nakonec delší, než se zdálo na mapě, ale za hodinku jsme na místě. Rodina je sympatická, jen nás trochu zaráží, že místo toho, aby měli puštěný nějaký pořad v televizi, se na obří obrazovce dívají na záběry z asi 20 kamer, kterými mají obšancovaný dům. Prý věděli už pár minut dopředu, že jsme tady, ještě než jsme stihli vůbec zaklepat. Hezké. Na naši otázku, jestli je tu nějak nebezpečno, se podivují, proč by mělo, že je to úplně v pohodě. Jen nemají ploty, tak si místo nich prostě pořídili kamery. A když už je mají, tak by byl asi hřích toho nevyužít a nekoukat na ně. Trošku děsivé, ale tak aspoň se k nám snad dneska v noci nikdo nevloupe. Jdeme hned spát a ráno brzo vstáváme, abychom stihli dojít zase zpátky na letiště. Noo a pak už zase Zéland:-)

  • Útraty:
    7000,- VT doplatky za jídlo a pivo v restauraci na Hideaway Islandu  (1400,- Kč)
    16970,- VT ubytování Hideaway Island pro 2 osoby na 3 noci (3394,- Kč)
    500,- VT suvenýr (dřevěná magnetka) (100,- Kč)
    400,- VT pohlednice (voděodolná, v ceně i poštovné kamkoliv na světě) (80,- Kč)
    300,- VT autobus na letiště pro 2 osoby (60,- Kč)

Útraty zmiňované pod jednotlivými dny jsou pouze to, co jsme platili hotově po vybrání z bankomatu. Samozřejmě okolo tohoto výletu bylo ještě spousta dalších výdajů, a to především letenky a ubytování placené po internetu (Airbnb).
Níže je podrobný rozpis celkových výdajů pro 2 osoby, který by mohl třeba pomoci nějakým dalším cestovatelům s plánováním jejich dovolené v této zajímavé zemi.
Výdaje na den jsme počítali z částky bez letenek. Počet dní jsme zvolili 16, ačkoliv v článku to vychází na 17. To proto, že první a poslední den byly spíše takové půldny:-)
Přepočtový kurz v době naší návštěvy byl 0,2 Kč/VUV, údaje v jejich měně jsme tedy vždy dělili 5, abychom se dostali na částku v Kč.

Vanuatu bylo nečekaně drahé, ale určitě tohoto výletu nelitujeme. Vidět aktivní sopku a další neobyčejné věci, to za to prostě stojí:-)

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.