Cestování v pauzách mezi vyděláváním dolárků

V posledním článku jsme popisovali naše zážitky, když jsme podnikali velkou okružní jízdu Zélandem spolu s návštěvou z ČR. Ale co jsme dělali poté, co jsme osiřeli? No pár dní jsme smutnili, že jsme zase sami (né že bychom si nevystačili, ale přeci jenom taková návštěva z domova je vítané zpestření a pak se člověku stýská) a pak jsme prostě vyrazili nazdařbůh na další cestu.

Devil´s Punchbowl FallsOznačkovaný kea - ten u Milford Soundu takovéhle fešné náramky nemělVykakal mě obří moa - taková NZ alternativa pštrosa, bohužel už vyhynuláMoc plánů jsme neměli, tak jsem otevřela mapy, kde si ukládám vlaječky na místa, kam bychom se mohli podívat podle toho, co doporučují lidé různě na internetu nebo přímo tady osobně. Vzhledem k tomu, že jsme se nacházeli blízko Christchurche, tak jsme se vydali do Arthur´s Passu, což je takové údolíčko něco přes 100 km odtamtud. No údolíčko, ono je to pořádné údolí s poměrně širokou řekou, která tudy protéká, a s pěknými horami kolem.
Strávili jsme tam dvě noci v poměrně velkém zadarmovém kempu, který se jmenoval Klondyke Corner, což nám evokovalo Kanadu a tím pádem vznikly okamžité sympatie. Odtamtud jsme vyjížděli prozkoumávat okolí. Tak například jsme šli na procházku k Devils Punchbowl Waterfall nebo jsme dojeli až na vyhlídku Death Corner, kde jsme zažili další blízké setkání s papoušky kea a pak si i početli o programu na jejich ochranu v místním infocentru. Každý jedinec má na nohou různě barevné kroužky a podle toho se dá poznat, o kterého konkrétně jde. Pak když se něco stane, hned se ví, co vše už papoušek prožil. Tak například otravy těžkými kovy, které jsme už zmiňovali v předchozím článku. Když má papouch štěstí a je nalezen, léčí se v lidské péči, načež je opět vypuštěn. Ale všude jsou pak vyvěšeny letáčky, aby lidé reportovali, jestli ho náhodou neviděli, aby se vědělo, že je stále v pořádku.
Překrásné výhledy na Bealey Spur trackuTakhle bychom se mohli vyspat v hutu, kdybychom neměli strach o auto...V údolí Arthur´s Pass jsme také podnikli výšlap na Bealey Spur Track. Nebylo to vůbec náročné, taková prochajda na pár hodin. Ale ty výhledy! A na konci se nachází pěkná plechová chatička neboli jak se tady říká hut. Škoda, že jsme poprdění strachy z místních poměrně častých krádeží, kdy zloději rozbijí okénko auta a vyberou vše, co je uvnitř. Kvůli tomu jsme si zatím netroufli nikde přespat a vždy jsme chvátali zpět k našemu pojízdnému obydlí. Ale budeme tenhle strach asi muset překonat, protože ty nejkrásnější treky tu jsou většinou vícedenní.

Zákoutí jezera TekapoFotograf u TekapaKdyž jsme se nabažili Arthur´s Passu, rozjeli jsme se směrem k Mount Cooku – nejvyšší hoře Zélandu. Cesta vedla kolem nádherně modrých jezer. První bylo jezero Tekapo. To je známé tím, že je zde ta nejtmovatější tma z celého Zélandu, a proto se sem sjíždějí fotografové z celého světa, aby nafotili noční oblohu. Dokonce se tu pořádají oficiální pozorování, říká se tomu star gazing. No podívaná je to tedy velkolepá, ale vsadíme se, že Jizerská oblast tmavé oblohy tomu jistě šlape na paty:-)
Od jezera Tekapo jsme se vydali k dalšímu, které se jmenuje Pukaki. To je snad ještě krásnější, a to hlavně proto, že je od něj už vidět velkolepý pan Mount Cook. Dva dny jsme strávili na východní straně jezera, kde jsme si našli takové odlehlé Hvězdná show u jezera TekapoI přejezd od Tekapa k Pukaki stál za to!Malebné výhledy...místo u pláže, které bylo úžasné tím, že tam vůbec nikdo nebyl. Jen pár cyklistů tam zabrousilo. Byl odtamtud nádherný výhled na hory a celkově to byl bezva relax. Hráli jsme karty a měli se fajn:-) Pak jsme se přesunuli blíže k civilizaci a začali pořádat nájezdy na Mount Cook Village, vesničku, která slouží jako základní tábor pro horolezce snažící se pokořit Cooka. Celé okolí tam má hrozně příjemnou atmosféru a možná se tam na jaře ještě vrátíme.   Ve vesnici je moc pěkné infocentrum, ve kterém může člověk navštívit i takové jakoby muzeum horolezectví a promítá se tam zajímavý film o národním parku Mt. Cook. Tam se nám moc líbilo. Také tam je Sir Edmund Hillary Alpine Centre, ve kterém jsme tedy nebyli, ale mohlo by to být rovněž zajímavé. Ještě obsáhlejší muzeum, než mají v infocentru. Je to tam jako pocta panu Hillarymu, což byl, jak známo, první ...Petr umí zachytit momentku:-Dčlověk na Everestu a také Novozélanďan, což jsme předtím nevěděli. Na Mount Cooku se právě připravoval na výstup na nejvyšší horu světa a ono se není čemu divit, ten Cook je totiž pěkně zákeřnej! Má na svědomí mnoho životů (v infocenru mají knihy plné příběhů lidí, kteří tam zahynuli) a ač je třeba jeho vrchol vizuálně působivý (sněhová ostrá špice z jedné strany hladká oblá od větru a na závětrné straně pomalu jak před utrhnutím), tak je právě nebezpečný a s mnoha lidmi se už zřítil. Četli jsme tam příběh jednoho chlapce, který se vydrápal na vrchol a unavený se posadil, že si trochu odpočine, když tu se právě špička utrhnula a on se pozadu zřítil do propasti pod sebou. Také je tam mnoho lavin, dokonce i my jsme viděli nějaký padající sníh z vršku, a to ani ještě nebyla zima. Během té to tam musí být docela náročné. Však se také místňáci připravovali na zimní sezonu, létal tam vrtulník a nosil různé protilavinové zábrany a podobně.
Soukromé kempování na východní straně jezeraMoc se nám tam líbilo...Kdybychom chtěli, tak si i ohýnek můžeme udělatMěli jsme v plánu jít tam jeden trek k chatě Mueller Hut, ale zdálo se, že bude zavřený právě kvůli těmto helikoptérovým operacím. Nakonec bylo dost větrno, tak vrtulník nelétal a trek se otevřel a mohli jsme si ho tak užít. A bylo to teda něco. Za prvé opravdu fičelo a za druhé je to docela stoupák strmě nahoru po asi tisíci schodech. Když jsme se konečně doplazili na vrchol, bylo to jako fata morgana. Vyšli jsme zpoza skaliska do sedla a tam měl vítr najednou takovou sílu, že mi to okamžitě vzalo kšiltovku (tu už jsem pak nenašla – nečekaně) a málem to sfouklo celou mě. Tak mě to vyděsilo, že jsem okamžitě padla k zemi a držela se tam nějakého balvanu jako klíště, že prostě dokud nebude bezvětrné okno, tak nejdu dál a ani zpátky. To by se to sedělo u ohně třeba u takovéhoto západu slunce......ale tady jsme se jen kochali:-)Bylo to tam pěkné přes den i za soumraku...Asi se tam ještě vrátíme:-)Nakonec mě Petr přemluvil a vydali jsme se na cestu zpět. No řeknu Vám, že díky tomu vichru jsem byla ráda, když jsme nakonec došli zpět k autu. Hory nám zase jednou připomněly, že není radno si s nimi zahrávat.
Kromě tohoto treku jsme v údolí Mount Cook ještě podnikli prochajdu k ledovci Hooker zvanou Hooker Valley track. To byla taková pohodovka po rovince v údolí, kdy jsme přešli pár visutých mostů a došli k ledovcovému jezeru.
To se nám přeci nemůže nikdo divit, no ne?:-)Cetou necestou z našeho kempovištěKrásný východ slunce po cestě do Mount Cook VillageScenérie jako z pohledniceNo a pak jsme také jeden den strávili ve vedlejším údolí u ledovce Tasman. To jsme totiž původně plánovali jít ten Mueller Hut track zmiňovaný před chviličkou, ale když jsme přijeli na rozcestí, odkud byl výhled do obou údolí, vlevo u Mount Cooku bylo černo a deštivo a za horou oddělující jedno údolí od druhého bylo vpravo krásně a modro. No volba byla ten den jasná. Ledovec Tasman je největší ledovec na Zélandě, a to hlavně do délky, jelikož měří neuvěřitelných 24 km. Je zakončen opět ledovcovým jezerem, na Mount Cook v celé své kráseDrápu se k Mueller Hut......bylo tam větrno, ale výhledy stály za to!Petr jako drsný horalkterém se pořádají různé lodní výlety, které zvláště po zimě mohou být zajímavé kvůli plovoucím ostrovům ledu. Na samotném ledovci si také bohatší turisté mohou zalyžovat. Letadlo je dopraví pěkně na začátek nejdelší sjezdovky na Zélandě a pak už mohou frčet dolů. Musí to být paráda, akorát si člověk musí dát bacha na konci, aby včas zabrzdil a nezahučel do jezera. U tohoto ledovce jsou také k vidění Blue Lakes neboli Modrá jezírka. Ta mnoho lidí zklamou tím, že vůbec nejsou modrá, přičemž v hodnotících Volba - doleva do deště nebo doprava do modra? Jooo, ten den teda zvítězila pravá strana a Tasman GlacierLedovcové jezero u dlouhána TasmanaŠkoda, že jednou tu ledovce vůbec nebudou...Modrá jezírka, která už nikdy nebudou modrá...komentářích aplikace Campermate jsme našli i rozhořčené poznámky, kdo ten název vymýšlel, že jsou to jen takové nazelenalé malé louže. No jo, lidi už jsou dneska zblblí a za vším hledají klamavou reklamu, která má nalákat bezbranné turisty na nic. Jenže pravda je mnohem smutnější. Jezírka byla takto pojmenovaná už v 19. století, kdy byl nedaleký ledovec mnohem, ale mnohem větší. O tolik větší, že přesahoval kopec, který ho dnes odděluje od těchto Modrých jezírek. To umožňovalo, že do nich stékala voda z něj, která je jak známo plná ledovcového prachu způsobujícího buď kalnou našedlou barvu (čerstvě z ledovce, kdy prach ještě není usazen) a nebo modrou barvu (později, když už se část prachu usadila nebo někde po cestě v řece odfiltrovala). No a v jezírkách se jednalo právě už o tu krásnou tyrkysově modrou. Nicméně ledovce nám bohužel mizí před očima a nyní už se tam tato voda nedostane, ledovec je bezpečně oddělen již zmíněným kopcem. V proláklinách jezer se tedy kumuluje pouze voda děšťová a ta má ve výsledku barvu zelenou. Další důkaz toho, že globální oteplování nebude asi jenom výmysl:-(

Tento výhled se Vám naskytne na Peter´s Lookout, tedy Petrově vyhlídce...jedná se o jeden z ikonických pohledů pro katalogy cestovekVycházka k ledovci HookerPózing s panem CookemNa tomto treku jsme byli až do podvečerních hodinPo placatění se v Arthur´s Passu a u Mount Cooku jsme se vydali směrem ke Cromwellu, kde jsme doufali najít práci, jelikož už se nám povážlivě krátily finance. Tu jsme také našli, takže jsme tam nakonec zakempili na cca měsíc. Popovídáme o ní v některém z dalších článků.

Poté jsme se chystali konečně pořádně prozkoumat okolí Queenstownu a Glenorchy a podobně, kde se nám moc líbilo, A vyfotili jsme si tam i selfie s ledovcovou řekou:-)Cestou ke Cromwellu jsme projížděli přes Lindis Pass, kde se nám naskytly úchvatné výhledyKrajina zase úplně jiná, než u Mount Cookukdyž jsme tamtudy projížděli s mámou a Pavlínou. Také jsme si říkali, že bychom tam mohli třeba zůstat na zimu a najít si nějakou dlouhodobější práci… Jenže… Když jsme tam přijeli, zrovna se docela prudce ochladilo a začalo sněžit. No a my v autě zmrzlí jsme normálně srabácky vzali roha, že se vrátíme až po zimě, až tam bude přijatelná teplota:-D Takže tak ztroskotaly naše plány a najednou jsme nevěděli, kam se vrtnout. Rozhodli jsme se tedy ještě jednou projet jih a prohlédnout si všechna ta místečka, která jsme kvůli časovému presu předtím s mámou museli vynechat.

Panorama okolí Queenstownu, odkud jsme zbaběle prchli před zimouTolik se nám tam ale líbí, že tomu dáme na jaře třetí šanci:-DNad Queenstownem se hodně provozují vyhlídkové letyStavili jsme se tam do vyhlášené hamburgerárny Fergburger, která je děsně populární. No nevím, na tu slávu ten burger mohli aspoň osolit:-DTakže jsme pomalým tempem projížděli spousty zapadlých pláží, kde jsme pravidelně potkávali lachtany a pozorovali různé jejich půtky (jsou děsně hašteřiví) nebo naopak to, jak mistrně se umí flákat. Objeli jsme také pár majáků, jako třeba Waipapa Lighthouse nebo Katiki Point Lighthouse. Zastavili jsme se v Dunedinu zdolat nejstrmější ulici světa Baldwin Street. Počkali si po setmění na miniaturní tučňáky nejmenší, kterým se tu říká blue penguin kvůli jejich modravému zbarvení. Tito drobečkové hnízdí v městečku Oamaru, kde jim lidé vybudovali veliké hnízdiště sloužící zároveň jako přehlídková tribuna, na kterou si můžete zaplatit vstupné a dívat se, jak se každý den po setmění vrací desítky z nich z moře zpět na pevninu si odpočinout. Většina z nich vylézá v oblasti placené zóny, ale někteří hnízdí i mimo areál a je tak možné je spatřit i zdarma. Bohužel tím, že je to hned u toho areálu, kde je večer co večer hromada turistů, děje se to, že když skončí oficiální prohlídka na tribunách a všichni ti lidé se vyvalí ven na parkoviště, tak za prvé mohou vyplašené tučňáky třeba přejet autem a nebo co nám bylo hrozně líto, obklopit chudáka osamoceného mrňouska a bleskat na něj bezohledně foťákem. Bylo vidět, jak je chudák zvíře vyděšené k smrti bez možnosti dostat se ven z kruhu lidí, kterým bylo úplně fuk, jaké trauma mu působí, hlavně že uloví fotku. A přitom všichni dostali předtím na placené prohlídce školení, jak nemají používat blesk a být hluční a podobně, protože by zvířata pouze stresovali. Za branou už to zjevně neplatí… My stáli opodál a foťák vůbec nepoužívali. Někteří lidé by se nad sebou vážně měli zamyslet…

No a nakonec jsme doputovali až do vesničky Rakaia, kde nás čekala další pracovní zkušenost. Ale o tom taky až zase příště v nějakém dalším článku:-)

Rozcestník na jihu NZ na místě zvaném BluffWaipapa LighthouseHašteřící se sea lioni u Waipapa LighthouseNejstrmější ulice světa Baldwin Street v Dunedinu

Je fakt docela strmáU Katiki Point Lighthouse jsme zažili rychlou větrno dešťovou smršť, která vykouzlila pěknou atmošku při západu slunceA taky se tam objevila dvojitá duhaCestou jsme potkávali plno fur sealůNěkdy i hodně zblízka - tenhle byl za plůtkem, tak nás měl na háku, protože věděl, že je v bezpečíVětšinou to jsou pěkní lenošiTunnel Beach, která je nazvaná podle malého tunýlku vedoucího dolů pod útesy k hladině mořeTakhle to tam vypadá, když prolezete tím tunýlkemV Oamaru nebyli k vidění jen malinkatí tučňáci, ale i velká kolonie kormoránůKormorán chytající poslední paprsky slunceUžívačka při kempování s pivkem a ohníčkemUmělecké foto na závěr

Comments are closed.