Srí Lanka

Milí návštěvníci,

omlouváme se za špatné řazení tohoto článku. Psali jsme ho původně jako deník pro rodinu a vzhledem k rychlosti některých srálanských připojení jsme si netroufali tvořit nějaké kapitoly a podobně. Také jsme ho psali postupně, aby rodina měla nejnovější info hned na horní straně stránky, proto je začátek dole a konec nahoře. Momentálně jsme zaneprázdněni kanadsko-zélandským dobrodružstvím, ale snad se někdy dostaneme k tomu tento článek upravit tak, aby byl čtenářsky přívětivější:-)

6.11.2017 – Kanada – na naší cestě do Kanady jsme si udělali chvilku a připravili krátké vzpomínkové video na Srí Lanku. Nezapomeňte si ho spustit na v HD kvalitě na celou obrazovku 🙂

24.3.2016

Den odletu. Ačkoliv jsme technicky odlétali až 25. ve 3:00, na letiště jsme se chtěli dostat opravdu v klidu a s předstihem. Mirissa je totiž od letiště vzdálena 180km a nikdy nevíte, co se může při cestě v téhle dopravě stát. V hotelu jsme si dali ještě poslední místní snídani, klasika hoppers, string hoppers a čaj. A kolem půl desáté jsme to již měli nasměrované na autobus. Na doporučení jsme se vydali zhruba 15km opačným směrem zpět do Matary a odtamtud jezdí přímé autobusy po dálnici. Poměrně luxusní cesta na místní poměry. Jeden lístek stál 445 rupií (78Kč) a mohli jsme se trochu prospat.

Rychlý oběd v místě, kde hygiena opravdu dosáhla svého dna

Rychlý oběd v místě, kde hygiena opravdu dosáhla svého dna

Pak už následovalo Colombo a přesun v rámci této obrovské aglomerace. Smradu, hluku a aut jsme si tu užili mnohem víc, než jsme měli šanci v Kandy. Zpětně jsme se poplácali po ramenou, že jsme tady nestrávili při příletu ani hodinu a hned se vydali pryč odsud. Tentokrát jsme se tu zdrželi, měli jsme opravdu velkou časovou rezervu, jelikož autobus po dálnici jel 2 hodiny, ale my počítali, že pojedeme po pobřeží, což zabere cca 4-5hodin. Prošli jsme si nějaké tržnice, jestli nám něco nepadne do oka a co nejdříve jsme se vydali na letiště, kam jsme dorazili cca 9 hodin před odletem (6 hodin před check-inem). Jelikož jsme měli konečně čas, dokoukli jsme Harryho Pottera na počítači a čas se poměrně rychle chýlil ke konci našich dnů na Srí-Lance. Jako po každé dovolené, kterou si užíváte, se vám nechce domů. Ani nám se nechtělo, nejednou padla otázka, jestli se na to nevykašleme a nepojedeme zpátky do Trincomalee na pláž. Udělali jsme ale tu chybu, že jsme do letadla nasedli a tyto poslední řádky již píšeme v přehnaně čisté domácnosti v Praze. Byla to naše snad vůbec nejlepší dovolená a cestování na vlastní pěst jsme se báli úplně zbytečně! Jednou se na Srí-Lanku určitě vrátíme!


23.3.2016

Jelikož jsme předešlého dne neviděli žádné velryby, měli jsme tu super možnost absolvovat výlet ještě jednou v rámci „druhé šance zdarma.“ Samozřejmě z popisu toho výletu musí být všem jasné, že jsme tak neučinili. Raději jsme se vydali hned ráno do města Galle (čte se „gól“). Je to město vybudované v dobách holandské nadvlády a je to taková pevnost. V okamžiku, kdy spatříte hradby tohoto starého města, je vám hned jasné, že to nevybudovali srílančtí architekti. Naším hlavním cílem ovšem nebylo obdivování místních hradeb, ale hlavně nákup suvenýrů, což i zde byl takřka nadlidský výkon. Obchodů jsme navštívili mnoho, ale všude se opakovaly ty naprosto stejné věci a jediné co se lišilo byly ceny. I přístup majitelů krámků byl stejný, každý nás lanařil dovnitř a začal vytahovat všemožné hadry, „nejvyšší“ pochybné kvality a ochota smlouvat o cenách byla na úrovni mrazu.

Maják v Galle

Maják v Galle

Ačkoliv byly i případy, kdy se dalo smlouvat. Jeden expert nám nabízel starou minci, která byla celá stříbrná! To, že to bylo 50g stříbra, dokázal jednoduchým fyzikálním pokusem, kdy s ní cinkl o ostatní mince a foukl na ní 😀 Cena byla pouhých 8000 rupií (1360Kč). Já mu byl ochoten dát jen 1000 rupií (170Kč) a to jen proto, že se mi fakt líbila. Bohužel se jen zasmál a odešel. My se okolo ještě chvíli poflakovali a fotili se z hradeb a při cestě zpět na nás volal, že za těch 1000 nám jí prodá. Cena stříbra na burze se během chvíle opravdu propadla. Nicméně my už počítali každou rupii a i 1000 nám nakonec přišlo hodně za minci, která ani neplatí.

Nic dalšího nás v Galle ani moc nelákalo a my se vydali zpět do Mirissy. Ihned po příjezdu na hotel jsme hodili batůžek do rohu a vydali se vstříc místní pláži. Oproti Trincomalee tu byly o poznání větší vlny. Koupali jsme se přesně v místě, kde vlny byly nejvyšší a lámaly se. Perfektně jsme si zablbli a písek jsme měli takřka všude. Příjemné osvěžení. Večer jsme zakončili opět v restauraci na pláži, kde jsme si tentokrát dali pořádně velký mix mořských plodů a k tomu ještě celou barakůdu.

Noční a také poslední fotky v Mirisse

Noční a také poslední fotky v Mirisse

Noční pláž - Mirissa

Noční pláž – Mirissa


 

22.3.2016

Mirissa je jedno z nejlepších míst na celém ostrově pro pozorování velryb – nejenom vorvaňů, ale i plejtváků, které jsme tak moc toužili vidět. Standardní cena za jeden výlet lodí bývá okolo 6000 rupií (1020Kč na jednoho). Takže když nám náš hostitel řekl, že je kapitánem na takové výletní lodi a byl by schopen nás tam ze známosti propašovat za 3000, neváhali jsme. Jeden z tipů, které Anet vyčetla, byl, že si musíte najít takovou společnost, která vám v případě, že neuvidíte velrybu žádnou, umožní druhý den jet zdarma. To nám taky doporučil jeden Tuk-tukář, který nás vezl na nádraží v Tangalle. Nu a od pana domácího tuto službu měli garantovanou. Ideální stav.

DSC_4910-1

Po cestě z výletu jsme jako třešničku na dortu viděli luxusní veřejné toalety

Ráno jsme vstali těsně před šestou ranní a už na nás čekal Tuk-tuk, co nás měl dle dohody hodit do přístavu zadarmo. Tam jsme dorazili a viděli loď přesně jako na reklamním letáku, dvoupatrová bárka, kde už hodinu před plánovaným vyplutím bylo vrchní patro obsazeno. Náš hoteliér nás již očekával, slušně mě požádal o peníze a vše potřebné k výletu vysvětlil krátkým sdělením „Money!“ a nasměrovaným prstem na palubu. Ještě nám stihl říct, že „very sorry“, ale jeho loď má rozbitý motor, ale poveze nás jeho velmi dobrý kamarád… Takže klasická pohádka typu „Já na bráchu, brácha na mě.“ Po nalodění jsme dostali slibované luxusní občerstvení ve formě jednoho hltu čaje ve špinavém hrnku s možností přikousnutí výborné zázvorové sušenky, kterou je lepší vůbec neochutnávat, pokud si nechcete alespoň na ten čaj kazit chuť. Při pokusu vystoupit na druhou palubu za lepším rozhledem jsme byli vykázáni. Anet zahlédla u nějakého člověka lístek, zřejmě tedy VIP, co si zaplatili extra cenu. Jelikož jsme jeli s kvalitní společností, vyrazili jsme pouze s 20 minutovým zpožděním, kdy už všechny lodě byly pryč a Slunce pomalu začalo pálit. Naše noční můra se pomalu začala plnit. Přesně takhle jsme si totiž ty výlety na jihu představovali, proto jsme se jim chtěli vyhnout a chtěli velryby zvládnout v Trincomalee. Po určitě době jsme se zeptali asiatů, kteří seděli před námi, za kolik měli oni lístek na tuto plavbu. Po sdělení částky 100USD za jednoho (14.400 rupií) mi spadla čelist a poněkud jsem nebyl schopen odpovědět. Anet rychle vymyslela, že jim to chudákům nebudeme kazit hned zkraje a řekli jsme, že to máme jen o něco málo levnější. Ale byla to další a ne zdaleka poslední kapka do hořkého poháru, který jsme ještě museli vypít. Brzy se totiž začali objevovat delfíni. To jste zjistili tak, že se všichni lidi na palubě zvedli, nahrnuli se k příslušné straně a loď se naklonila. Pokud jste měli tu smůlu, že to bylo zrovna na druhé straně než jste seděli, viděli jste prd. Do toho posádka lodi vyřvávala, ať si všichni sednou, neboť narušují rovnováhu, ale všem to bylo u prodloužených zad. Každý si chtěl vyfotit svého delfína na foťák, mobil nebo tablet. Partička asiatů před námi si to zřejmě užila nejvíce, neboť na každý šplouchanec vody hbitě vystřelila paži s nataženým ukazováčkem a celí rozrušení tyto šplouchance komentovali, což ještě přidávalo na panice ostatních v domnění, že jim něco uniká. Po chvíli jsme si z nich začali dělat srandu a ukazovat si například šroubky na stropě s výkřikem „Hele, delfín!“. Tak alespoň nějaká zábava, jelikož ani tentokrát jsme neměli to štěstí a žádnou velrybu jsme neviděli. K tomu všemu jsme touto hrůzou strávili 7 hodin času! To byla poslední kapka, která tento výlet korunovala na jednoznačně nejhorší zážitek celé dovolené! A nebyli jsme jediní, potkali jsme i další Čechy, kteří byli viditelně vzteklí (jejich dohazovač jim tvrdil, že je taky kapitán a pojedou na malé rybářské lodi). Takovouto masovou akci již nikdy více.

Přijeli jsme kolem 14.hodiny a byli jsme tak otrávení, že už jsme tento den nic nepodnikli. Pouze jsme si večer došli na další véču na pláži – tentokrát mix mořských plodů. Celá ryba, kalamáry, krevety a velký krab s oblohou za 2000 rupií (340Kč). Alespoň tedy zakončení tohoto dne za něco stálo.


21.3.2016

Dnes nám začalo období flákání. Měli jsme naplánovaný jih a pláže, kde si po tom cestování odpočineme a hlavně to budeme mít docela blízko do Colomba a na letiště. Poprvé za celou dovolenou jsme se trochu prospali – do 9:00. Začali jsme snídaní od hodného hostitele, opět hoppers s banánem a tentokrát místo cukru byl palmový med, kterým jsme si je mohli polévat a k tomu čaj. U snídaně jsme se seznámili s ostatními hosty, všichni mladí lidé z Německa a Francie. Příjemně jsme si popovídali a vyměnili si pár tipů na cestování po Srí Lance. Jelikož jsme poprvé neměli žádný časově náročný plán, nikam jsme nepospíchali a šli jsme na procházku po místních krámech, abychom se podívali na nějaký ten suvenýr do našeho domu (až bude konečně stát). Nic jsme ale nenašli, krámků bylo v Tangalle málo a přišlo nám to značně předražené, tudíž jsme se poměrně brzo přesunuli na hotel a začali se balit. S panem domácím jsme prohodili pár slov o jeho životě. Zajímavé bylo, že před lety, jak tu byla tsunami, přišel o všechno, ale naštěstí tou dobou byl s manželkou ve vnitrozemí v chrámu. To je zřejmě něco, co vám řádně posílí víru. Voda byla do výšky 3 metrů a dům mu prakticky zničila, všechno museli vybudovat znovu.

Tak co to bude?

Tak co to bude?

Z Tangalle jsme vyrazili busem, který nás za 2,5 hodiny převezl přes Mataru do městečka Mirissa. Je to turisty velmi navštěvovaná oblast kvůli plážím a tak jsme se trošku obávali o ubytování.

Dobrá ryba musí plavat

Dobrá ryba musí plavat

Jelikož jsme stále v kontaktu s Jade a Jaredem, měli jsme jeden tip, který nevyšel, protože jim došla voda v nádrži. Nakonec nás ale dohodili sousedům, kteří mají velký hotel a mohli jsme si vyhádat i super cenu 1500 rupií (255Kč) na noc.

Po rychlé sprše jsme vyrazili na tu světoznámou pláž a tam si sedli do jedné restaurace, která měla stoly přímo na písku a stoly byly osvětlené svíčkami. Jelikož jsme přímo u moře, nebáli jsme si dát rybu. Měli je totiž na ledu přímo před restaurací a mohli jsme si ukázat, kterou rybu chceme a tu nám připravili. Perfektně jsme si pochutnali a dali si dobré pivo na zapití – celá ryba s oblohou stála 3000 rupií (510Kč).

Nic nám nezbylo. Zbytky dostaly somrující kočky

Nic nám nezbylo. Zbytky dostaly somrující kočky

Zítra zkusíme udělat nějaké fotky, dnes se nám nic nechtělo dělat.

 


 

20.3.2016

Na 6:30 jsme měli objednanou snídani v hotelu a v 7:00 pak tuk-tuka ke vchodu do deštného pralesa Sinharaja. Díky Uda Walawe jsme už měli po krk místního dohazování kámošů a příbuzných turistům, takže když jsme dorazili k rezervaci a řidič nám záhadně rychle sehnal průvodce, který tvrdil, že je zrovna sezóna a přímo u vstupu už žádní jiní průvodci nejsou, protože jsou vytížení návštěvníky, s úsměvem jsme mu řekli, že ne díky, že si tam dojdeme sami. Z průvodců jsme věděli, že jich tam musí být celá tlupa.

Stonožka

Stonožka

No…to sice byla, ale nikdo z nich neuměl anglicky. Pak se našel jeden, který tvrdil, jak anglicky umí, ale teda ani z poloviny tak, jako ten původní. Když jsme vyrazili do pralesa, začal výklad jednoduchými popisky typu – toto je řeka, toto je pralesní květina, toto je opice..Když jsme se ptali, jak se ta opice jmenuje, tak nám odpověděl monkey monkey… Byli jsme slušně vytočení, že jsme se chtěli otočit a vyhádat si peníze zpět a odjet pryč, protože takové místo s tolika zajímavými zvířaty si zaslouží trošku fundovanější výklad. A hlavně my jsme o ten výklad stáli! Potkali jsme tu totiž jednu Slovenku s Maďarkou, co prý měly docela dobrého průvodce, ale zas to vypadalo, že si z toho nic neodnesly, protože je to vlastně ani moc nezajímalo. To nás dost mrzelo.

Housenka, ze které se vylíhne hnědý motýl

Housenka, ze které se vylíhne hnědý motýl

Nějak se to nevydařilo. Naštěstí jsme ale pak v pralese potkali dva Čechy, co měli takového nadšeného staříka, který sice anglicky taky moc neválel, ale bylo to pořád tak o 400% lepší než ten náš. Hledal v džungli, názorně vše ukazoval, šplhal po liánách, rozbíjel lesní plody na ochutnávku a tak. Ani by nemusel mluvit a člověk by se dozvěděl mnohem víc i beze slov. Tak jsme se k nim přifařili i s tím naším moulou, který pak za ním chodil jak ocásek a papouškoval pro nás to, co předtím řekl ten dědula. Měl vlastně taky takové školení. V jednu chvíli jsem se ho zeptala na jistou kytku, co tam rostla, protože mi připomínala pepř. No a on jí profesionálně uškubnul a šel se zeptat dědy, co to je:-D No byli jsme z něj na mrtvici…ale zase byl milý, pak nás zval k sobě domů na čaj… My ale neměli už čas, protože nás ještě čekal dlooouhý přejezd na jih.

Pavouček, co měl síť asi na chytání opic

Pavouček, co měl síť asi na chytání opic

Ono to není tak daleko, ale s tím jejich zastavováním na každém kroku se to protáhne tak 15x… Z Deniyay jsme vyrazili tak kolem 15:00 na autobusák, kde jsme se nacpali do prvního busu směrem dolů. Tím jsme jeli tak 2 hodiny za otravného vyřvávání místní muziky. Dojeli jsme do města Akuressa, kde jsme během okamžiku přestoupili na bus do Matary, která už je u moře. Za dalšího otravného vyřvávání muziky jsme jeli asi hodinu, přičemž jsme se trošku báli o naše životy, protože řidič pravděpodobně závodil s jiným řidičem, kdo tam bude dřív.

Bacha! Je tam ta síť!

Bacha! Je tam ta síť!

Ale přežili jsme, měli jsme buddhistického mnicha na palubě, tak nás asi Buddha chránil:-D V Mataře jsme byli okolo tři čtvrtě na 6 a ještě jsme riskli jeden přestup do Tangalle, kam jsme nakonec dorazili cca v půl 8 večer, rovněž za otravného vyřvávání muziky. Uf..naštěstí jsme měli kontakt na tu Slovenku s Maďarkou, co nám napsaly, kde bydlí, takže jsme jeli rovnou tam a nemuseli nic shánět. Všechno nádherně vyšlo a ještě že tak, protože jsme nakonec stihli ještě nejúžasnější zážitek dne…

Ve 20:30 na asi 14 km vzdálené pláži téměř každý den začíná okouzlující podívaná…připlouvají karety obrovské a kladou zde vejce, která pak v písku čekají 2 měsíce, než se vyklubou. Pláže je hlídaná a jsou zde přísné podmínky, nesmí se fotit s bleskem, svítit bílým světlem (povoleno je pouze červené) atd., aby se želvy neoslňovaly, protože by pak asi na 5 minut prakticky osleply a mohlo by je to vyrušit od kladení vajec.

Této ještěrce se nafukuje volátko, ale to jsme bohužel neviděli

Této ještěrce se nafukuje volátko, ale to jsme bohužel neviděli

Probíhá to tak, že želva připlave, vydrápe se na břeh, pak si začne hrabat jámu pro sebe a až jí má hotovou, tak teprve kope takovou komůrku na vajíčka pod sebou. Do doby, než je začne klást, se k ní nesmí moc blízko, aby se jí to nepřerušilo stresem a nezdrhla do vody. Až začne klást, může k ní jít skupinka cca 10 lidí, ale jen zezadu, aby se nelekla. Po nakladení to zase celé zahrabe a pak minimálně hodinu odpočívá před cestou zpátky do moře, protože je vyčerpaná. Občas se stane, že si to v průběhu hrabání z neznámého důvodu rozmyslí, nic nenaklade a odšoupe se zpět do vody.

Mini želvička utíká do vody. Valily se nám i přes chodidla!

Mini želvička utíká do vody. Valily se nám i přes chodidla!

To byl i případ první krasavice, kterou jsme měli možnost vidět. Půl hodiny odhazovala písek do všech stran a pak se sebrala a šla pryč. Naštěstí se tam objevila ještě druhá, o dost větší, která už kladla vajíčka. A v průběhu toho se stala úžasná věc. Přímo pod ní, na místě, které si vybrala, se vylíhla snad stovka miminek z nějaké předchozí snůšky. Takže jsme viděli tuto obryni, jak tam supí a hrabe díru, a z pod ní vybíhala hromada mimin, která metelila do moře, co jim ploutvičky stačily. No já byla úplně uchvácená a Petr pak i zapomněl fotit. Skončili jsme tam tak o půlnoci, když jsme si ještě prohlídli, jak ta veliká samička konečně tlačí ven ty bílé pingpongové míčky, a pak jsme padli úplně mrtví. Proto je zde report až teď, tak prosím omluvte zpoždění, byl to náročný den.

[embedyt]https://www.youtube.com/watch?v=0P9AQfIYTRQ&feature=youtu.be&width=400&height=250[/embedyt]


 

19.3.2016

O parku Udawalawe vám budeme povídat spíše doma, váže se k tomu pár historek, které by se mi těžko popisovaly. Jinak ve zkratce jsme z toho velmi rozpolcení, neboť jsme měli nějaká očekávání a ta se nesplnila. Navíc nás to stálo opravdu nemalý peníz. Cesta do parku i park samotný. Ale zvířat jsme pár viděli. Papoušky, varany, šakaly, buvoly,DSC_4602-8 krokodýly, orly, milion dalších ptáků…jo a vlastně ještě slony..DSC_4615-9. a někteří měli opravdu radost, že nás viděli (hádejte na které fotce 😀 )

Aktuálně se nacházíme kousek od národního parku Sinharaja a zítra podnikneme výlet do pralesa. To je již poslední větší výlet, pak razíme na jih za mořem, želvami a velrybami.

Nezapomeňte si přečíst záznam z 18.3. – výstup na Adamovu horu je již doplněn.

PS: vkládat fotky jentak mimo text je hotové utrpení, omluvte tedy prosím jejich pravděpodobně velmi chaotické rozmístění.

DSC_4656-1

DSC_4659-10

DSC_4663-11DSC_4498-6

 

DSC_4741-2DSC_4536-7

 

 

 

 

 

DSCF1461-1

 

 

 

 

 

 


18.3.2016 – doplněno

Po dnešku jsme naprosto hotoví. Právě se nacházíme v Udawalawa. Víc informací nejsem schopen napsat, jsme vzhůru od 1:00 a zítra vstáváme zase ve 4:00 na Safari…zvířata v parku jsou totiž nejaktivnější brzo ráno, když je ještě chládek. Informace doplníme, až bude čas a trošku si odpočineme, takže toto je jen zpráva, abyste věděli, že jsme v pořádku….

DSC_4190-1Na Adamovu horu jsme trošku prochrupli, abychom nabrali čerstvých sil a s troškou zpozdění jsme již v 1:45 pádili směrem ke stezce skrz město. Slupli jsme velmi lehkou snídani v podobě banánu a sušenky, což se později ukázalo jako dobrý nápad – nepřehnat to s jídlem. Ihned po východu z hotelu jsme potkávali hloučky turistů postávající, či jdoucí naším směrem a každý vypadal plný nadšení se do toho pustit. Obléknuti jsme byli pouze do dlouhých kalhot, trička a trekových bot, které vláčíme s sebou takovou dobu. U stánků podél trasy postávali místní prodejci a srílančané a předmětem jejich obchodu byly kulichy a rukavice. Při večerní kontrole předpovědi počasí by nahoře mělo být 15°C, moc jsme tedy nechápali, o co jim jde. My si ponechali naše kšiltovky a v batohu jsme měli přibalené mikiny, šátky, bundu a pro všechny případy i pláštěnky. Tak rychle jako z Little Adam’s Peaku bychom totiž v případě deště sejít nestihli – od vrcholu nás totiž dělilo přes 5200 schodů.

DSC_4226-2Na začátku trasy jsme prošli check-inem, zapsali se do knihy, dali drobný peněžní obnos jako dar a za odměnu dostali provázek na zápěstí s buddhistickou modlitbou. Poté nám již nic nebránilo se do toho řádně opřít! Jako zkušení horali jsme nasadili „munďácké“ tempo (CK Mundo-naše nejoblíbenější cestovní kancelář) a to nám poměrně dobře vydrželo první hodinu, kdy už jsme vzhlíželi k vrcholu, zda již není těsně nad námi. Cestou jsme míjeli – ne, my je takřka předbíhali! – ostatní lidi a přitom už se začínali solidně potit. Po chvíli se nám začalo kouřit od pusy a již jsme nasadili první vrstvu oblečení. Po celou dobu nás poměrně obtěžovaly velké zástupy starších občanů, kteří kvůli svému drtivému tempu museli vyrazit snad den předem a využít tak přilehlých nocleháren. Samozřejmě den předstihu v jejich případě přeháním, tak rychle by to nestihli. Spíše tak týden. Ale každopádně klobouk dolů, obdivuhodný výkon. Zhruba po hodině a půl jsme viděli již prvního odpadlíka, nějaký mladík zkolaboval a zhroutil se na zem, kde ho museli křísit. Moc mne to nepřekvapuje, protože jejich denní chleba je rýže, nemají sílu na větší fyzickou zátěž. V porovnání s průměrným srílančanem jsem kulturista, miluju tuhle zemi.

DSC_4288-3Cestou jsme si dali teplý čaj a Coca-Colu kvůli cukru a během dvou hodin jsme se vyškrábali na poslední úsek, dlouhý zhruba 500 metrů. Ten nám zabral zhruba 1,5 hodiny, protože jsme museli stát neuvěřitelnou frontu mačkajících se lidí. Když už jsme měli obavy, abychom stihli vidět východ Slunce, přeskočili jsme zábradlí oddělující fronty nahoru a dolů a předběhli jsme tak pár stovek lidí. DSC_4368-5Nikdo si nestěžoval, až nahoře nás policista hlídající toto posvátné místo poslal do správného směru. To už jsme byli prakticky nahoře, ale stejně jsme posledních 50 metrů stáli minimálně půl hodiny. Na vrcholu jsme si museli sundat boty a čepice a měli jsme možnost vidět světový unikát – srílančany cvakající zuby ze šíleného mrazu +15°C. Sice trošku foukal vítr, ale byla to velmi vtipná podívaná. Nahoře jsme měli zhruba 45 minut do východu a mohli jsme si to pomalu projít a pokusit se najít nejlepší místo na focení. Během chvíle začalo nebe rudnout a viděli jsme rozložité údolí plné mraků, vypadalo to jako moře. Neskutečná podívaná. DSC_4342-4Východ Slunce jsme si nenechali ujít, nicméně naším cílem byla přesně opačná světová strana. Jakmile totiž dopadnou paprsky na Adamovu horu, na západní straně se dá vidět její stín ve tvaru trojúhelníku až k obzoru. DSC_4362-1Kromě toho tento výjev moc lidí nezajímá a nemuseli jsme se tak mačkat mezi zájemci o východ. Nahoře jsme strávili zhruba 2 hodiny a pak jsme seběhli dolů. Skutečně jsem použil slovo seběhli, jelikož jsme potřebovali stihnout Taxi do parku Udawalawe, které na nás čekalo. Sestup i tak trval přes 2 hodiny a naše lýtka, ta nás budou bolet minimálně do konce dovolené.

Ještě přidám poslední poznámku. Všichni místní šli na horu v žabkách! Takže jsme byli svědky nejednoho bolestivého pádu, ale i nehezky strženého nehtu na palci u nohy…člověk by čekal, že si koupí pořádně boty, když je tu Baťa skoro v každém městě…


17.3.2016

DSC_4175-1

Profesionální sběračka čaje

Dneska jen kraťoučce. Ráno jsme vstali v 5:30, dobalili poslední věci, napěchovali stále se zvětšující krosny (ačkoliv jsme tu nic nekoupili, docela záhada), dostali jsme domluvenou snídani od Tharangy a jeho manželky Rohini – palačinky plněné palmovým medem a banány, rozloučili se s nimi a slíbili, že jim napíšeme nějakou pěknou recenzi. Pak jsme ihned vyrazili na vlakové nádraží vzdálené zhruba 10 minut chůze, kde už kolem 6:15 postávaly hloučky turistů. Vlak naštěstí přijel takřka prázdný a mohli jsme si sednout. Jeli jsme pouze 25km do města Haputale, abychom si zde nafotili plantáže a hlavně sběračky čaje. Chvilku jsme je hledali, nikde na kopcích totiž nebyly, ale nakonec se zadařilo a splnili jsme si povinnost – udělat si takovou fotku, jako má nespočet turistů ze Srí Lanky. Zde jsme se opravdu zastavili jen na chvíli, po dvou hodinách už jsme čekali na nádraží na vlak do města Hatton. A koho jsme tam nepotkali? Jade a Jareda z Trinca – ti co jedou kolem světa. Jeli jsme spolu takřka až k Adamově hoře a zítra jsme domluveni, že se na vrcholu potkáme. My jeli o kus dál, blíže k hoře, abychom mohli rovnou nastoupit na stezku a nemuseli k ní řešit dopravu o půlnoci. Ubytovali jsme se během 5 minut, odchytl nás zase jeden zaměstnanec hotelu, jelikož jsme tu jen kvůli odpočinku před půlnocí, sáhli jsme po nejlevnější dostupné variantě. Takže teď se chystáme spát a o půlnoci vstáváme na pochod, abychom stihli východ Slunce.


16.3.2016

Dle informací z domova je velká část našeho příbuzenstva nemocná, od různých rýmiček až po horší choroby vyžadující ležení v posteli. Doufáme, že se všichni brzo uzdravíte a zdravému zbytku se choroby budou i nadále vyhýbat 🙂

DSC_4095-1-2Náš den začal výbornou snídaní od paní domácí: string hoppers, hoppers, černý čaj a nějaký sajrajt na polévání. String hoppers je takové klubko nudliček a uvnitř je „palm honey“ – palmový med, sladká dobrota. Hoppers je oproti tomu placka z rýžového mléka, do které jsme si dali místní hnědý cukr a nakrájené banány a po zabalení to byla taková palačinka. Příjemně jsme se naprali a vyrazili na pěší vycházku do továrny na černý čaj. Vzdálenost byla zhruba 5km, což není mnoho, ale trička jsme si solidně propotili. DSC_4105-2Už kolem 10 odpoledne tu Slunce pere jako blázen. Po cestě jsme procházeli kolem rýžových políček a dalších zemědělských plodin. Je smutné vidět život těchto obyčejných lidí. Bude to znít jako klišé, ale měli bychom být opravdu vděční za to, jaký život můžeme všichni vést v porovnání s těmito lidmi. Viděli jsme tu domy honosné, před kterými jsou nablýskaná auta místních, ale také domy doslova uplácané z hlíny nebo sbité z pár prkýnek a před nimi rodinu s dětmi. A to prakticky na napříč celým ostrovem. Ale zpátky k továrně. Bohužel se tam nesmělo fotit, takže zevnitř máme pouze znalosti z výkladu místního ex-managera. I takové zpracování čaje je docela věda. Cestou zpět jsme si stopli Tuk-tuk, který by nás zpět hodil za 400 rupií (68Kč), ale tlačili jsme cenu dolů, až Anet řekla, že 200rupií (34Kč) je maximum co mu dáme. DSC_4107-3Řekl sice ne, ale to mu vydrželo asi 5 vteřin. Když jsme mu řekli „Ok, goodbye“, tak mu najednou přišlo 200 v pořádku a svezl nás. Musí se tu na ně tvrdě, na prevíty. Ihned co jsme dorazili na hotel jsme se zase sbalili a vyrazili na bus. Chtěli jsme se podívat na místní vodopády/koupelnu pro místní/atrakci pro turisty. DSC_4111-4Udělali jsme pár fotek, pobavili se nad loupežnými gangy opic okrádajícími místní obchodníky s vařenou kukuřicí a bufetící popelnice a vyrazili zase zpět. DSC_4128-5Ještě jsme měli zhruba hodinu světla a tak jsme pádili co nám nohy stačily na velmi známý most Nine arches, po kterém projíždí vlak asi 3x denně a je to velmi fotogenické místo. Vlak jsme sice neviděli a fotky nejsou zrovna supr-trupr, ale zase jsme potkali jednu rodinu provozující vyhlídkové místo na most a byl tam jeden kluk, kterého jsme odhadli na 12let. Takhle hyperaktivního člověka a někoho s takovou energií jsme snad v životě nepotkali. Poletoval sem a tam, bavil se perfektně anglicky s mnoha turisty a s námi prohodil i pár slovíček česky. Celou cestu jsme pak kroutili hlavou a usmívali se, příjemně nám uzavřel den. Při nočním pochodu do městečka jsme už z dálky poznali, že zase nejde elektřina, to je poměrně obtěžující, protože potřebujeme nabíjet každý den kolem 4 druhů elektroniky. Ale později se rozběhla, tak to snad doženeme. Zítra budíček v 6:00 na vlak.

DSC_4125-13

DSC_4121-9

DSC_4142-6

 

 

 

 

 

 

 

DSC_4156-7


 

15.3.2016

Ranní probuzení jako každé jiné. Vstát do strašného vydýchaného vzduchu je dost náročné. V noci totiž nevětráme. V oknech nejsou sítě a moskytiérám nevěříme, že nám celou noc uhlídají všechny končetiny na bojovém poli postele. Virus Zika tu naštěstí není a malárie zde též nepatří mezi běžné nemoci, ale nechceme jít naproti žádným chorobám a ani svědivým bodnutím. Ráno jsme zavolali Nizamovi, zda nás nevyzvedne, protože na večerní SMS neodpověděl, ale bohužel bydlí s manželkou několik kilometrů za Kandy, tak by nás nestihl vyložit na vlakovém nádraží včas. Vzali jsme tedy konkurenci, která nás sice do cíle dovezla, ale ten chlápek byl děsný pako.

DSC_3452-1

Francouzští turisté na čundru

Na nádraží na nás čekali všichni turisté z Kandy, kteří čirou náhodou chtěli také tento den odjet. Po zaplacení lístku za 240rupií (40,8Kč) na jednoho jsme se odebrali na nástupiště, kde jsme strategicky volili místa, kde bylo nejméně turistů, abychom v klidu mohli nastoupit, uložit bagáž a ještě si sednout – chtěli jsme totiž ke dveřím. Anet zjistila u místního nádražáka, že první třídy jsou na začátku a na konci vlaku, my jsme tedy šli doprostřed. Na stejné nástupiště dorazila i poměrně zajímavá skupinka (asi 20) turistů. Byla totiž z větší částí tvořena staršími lidmi a v některých případech by se dalo říci i seniory. Takže vůbec žádný problém se sem vydat.

Výhledy z vlaku

Výhledy z vlaku

Pak už přijel vlak, my nasedli a po krátkých šarádách jsme se dostali na kýžené místo ve dveřích…pak už před námi bylo pouze 7 (slovy SEDM) hodin cesty. Vlak vyrazil pryč z Kandy kolem 9.hodiny ranní a po pár hodinách jsme se dostali na úpatí hor, kde začalo pozvolné stoupání kolem čajových plantáží a nádherných výhledů. Cestou k nám přistupovaly další desítky turistů a opět jsme si ověřili, že kapacita dopravních prostředků je obrovská. Když už si myslíte, že se tam nikdo další nevejde, tak je tam určitě místo pro dalších 5 lidí. Ale na to už jsme taky zvyklí, tenhle ostrov je prostě strašně zalidněný a je to tady normální.

Vyhlídková jízda ultra bezpečná

Vyhlídková jízda ultra bezpečná

Po překvapivě rychle uběhlých 7 hodinách jsme dorazili do města Ella a celý vlak se vyhrnul ven. Měli jsme vytipovaný jeden hotel přes internet, ale chvíli jsme stáli před nádražím a poflakovali se. Pár nabídek na tuk-tuk a bydlení jsme odmítli, ale poté přišel jeden, který se nám nevnucoval a nabídl levné bydlení s pěkným výhledem a opět nezávaznou prohlídkou. Po prohlídce jsme na to hned kývli. Zvažovali jsme 2x tak drahý hotel, že si vyhodíme z kopýtka, kvůli výhledu, ale ten jak se později dovíte, bychom si stejně neužili.

Lístky čaje jako na dlani

Lístky čaje jako na dlani

Ihned jsme si sbalili pár věcí a vodu a vyrazili na Little Adam’s Peak, což je místní kopec, ze kterého je velký výhled do okolí.

Anet na plantáži, nová práce?

Anet na plantáži, nová práce?

Když jsme dofuněli nahoru bylo ještě 35°C, po pár pózách a nějakých těch krajinkách jsme zmerčili černý mrak zaseklý o protější horu. Napadlo mě, jestli by to nemohl být problém, ale moje hluboké znalosti meteorologie a dokonalé zmáknutí terénu jako již takřka místní obyvatel, mi napovídaly, že ten protivítr to zařídí. Nestalo se tak. Během chvíle nás obklopila mračna a spustila se průtrž, že jsme stihli pouze uklidit nejcennější věci do batohu a mít se k odchodu.

A to není vidět ještě pěkný kus mraku

A to není vidět ještě pěkný kus mraku

Moc nechápu tu skupinku asi 10 turistů, kteří zůstali na samotném vrcholu pod nejvyšším možným stromem. Během sestupu začaly práskat hromy a blesky, ale to my už byli daleko a tuk-tukem jsme si to smažili do hotelu – z obavy o foto-výbavu jsme nechtěli nic ponechat náhodě. Tato typická tropická přeháňka nás dokonale promočila, měli jsme durch i spodní prádlo, cenným věcem se nic nestalo.

Vyhlídkový kámen - Little Adam's Peak

Vyhlídkový kámen – Little Adam’s Peak

Na hotelu jsme během chvíle zjistili, že opět nejde proud, ale večeře stejně bude, takže jsme dostali svíčky a vychutnali si bubnující déšť v čistém a suchém oblečení, což bylo velmi příjemné. Paní domácí nám na zahřátí přinesla konev černého čaje a opět jsme cítili jako v peřince. Po večeři jsme se pustili do fotek, korespondence, Anet do cestovního deníku a já do stránek. Na závěr dne si dáme opět slivovičku na vypálení červa a zase do hajan. Jsme zvědaví, co nás čeká zítra, déšť to snad nebude. Jinak večer teplota klesla na 20°C a byla taková mlha, že by se dala krájet, výhledy by byly možné tedy pouze u snídaně.

Ella Rock

Ella Rock

Ella Rock po druhé

Ella Rock po druhé

 

 

 

 

 

Večeře při svíčkách bez proudu

Večeře při svíčkách bez proudu

 


 

14.3.2016

DSC_3224-3Zdravíme všechny čtenáře našich stránek. Stále jsme v Kandy, dnes již poslední noc. Je to velké turistické město, které je též jakýmsi centrem autobusové dopravy na ostrově. Odtud se dostanete prakticky kamkoliv. Podle toho to tu bohužel tak i vypadá. Silnice jsou naprosto narvané tůrujícími a troubícími autobusy, které zřejmě jezdí na uhlí, takže se tu takřka nedá dýchat. Bohužel ve středu města je krásné jezírko plné života a kolem něj je promenáda až k chrámu Buddhova zubu, kvůli přeplněné hlavní silnici je ovšem těžké si tuto vycházku užít. Velká škoda. Včera nás výpadek elektřiny poměrně zaskočil, neboť cestou z chrámu bylo město takřka celé ponořené do tmy a my jsme ještě potřebovali nakoupit.
DSC_3306-7Cestou z krámu někdo zapomněl položit poslední dlaždici na chodník, pod kterým je půl metru díra a já bych byl přísahal, jak jsme se odrazil od vzduchu a hodil jsem kardinální tlamu, jako nejspíš od dětství ne, ale foto-výbavě se díky bohu nic nestalo, uf. Dnes naštěstí vše funguje, jak má, celý den.

Ihned ráno jsme vyrazili Tuk-tukem na autobusové nádraží, vezl nás muslim Nizam, který se nás ochotně chopil hned první den a od té doby jezdíme pouze s ním. Toto ráno se záhadně vynořil u nás před hotelem (dostali jsme od něj tel.číslo a již ho považujeme za našeho osobního tuk-tukáře). Zastavili jsme se pro rychlou snídani v místní pekárně a vyzkoušeli pár dobrot. Po překonání ranní dopravy a solidním začernění plic jsme dorazili na autobusové nádraží, kde začal chaos v pravém slova smyslu.

Little World's End

Little World’s End

Pár stovek autobusů, každý přikládal do kotle co mohl, před ním týpek, co vyřvává kam jedou, a z okýnek cestující plivající litry slin od žvýkaní místní dobroty Bulatu (betelu). Už jsme si zvykli. Budeme rádi, když nám jen někdo neplivne na hlavu. Chtěli jsme vyrazit do národního parku Wasgamuwa na safari. Prý cesta trvá pět hodin – to bychom tam museli přespat. 10 hodin v buse za den nedáme. Na rychlo jsme změnili plány a vyrazili do parku Knuckles Range. Hodina a půl cesty, průměrná rychlost kolem 40km/h. Cíl vesnička Hunnasgria. Na místě jsme si pak sehnali řidiče na odvoz do úplného cíle Deanstan, kde je vstup do Knuckles, který jediné co řekl bylo: „Current, no!“. Takhle nám oznámil asi po 2km, že má baterku v háji a dál nejedeme. Naštěstí jsme přesedlali na další Tuk-tuk, který jel asi 10minut za námi. Ten pro změnu neuměl už vůbec ani slovo a v rámci informačního šumu jsme se s ním nahoře dohadovali o peníze.

DSC_3346-1Nahoře jsme zaplatili vstupné: pro místní obyvatele 25rupií (4,50Kč) a pro cizince 575rupií (98Kč) a k tomu ještě tady oblíbené „něco jako DPH“ + 12%… pěkná diskriminace. Ale výlet v horách byl příjemný, vzduch čistý, dokonalé ticho a úžasné výhledy. Dole ve vesnici jsme potom potkali skupinku místních žáků, a tak měla Anet konečně možnost rozdat pár fixek, které pro místní děti veze už z Čech. Děti z nich měly velkou radost, slušně poděkovaly a pak se na nás celou dobu usmívaly. Byla to fajn zkušenost.

Po cestě zpět jsme si ještě doběhli do chrámu na nějaké rychlé fotky a byli rádi, že se dostali do hotelu.

I záchod může být zážitkem

I záchod může být zážitkem

Jezero v Kandy

Jezero v Kandy

 

 

 

 

 

 

 

 

Modlitební kalíšky

Modlitební kalíšky

Na boso v chrámu = rejžák ve sprše

Na boso v chrámu = rejžák ve sprše

 

 

 

 

 

 

DSC_3253-5

Chceme zpět do Trinca a na pláž!

Chceme zpět do Trinca a na pláž!

 


 

13.3.2016

Ahoj doma, dnes Vam bohuzel nenapisem poradny report,zasilam jen info z mobilu. Jsme v Kandy a nejde tu proud. Uz od par lidi jsme slyseli, ze pry vypadla cela Sri Lanka. Tak kdovi. Kazdopadne v tomto meste sviti jen chram a par hotelu, asi jedou na generatory. Jinak tma jak v pytli. Tak zase zitra. Papa


12.3.2016

Řekla ANO!
DSC_3088-1 DSC_3094-2


 

11.3.2016

DSCF0881-2Večerní posezení s Jade a Jaredem se docela vydařilo, vysáli jsme pár piv a příjemně si popovídali. Plán „jít spát brzo“ se velmi rychle rozplynul. Po necelých 5 hodinách spánku nás čekalo těžké vstávání. Ale vzduch byl krásné čerstvý, byla příjemná teplota a písek byl studený. Kromě toho nás vítaly krásné mraky a východ Slunce. Už jen to by stálo za brzké vstávání. Náš plán ale bylo nastoupení na loď a vydaní se za delfíny a velrybami. Kapitánovi jsme s Jaredem pomohli vytlačit loď na moře, to byla asi ranní rozcvička v ceně a pak jsme se vydali přes vlny kilometry daleko od břehu. DSCF0879-1Na první pohled se nám kapitán zdál normální, ale asi jsme měli kliku na nějakého magora, který měl tendenci předjet všechny ostatní, aby tam byl první a dohnal přibližně 10 minut zpozdění, které jsme měli. Při normální rychlosti jste měli pouze bílé klouby od držení a u turba jste byli rádi, že při každé ráně o vlnu nevypadnete z lodi. Ráno jsem měl drobné střevní potíže a velmi jsem se obával, co bych dělal, kdyby mě potřeba potkala na moři. Ale to nakonec nebyl nejmenší problém, neboť jsme měli půlky tak sevřené strachy, že by to ani fyzicky nešlo.

DSCF0895-3Jeli jsme přibližně 10km od břehu a měli jsme možnost vidět první delfíny. Bylo to hejno alespoň o 15 jedincích a měli i mláďata. Ti mladší vyskakovali nad hladinu a dělali nejrůznější přemety a otočky, byla to skvělá podívaná. Jakmile jsme se ale přiblížili příliš blízko, potopili se a vyplavali o kus vedle. Po chvíli jsme je opustili a vydali se ještě o pár kilometrů dál, kde jsme viděli mnohem větší hejno, kdy někteří plavali přímo podél lodi. Zachytit je foťákem není bohužel vůbec nic lehkého a solidních snímků máme málo. Na videu máme daleko více, ale to s místním internet bohužel nepřipadá v úvahu někam nahrát.

Pak jsme kroužili ještě nějakou dobu a hledali velryby. DSCF0977-2Kapitán zastavoval a ptal se místních rybářů, chytajících tuňáky, někteří ukazovali nějakým směrem, někteří kroutili hlavou, že neviděli. DSCF0973-1Odhadoval jsem dobu, po kterou jsme na moři a obával se, že to brzo otočí a nic neuvidíme, ale vytrvale jsme kroužili a hledali nějaký pohyb. Pomalu jsme začali ztrácet naději a smiřovat se s tím, že nic neuvidíme…když v tu chvíli najednou! z čista jasna! … se vůbec nic nestalo a my začali směřovat ke břehu. Jak řekla Anet, lepší delfín v hrsti, než velryba na střeše. Uvidíme za pár dní na jihu, chceme je zkusit znovu.

DSCF0994-1To ale nebylo všechno, po příjezdu jsme měli půl hodiny na snídani a poté znovu sraz u lodi a vyrazili jsme na Pigeon Island. Po zhruba 40 minutách turbo rychlostí jsme dorazili a mohli vystoupit na krásné čisté pláži poseté korály. Dokonale smaragdové moře s průzračnou hladinou a jemný písek mezi prsty, je to tady neuvěřitelný ráj a bohužel žádná fotka nedokáže zachytit tu nádheru kolem nás. Snažíme se každý okamžik, každý podnět vtisknout do paměti, abychom si mohli vyvolat zpátky v ČR, ale je smutné, že to neumíme.

DSCF1023-1Zpět k ostrovu, je to podlouhlá nudle se dvěma plážemi. Vyrazili jsme na tu vzdálenější a díky potápěčskému vybavení jsme se mohli ponořit pod hladinu a vidět podmořský život tohoto národního parku. Všudy přítomné korály a nejrůznější barvené i nenápadné ryby, které je oždibují. Nejenom malé a prťavé, ale i velké, řekl bych i do půl metru. Pak jsme se ale přesunuli na druhou stranu a tam to bylo o fous zajímavější. Už při přecházení mezi plážemi nás informoval místní ochrankář: „sharks“ – žraloci. DSCF1030-2Trošku jsme vykulili oči, ale pokračovali dál. Ihned po ponoření jsme viděl dlouhou jehlici, kolem 40cm, která si mě prohlížela, jako by nikdy neviděla člověka.
Někdy se ty ryby přiblížily tak blízko, že jste se jich mohli takřka dotknout (kdyby jste byli rychlí). Po chvíli jsme ovšem zahlédli něco lepšího…skutečně žraloka, jen mládě, mohlo mít kolem půl metru. Evidentně se bálo víc než my jeho a tak byla trochu sranda ho prohánět. Úsměv na tvářích nám ale spadnul o 10 minut později, když kolem nás začali kroužit dva, více jak metr dlouzí žraloci (ačkoliv voda zvětšuje, metr dvacet měli určitě). Za sebe můžu říct, že jsem se necítil úplně dobře, když jsem je viděl doslova obeplouvat dohlednou vzdálenost kolem nás, cítili jsme jejich oči na nás. Něco pro ségru Olču. Ale strach nebyl na místě, byli zřejmě opravdu jen zvědaví a nikdo z turistů o nohu nepřišel…tentokrát 😀 Pokračování příště =)

DSCF1157-6DSCF1161-7

DSCF1053-3

DSCF1073-4

 

 

 

 

 

DSCF1136-5

 

 

 

 

 

 


 

10.3.2016 

Pláž Upaweli

Pláž Upaweli

Někteří nám píšete na naše osobní e-maily, na help@apnacestach.cz, či pomocí dalších služeb. Všechny tyto zprávy dostáváme a čteme, bohužel během dne skutečně nestíháme odpovídat. Nezlobte se prosím. Jsme moc rádi, že nás sledujete,  přejete nám šťastnou cestu a třeba i předáváte dalším příbuzným, je to super.

Jak víte, zůstali jsme včera ještě jednu noc v Polonnaruwě, jelikož je den na sluníčku opravdu náročný a hlavy dubové jsme se zapomněli namazat, takže jsme si pořídili drobné spálení od Slunce. Nicméně naše suprově vybavená pojízdná lékárna obsahuje i Panthenol od Anet mamky, ihned jsme se namazali a zmírnili tak tu nejhorší bolest. Ráno jsme si dali rychlou snídani a nacpali se endiaronem

Anet si užívá ve vlnách

Anet si užívá ve vlnách

(pro změnu od Petrovy mamky) a černým uhlím , Anet čistě preventivně a já, protože mě chytila rychlá jednorázová srajda.

Na cestu jsme se vydali opět autobusem, rád bych popsal, jak to tady funguje. Před cestou jsme prohledávali širý internet, abychom našli jízdní řády, ale o autobusech jsme nenašli prakticky nic. Pouze vlaky. Ono to tady totiž funguje dost specifickým způsobem. Najdete si zastávku (označenou značkou), či něco podobného, co jí to připomíná a prostě stojíte, dokud něco nepřijede. Jezdí tu obrovské množství oficiálních dopravců a takových kšeftmanů, kteří prostě někam jedou. Jakmile vidí turistu, zastaví mu a vy máte možnost se zeptat kam jede, nebo jako my, zařvat cíl vaší cesty. Oni vám odpoví, nebo zakroutí hlavou, ale pozor, tady se kroutí opačně.

Petr si taky umí užívat ve vlnách

Petr si taky umí užívat ve vlnách

A ne tak jako u nás, ze strany na stranu, ale tady opisují takovou ležatou osmičku. Vypadá to hrozně srandovně. Jako místní obyvatel to máte trošku těžší, neboť vám nezastaví, ale pouze přibrzdí! To bychom s naší hrozivě těžkou bagáží nezvládli. Takže plus za ochotu pro srílančany 🙂

Blbneme

Z Polonnaruwy do Habarany a odtamtud busem přímo po krásné rovné silnici do Trincomalee, kde jsme se hned nechali odvézt na sever – Upaweli beach, celá cesta stála 165rupií (28Kč na jednoho; večer předtím nám nabízel Taxi za 8000rupií=1360Kč!!!). Hajzlík řidič Tuk-Tuku z Trinca do Upaweli nás naštval, protože nám slíbil odvoz až na Nilaveli beach, která je ještě o 10km výše nad Trincem, za 250 rupií (42,5Kč). Nakonec nás vyhodil tady a kroutil se jak hadice, že nás dál nedoveze a najednou nám ani anglicky tak docela nerozuměl, jako když nás lanařil. Když jsme chtěli slevu, tvrdil jak má malé dítě, které musí živit. Asi oficiální blábol pro blbé turisty. Nakonec nás ale vyhodil u levného hotýlku a moc krásné pláže, takže jsme na to nakonec kývli s tím, že se možná později přesuneme. Zatím to tak ale nevypadá, je to tu moc hezké, jsme kousíček od pláže a cena je 1500 rupií za noc (255Kč). Možná se potom posuneme jen o hotýlek vedle, který nabízí pro batůžkáře doslova Hobití noru – malá jeskyně s postelí a sítí přes kruhový vchod proti moskytům. Za 800 rupií (136Kč!) a je to bezprostředně na pláži. Akorát je to tak malinké, že bychom batohy museli mít někde u nich uzamčené, proto to nevidíme na více dnů. Ale vypadá to kouzelně.

DSCF0877_smallChvíli po příjezdu z pokoje od vedle vykoukla slečna běloška Jade a její přítel Jared, kteří jsou z Anglie – Manchesteru a cestují kolem světa. Dali jsme se do řeči a zítra vyrážíme společně na velryby a Pigeon Island šnorchlovat. Tak jsme zvědaví, zda nějaké uvidíme, ale delfíni jsou prý jistota. Držte nám palce! Rovnou jsme si s nimi dohodli i večerní pokec u pivka, zrovna teď jsou ale na večeři, tak máme čas napsat na web pro vás všechny.

Jinak písek je jemný, moře opravdu teplé a krásné, všude jsou ty palmy nad pláží, jako vídáme v televizi a na písku jsou korály a nejrůznější mušle. Před drobným nákupem balené pitné vody a pečiva jsme se zastavili i v restauraci na pláži a dali si mořské plody. Stejk z tuňáka, chobotnice, velké krevety a další havět. To byla dražší večeře (2200rupií=374Kč), ale žijeme jen jednou. Peníze budou, my nebudem. Alespoň tak jsem nám to odůvodnil, aby nás to tolik nebolelo 😀 Každopádně se tu dá cestovat i stravovat velmi levně! Včera jsme měli obří večeři za 200 rupií (35Kč), po které jsem se tedy asi posral, ale aspoň jsem neměl hlad a jídlo bylo moc dobré 😀 Slivovice od pana Vaňka je každodenní šláftruňk, neumím si to představit bez ní. Dáváme nějaké fotky, zítra vstáváme v 5:00 (to je u nás 0:30). Hezké odpoledne do Čech.

DSCF0862_small

DSCF0818_small

 

 

 

 

 

 

 

Přidáno nové video!
[embedyt]https://www.youtube.com/watch?v=AA5UdmzGlyE&feature=youtu.be&width=400&height=250[/embedyt]

 


9.3.2016

Ahoj do Čech, tak dneska jsme byli v Polonnaruwě na památkách. Je to veliký areál plný starých zřícenin a opičáků:)

Ten se ale předváděl

Ten se ale předváděl

Dostali jsme se tam děsně oficiální levnější cestou..bočním vchodem bez vstupenek s naším hoteliérem. Je to takovej sympatickej mafiózo, co to tu má pěkně obšancovaný. Povozil nás tam tuktukem, za což jsme v závěru byli vděční, protože jen z prohlídek těch ruin jsme byli vaření ve vlastním potu. A bylo tam i hodně turistů, co nás prudili svojí přítomností. Dokonce i nějaká čínská televize tam natáčela. Zrovna když jsem byla uprostřed jedné ruiny, tak to tam zatarasila banda lidí a asi budu v Číně slavná, když jsem se přes ně sápala zpátky ven z té ruiny rovnou proti kameře…No máme radši nějaký soukromější místa, ale bylo to tam krásný, to ne že ne.

My a obří dagoba

My a obří dagoba

Spát jsme zůstali ještě tady a zítra vyrazíme na cestu busem do Trincomalee, kam se plácnem aspoň na dva dny na pláž a jen tak bokem si snad zajedem na ty velryby, na což se šíleně těšíme. Pište nám maily a tak, rádi tu o Vás slyšíme.


8.3.2016

DSC_2261-2

Anet studuje historii o Dambulle

Buddhistická stůpa

Tak už nejsme ani v Matale. Z toho jsme ráno vysmahli a stopli si u silnice bus do Alu Vihary, kde započal „den Buddhy“. Na tomto místě bylo zřejmě úkolem postavit co nejvyššího Buddhu na co nejdebilnějším místě. Úkol byl splněn; snažil jsem se najít výšku té sochy, abych vypadal chytře, ale nepodařilo se mi to. Odhadl bych to na tří patrový dům, neboť na jedno patrovém chrámu je postaven. A vzdálenost na kopci byla taková, že vzhledem k šílenému vedru jsme se do toho nepustili a prohlídli jsme si komplex níže, včetně muzea. Fotek máme plno, ale není tu tak rychlý internet na nahrání na web, takže si je prohlídneme až doma.

DSC_2275-3

Chrám Krále bohů – 15m dlouhý Buddha

Z Alu Vihary jsme se vydali do Dambully, kde je komplex jeskynních chrámů se spoustou Buddhů jak vysochaných, tak namalovaných (v jedné z pěti jeskyní bylo na stropě namalováno 2 tisíce obrazů tohoto chlapíka). A ani jeden nevypadal tak jako si možná představujeme u nás, obtloustlého a úsměvem od ucha k uchu – obrazy a sochy jsou až 2 tisíce let staré. Takže tento tlusťoch bude mít něco společného nejspíš s marketingem 😀

V Dambulle byla toto jediná zastávka a nic víc tam k vidění nebylo. Takže jsme se ještě pokochali výhledem do širokého okolí, které vypadá jako jedná velká zelená džungle. Neuvěřitelný pohled.

Chrám Velkého krále

Dali jsme si ledově vychlazenou vodu a čerstvé ovocné smoothie na osvěžení a vydali se zase busem do Polonnaruwy. Přes průvodce jsme měli vyhlídnutý hotel, ale nakonec jsme skončili jinde, prostě si nás hned po výstupu z busu odchytil manager jednoho hotelu a že nám ukáže svůj hotel. Když se nebude líbit, vezme nás zpět. Ale udělal nám dobrou cenu, navíc je to sympaťák, umí perfektně anglicky a hotel je moc pěkný. Přesně cestování dle mého gusta 🙂 Po dobré večeři: tentokrát pro změnu rýže s mnoha druhy sajrajtu, ležíme na pokoji a chystáme se do hajan. Na zítra máme naplánovanou historickou část tohoto města, která by měla být velmi zajímavá.

Jeskyně Nový Velký chrám

Jeskyně Nový Velký chrám


 

7.3.2016

S Janithou před hotelem v Pinnewale

DSCF0748_small

Náš soukromý tuktukář, co ujížděl na betelu a Bobu Marleym

DSCF0739_small

Vyhlídka na bezejmenné čajové plantáže, kam jsme zajeli omylem

Opuštění Pinnewaly proběhlo dle plánu s drobným cca 30 minutovým zpožděním. Ještě jsme si stihli udělat jednu fotku s Janithou. Na fotce vypadá poněkud vyplašeně, ale po celou dobu se jinak usmíval na každém rohu 🙂 Pokud bychom měli tento den nějak označit, spojení „den přesunů“ by byl přesný. Z Pinnewaly jsme chytili bus na hlavní Kandy road, kde jsme si chytili další bus do Kandy. Tam jsme běželi na vlak, protože jsme měli jen 10 minut času (další by jel až za 4 hodiny). Vlakem jsme dorazili do Matale, kde jsme tuk-tukem sjeli do jednoho hotelu zmíněného v knize LonelyPlanet – Sesatha.
A tady teď bydlíme. Jsme tu zase prakticky jen my a tak nás mohou
nerušeně obletovat.
Zdrželi jsme se jen na hození batohů do pokoje a pak jsme se vydali hledat Tuk-tuk, který by nás vzal do hor. Tam, kam jsme chtěli, byl trošku  problém sehnat drožkáře, neboť pořádně nevěděli kde to je. Nakonec jsme jednoho sehnali, s ním usmlouvali
super cenu a vyrazili na 66km (tam a zpět) dlouhou cestu. To nám zabralo zbytek dne. Pěkně jsme si s ním pokecali a vyvážel nás jak svoje nejváženější hosty. Omlouvám se, že to je dneska tak krátké, ale jsme úplně hotoví a jdeme spát. Tak dobrou noc.DSCF0731_small


 

6.3.2016

Krmení slona - Pinnewala

Krmení slona – Pinnewala

Tento den se celý odehrával ve znamení slonů. Snídani jsme si nechali připravit na 7:30, abychom se stihli najíst a připravit na procházku slonů v 8:30. Výborná omeleta od našeho přeochotného Janitha Omeshe (už víme jak se jmenuje, dostali jsme oba žádosti o přátelství na Facebooku) , k tomu káva, čaj, tousty a trocha ovoce s čerstvě vymačkaným džusem z papáji, banánů a ananasu. Naprali jsme se k prasknutí, pokecali jsme o rozdílech mezi našimi jazyky a to tom, že opravdu nejsme Rusové, ačkoliv mu to zní stejně. Za 10 minut půl deváté jsme byli připraveni na našem balkóně na první skupinku slonů, kteří se měli jí koupat k řece – 4 dospělí sloni a 1 mládě. Ihned jsme se pobalili a vydali se za nimi. Už z dálky nás zmerčil místní šmelina s banány a chtěl nám prodat tašku – později jsme si ji koupili.DSC_1437_small Byly to totiž banány na krmení slonů. V jednu chvíli jsme drželi igelitku a dávali mu peníze, v další chvíli jsme je už cpali slonovi do tlamy a fotili se s ním. Událo se to tak rychle, že jsme se nestihli bát toho slona, ani toho že dáváme do ruky naší zrcadlovku úplně cizímu člověku. Nakonec to stálo za to, slon s námi zapózoval a ochotně si od nás banány bral. Docela zážitek. Hlídači slonů pak posunkem naznačili, jak by rádi za svojí dobře odvedenou práci nějaký ten bakšiš. Po nějakém tom focení jsme si šli dát do hotelu sprchu (já jich za tento den měl asi 6) a čekali jsme na 10:00, to měla jít totiž velká skupina slonů. Rozdíl v těchto skupinách byl nejenom v počtu jedinců, ale i v počtu lidí. Na ranních 5 slonů nebyla ani noha a na tuto velkou skupinu bylo lidí stovky. Proč? Protože na 10:00 jsou reklamy všude na cedulích, ale o 8:30 nám řekl náš kámoš Janitha. Pevně doufám, že takových „podpultových“ informací bude během našeho pobytu daleko více. Celý den jsme se tak různě poflakovali mezi slony a místní specialitou Spice Garden – což jsou zahrady všemožného koření s ukázkou místních léčebných a zkrášlovacích meducínek. Na konci prohlídky jsme mohli tyto produkty koupit. Cena byla schválně naprosto absurdně přestřelená, aby turisty lákali na „special price“ a ohromné slevy, které nám pak čarovali pod nosem. Byly to bohužel tak malé lahvičky, že by byly hned pryč, i když nás poměrně ohromil přírodní produkt, který mi odchlupatil nohu a slova průvodce, že chlupy neporostou na tom místě půl roku, mě vyděsila. Naštěstí jsem blbě rozuměl a musel bych to používat týden. Takže se mi mé krásné ochlupení nohou zase vrátí dříve než za půl roku.

Na oběd jsme si našli restauraci na příjemném místě s ne už tak příjemnými lidmi. Pro změnu jsme si dali kuře s nudlemi (ala klasická čínská restaurace) a rýži se zeleninou k tomu velké (0,7l !) pivo a vodu. Pálivé to nebylo, byli jsme v šoku. Navštívili jsme i místní supermarket a k večeři si koupili krásně rudý sladký meloun a pidi banány. Jelikož se tu stmívá kolem 18:00, tak jsme na hotelu a nikde se moc netouláme. Před spaním si dáme zase panáka Slivovice na vypálení a zítra ráno máme v plánu opustit Pinnewalu.


5.3.2016

Anet spí v Dubaji

Anet spí v Dubaji

Hlasime stastny prilet a taky to, ze uz mame nove simky, tzn na nase se nam nedopisete. Zato jsme online, takze Viber, Facebook a mail bude jistejsi:-) Prave jedem busem z letiste do Colomba, takova smradlava herka, emise tu asi nehrotej:-D Je tu hic a nebe bez mracku. Napisem vic vecer.

Petr spí v Dubaji

Petr spí v Dubaji

Autobusem jsme se přiblížili do Colomba, celou dobu jsme sledovali GPS, jestli jedeme alespoň správným směrem. Když jsme byli poměrně blízko, zvolal jsem na řidiče „Colombo Fort?“. Ukázal nám směr, kterým jsme se vydali a vychutnali si první střet s realitou Sri Lanských tržišť, kde nebyl jediný běloch, zato spousta aut, tuk-tuků a kdekdo na nás pořvával, zda nechceme něco koupit. Již vycvičeným pohledem z Hlavního nádraží v Praze, jsme jim dali najevo, že zájem nemáme, a pokračovali jsme na vlakovou zastávku. Když jsme se dostali ke správnému okýnku s oznámením „two tickets to Rambukkana, please“, pán nám velmi otráveně hodil 2 lístky, které byly u nás tak před 20 lety, bez jediné informace, kam se dát. Anet se ho zeptala a on nás poslal na jakési nástupiště 8…všude byla nástupiště očíslována až do 6.

Vlak do Rambukkany

Vlak do Rambukkany

Když jsme našli náš vlak, nevěřili jsme vlastním očím. Znáte z dokumentů o Indii ty narvané vlaky, kdy lidi visí i ze dveří a nedá se tam hnout? Tady tomu nebylo jinak. Nikde žádná cedule, průvodčí, hlášení bylo v hatmatilce a písmo „kroucení hadi“. Nebudu si brát úplně servítky, vedro bylo jako v prdeli a ze mě lilo jako z vola a k tomu se na vás ze všech stran tlačili místnáci, co vám jsou po ramena. To vás naučí si vážit svého osobního prostoru v Čechách 😀 Ale všichni byli příjemní, usměvaví a nápomocní. Cesta trvala 2 hodiny, ale nakonec jsme si na to rychle zvykli. Ke konci pobytu už určitě nebudeme chtít cestovat jinak 🙂

Výstup v Rambukkaně proběhl v pořádku, ihned jsme si koupili pitnou vodu a omyli se u umyvadel. Před nádražím jsme váhali nad Tuk Tukem, či krátkou procházkou, kdy nás vyrušil jeden drožkář, zda se nechceme svézt. Po oznámení 300 Rupií (51Kč), jsme ho poslali do háje, za chvíli nás dojel a slevil na 200 (34Kč). Tak jsme se svezli až k hotelu Green Land Guest House ve městě Pinnewalakde se nás ihned chopil úslužný recepční a dal nám vybrat z pokojů. Vybrali jsme si pravděpodobně ten nejlepší, s balkónem nad ulicí, po které zítra ráno půjdou sloni, kvůli kterým tu jsme. A cenu nám rovnou oznámil, že bude stejná jako ten pokoj, který jsme si zabookovali z Čech. Po rychlé a osvěžující sprše jsme si objednali rovnou jídlo. Dali jsme si kůře s rýží a nudle s kuřetem, kdy nás ujistil, že to není vůbec pálivé… počítám, že tato první „nepálivá“ večeře se ještě připomene.

Nádraží Rambukkana

Nádraží Rambukkana

Večeře v Pinnewale

Večeře v Pinnewale


 

22.2.2016

Když už jsme založili tyto stránky, tak jsme si řekli, že je rovnou využijeme k hromadné komunikaci s Vámi:)

Jediné, co sem zatím můžeme napsat, je náš plánovaný itinerář cesty na Srí Lanku, tak tady je:

Itinerář – tohle je prvotní plán cesty, víceméně totéž, co je dále v textu…

Letíme 4.3. v 15:35 a vracíme se 25.3. v 12:35, konkrétně viz následující obrázek (po rozkliknutí je čitelnější)…Let

 

Jak bychom chtěli ostrov procestovat? Zatím je plán následující:

  • Pinnawala – sloní sirotčinec, máme zarezervovaný pokoj v Green Land Guest House
  • Knuckles Range – tůra v horách
  • Dambulla + Polonnaruwa – historická města
  • Trincomalee – pozorování velryb
  • NP Gal Oya – park s velikým jezerem, kde se dají pozorovat sloni, jak si plavou mezi ostrůvky
  • Kandy – město s Chrámem Buddhova zubu, kde je prý uložena nejvzácnější relikvie (hádejte jaká)
  • Projížďka vlakem čajovými plantážemi (prý jedna z nejkrásnějších vlakových tratí na světě) z Kandy do Elly a pak přesun do Haputale, což je městečko mezi těmi plantážemi, odkud se dá různě vyjíždět na další místa
  • NP Horton Plains – východ slunce, tůra v horách
  • Lipton´s Seat –  vyhlídka pana Liptona
  • Nuwara Eliya – městečko z dob kolonizace Velkou Británií
  • Adam´s Peak – pouť na Adamovu horu, kam se startuje cca ve 2 v noci, aby se tam člověk doploužil na východ slunce
  • NP Uda Walave – zase sloni ve volné přírodě
  • Rezervace Sinharaja – poslední kousek deštného pralesa na Srí Lance

Máme tam cca týden rezervu, protože počítáme, že někde budeme chtít (nebo muset) zůstat déle, někde se nevydaří přejezd, jak bychom chtěli, nebo pro změnu budeme chtít vidět něco navíc. A také (a to hlavně) nechceme nikam spěchat:)

 

 

 

4 Comments:

  1. Ahojte,
    dobrodružství(y)
    super deník!
    krásné záběry!
    nádherné fotky… !

  2. Moc pěkný článek, děkuji Vám za něj 🙂 Nejvíce se mi líbila ta část s národními parky, protože na Srí Lance je jich více, jako například tyto: http://www.exotickapriroda.cz/blog/clanky/narodni-parky-na-sri-lance-jake-jsou-ty-nejexotictejsi
    A to se mi na tomto ostrově líbí nejvíce, má jak překrásné pláže, tak i úžasnou kulturu a památky a také právě parky. Srí Lanka je destinaci snad pro každého 🙂

  3. Ahoj, super článek! Příští rok bychom taky chtěli vyrazit s kamarádkou na dovolenou na Srí Lanku za stejnými zážitky jako Vy. Chtěla bych se zeptat, jestli jste před cestou nějak řešil i očkování. Tady očkování Srí Lanka jsem si přečetla, že doporučují očkování proti žloutence typu A a taky břišnímu tyfu. Chtěla bych se ještě zeptat, jestli jste nějak řešili antimalarika.
    Děkuju za odpověd T.

Comments are closed