Top místa jižního ostrova za 10 dní

Zvídavá weka (co si budeme nalhávat, je to taková slepice no:-D)V posledním článku jsme skončili tím, že jsme se úspěšně přepravili ze Severního ostrova na Jižní, a to konkrétně na trajektech z Wellingtonu do Pictonu. Tam jsme se moc dlouho nezdržovali a vyrazili jsme vstříc jednomu zadarmovému kempu, který jsem nalezla v nejšikovnější aplikaci Campermate, bez které bychom tu byli úplně ztracení. Kemp se nacházel ve vesničce Rai Valley, odkud jsme další den odstartovali okružní jízdu po Jižáku.

První etapa vedla přes město Nelson a směřovali jsme ke Greymouthu. Kvůli našlapanému časovému harmonogramu jsme se v Nelsonu nezdržovali a první zastávkou byly až vodopády Maruia Falls. Tam jsme poprvé viděli místní „náhražku“ ptáka kiwiho – weku. Je to taky taková slípka, ale spíše než s kiwim je příbuzná s bažantem. Na rozdíl od kiwiho je také docela společenská a naopak vyhledává lidskou blízkost, protože by z někoho mohlo třeba upadnout něco k snědku. Nepředstavujte si to zase, že Vám vyskočí na klín, nicméně třeba později v kempu brousila jiná celý večer kolem nás a jen se někdo vzdálil třeba od pytlíku s odpadky, už tam byla a štrachala se dovnitř.

Zajímavě tvarované Pancake RocksS takovým unikátem se člověk musí vyfotit:-)Po Maruia Falls jsme ještě navštívili Tauranga Bay, kde bydlí docela početná kolonie lachtanů. Na Zélandě podle všeho žijí dva druhy – fur seal (maorsky kekeno) a sea lion (maorsky rāpoka). U obojího se jedná o lachtana, ale fur seal žije i třeba v Austrálii a česky se nazývá lachtan Forsterův. Naopak místní sea lion je vyloženě lachtan novozélandský a bydlí jenom tady (nejvzácnější druh lachtana vůbec). Je také větší než fur seal a poté, co jsme ho později viděli zblízka, můžeme potvrdit, že samci jsou pěkní obři. Také je prý trošku oraženější a lidí se moc nebojí, takže když k němu přijdete moc blízko, vyběhne proti Vám a dá najevo, že si máte držet odstup. To fur seal by asi radši zdrhnul. Také je tu třeba pravidlo, že když potkáte sea liona na pláži a máte dost místa mezi ním a mořem, můžete projít. Ale bojácnějšího fur seala by to asi stresovalo, takže se mezi ním a mořem procházet nesmí. No my se stejně většinou držíme docela stranou, abychom je nějak neotravovali, takže jsme to netestovali. To bylo takové malé okénko do místní lachtaní vědy a teď zpět k naší cestě:-)

 

Ségry na prochajdě džunglíPózovačka u Hokitika GorgeU Tauranga Bay jsme pak ještě navštívili maják na mysu Foulwind a už nám nezbývalo moc času, takže ač jsme plánovali ten den stihnout i Pancake Rocks, museli jsme je nechat až na další den. Jedná se o zajímavé skalní útvary, které jsou tvořené s jakýchsi podélných vrstev, takže to vypadá, jako by vznikly navrstvením haldy palačinek – odtud jejich název. Podle informačních cedulí si ani vědci nejsou dodnes jistí, jak přesně tyto skály vznily, co je formovalo. Existuje několikero teorií, které ale nejsme schopni interpretovat:-D Mezi skálami se nachází průrvy, které při přílivu fungují jako blowholes, tedy takové komíny, ze kterých tryská voda do výšky. My měli jako obvykle štígro, byl odliv, takže nemůžeme poreferovat, jak zajímavá to umí být podívaná.

Cestou k ledovcům jsme zastavili i ve zlatokopeckém městečku Ross, kde vznikly vtipné fotky - jako kdyby tam ty obrazy čekaly přímo na nás...3 holky......a jeden kluk:-DTen den jsme také navštívili místo zvané Hokitika Gorge, což je ledovcová řeka, která je nádherně modrá. Povíme Vám, že na tyhle modré říčky a azurová jezírka, kterým barvu dodává světlo rozptýlené v ledovcovém prachu rozpuštěném ve vodě, se snadno zvyká. Je to pěkně nefér, že u nás nemáme ledovce, které by tvořily takovouto nádheru. Už od Kanady jsou tato místa jednoznačně jedna z nejkrásnějších, které na cestách navštěvujeme.

U ledovce Franz JosefNo a další den jsme dojeli k ledovcům. Konkrétně teda k ledovci Franz Josef, který nakonec byl i jediným navštíveným, protože kvůli dešťům (díky Gito) se sesunula půda u ledovce Fox a nedalo se k němu jít. Nicméně Franz sám za to stál. Vede k němu moc pěkná nenáročná procházka, kterou se dostanete poměrně blízko k patě ledovce. Bohužel celá oblast je tak turisticky obšancovaná, že když pominete davy lidí, které jdou s Vámi, ruší tam klid i neustále se točící vrtulníky, které létají se zámožnějšími návštěvníky po okolí. Celé údolí pak od rána do večera zaplňuje vrčení motorů a trošku to tedy kazí dojem z té krásné přírody. Nicméně i tak je ledovec samozřejmě krásný. Vždycky nás na těchto místech popadne takový smutek, protože po cestě jsou samozřejmě fotografie a animace stavu ledovce před deseti, dvaceti, třiceti a více lety. Na tom je nejlépe vidět, jak se tyto přírodní velikáni, na kterých jsou mnohdy závislé celé vesnice skrz průmysl (využití řek a podobně), nezadržitelně a čím dál rychlejším tempem smrskávají. Co smrskávají, oni mizí před očima a kdoví, jestli naše děti je ještě vůbec budou mít možnost vidět.Kusanec ledu, co se válel na cestě (docela daleko od samotného ledovce)

Utrpení v zaplaveném tunelu bez holinek......s nimi to bylo mnohem lepší, tak jsme si je pak vystřídali:-)Ten den jsme ještě stihli navštívit starý vodovodní tunel u mestečka Franz Josef. Museli jsme k němu vyšlápnout trošku krpálek, přičemž odměnou bylo dobrodružství v úplné tmě. Ještě, že existuje ta aplikace Campermate, kde jsme se dočetli, že v tunelu je voda po kotníky, která vzhledem k okolí plnému ledovců není úplně nejteplejší. Konkrétně je jak jehličky, takže holinky, které jsme přibalili na cestu, se náramně hodily. Každý bosý návštěvník nám je záviděl. V tunelu se dá vidět pár glow worms, červíků o kterých jsme psali v článku První zélandský roadtrip, ale spíš je to taková sranda si to probrouzdat tou vodou s čelovkou na hlavě.Detail glow worma

Nádherný západ slunce - trochu až kýč, nemyslíte?No a na druhé straně toto?A pak toto? To bychom se picli:-DVečer jsme to zakempili u moře, což je taky věc, která se jentak nevidí – moře a doslova na dohled horské velikány, ze kterých se plazí ledovce. Tam nás právě čekal nádherný večer, kdy jsme nevěděli, kam koukat dřív. Na kýčovitý západ slunce nad mořem a nebo na druhou stranu na ty hory, které se koupaly v rudé záři toho zapadajícího slunce? Těžká volba, takže jsme se točili tam a zpátky jak blázni:-) Do toho burácel příliv a bylo to prostě kouzelné…

Pohled na ledovec Fox cestou k jezeruNádherné výhledy, se kterými by byl hřích se nenechat vyblejsknout!A to už je jezero Matheson aneb jak vzniká instagramová fotka:-DProstě fotografický ráj<3Následující den jsme zajeli k jezeru Matheson, což je taková zélandská ikona. Jezero je totiž docela chráněné okolními lesy a je zde tedy docela obstojná pravděpodobnost klidné hladiny. Na jedné straně se otevírá úchvatný výhled na pohoří, což ve výsledku poskytuje šanci nafotit dokonalé odrazové fotky. Nečekali jsme, že by se na nás štěstí s klidnou hladinou usmálo, ale….usmálo! Byla to parádní podívaná, úplně jako z populárních pohlednic:-) A hlavně pro nás, které baví fotografování, to byl ráj. I okolí jezera bylo boží, úplně jako v tropickém praleseBylo to tam prostě dechberoucí:-)A ještě jedna horská fotka, aby jich nebylo máloNo dobře, tak ještě i jedna jezerní:-DChudák máma s Pavlínou musely na konci čekat, než se dostatečně vyřádíme s foťákem, ale taktně se tvářily, že jim to vůbec nevadilo:-D

Pak jsme zamířili směrem na jih jakoby ke Queenstownu a po cestě jsme zastavovali tak po různu, když se naskytl nějaký ten vodopádek a podobně. Takovou větší zastávkou byly Blue Pools, další tyrkysově modrá jezírka, u kterých je Jeden z vodopádů po cestěA to už jsou Blue Pools, kam Petr odvážně skočil. Co říkáte na tu barvu?A tady už je Petrova chvilka slávy, lidi tleskali! (Hrátky s Photoshopem)populární zábavou šílený skok z mostu do ledové vody. Vypadalo to, že my se této zábavy nezúčastníme, ale nakonec se Petr odhodlal a hupsnul tam. Prý to bylo tak ledové, že měl málem infarkt, ale naštěstí v pořádku vyplul, takže uf – adrenalinový zážitek odškrtnutý.

Noc v přecpaném kempuSpali jsme poblíž Wanaky u jezera Hawea, kde je moc pěkný kemp, akorát že jsme zrovna vychytali školní výlet, který tam měl nějaké soustředění či co. Kemp byl tedy narvaný puberťákama, ale kupodivu byli docela ukáznění:-) Další den jsme se No toto? Ochmatává cizí prsa!Čahoun na Crown Range Pass LookoutVtipná uzoučká rezervavypravili přes vesničku Cardrona do Queenstownu s plánem dojet až co nejblíže k Milford Soundu, kam jsme chtěli další den ráno jet na vyjížďku lodí. Cardronu zmiňuji hlavně kvůli takové nezvyklé zajímavosti – nachází se tam totiž plot obsypaný podprsenkami, co tam nechávají turistky. Je to prý na podporu boje proti rakovině prsu a rozhodně se to jen tak nevidí. My tam tedy svoji výbavu nenechaly, to raději půjdeme nějaký ten AVON pochod nebo něco podobného, ale nápad je to zajímavý. Za Cardronou jsme se zastavili na vyhlídce Crown Range Pass Lookout, odkud je krásný pohled dolů směrem do údolí, ve kterém leží Queenstown. Možná tam a nebo někde po cestě do Arrowtownu se nám stala nepříjemnost, holky píchly kolo u jejich Toyotky. Zjistili jsme to právě v Arrowtownu, kde jsme se zastavili na prohlídku staré osady čínských zlatokopů, po kterých tam zbyly malé barabizničky, ve kterých jakožto nechtění přistěhovalci byli tenkrát nuceni žít. Po prohlídce a návratu na parkoviště sedělo auto pomalu na ráfku. Čekalo nás tedy stresující obvolávání čísel, které holky dostaly společně s doklady k půjčení auta. Potřebovali jsme zjistit, kam máme dojet na rezervě, aby nám kolo vyměnili. No tak „informované“ infolinky jsme ještě neviděli. Každý se zdál, že to googlí, což bychom zvládli snad i sami.
Hovory vypadaly nějak takto:

HOVOR 1 – oficiální linka Apexu v případě píchlé pneumatiky
„Dobrý den, máme auto od Apex Car Rentals a píchli jsme, můžete nám poradit, kam dojet na výměnu kola? Jsme v Arrowtownu.“
„Dobrý den, haha to je vtipné, proč voláte mně až z Jižáku, já jsem na Severním ostrově.“
„No my jsme si to nevybrali, voláme Vám, protože jsme dostali v papírech z půjčovny tohle číslo, že na něj se má volat v případě píchnutí.“
„Jo ahaaa, vy voláte na tu všeobecnou linku, to mě nenapadlo, tak já zkusím něco najít, vydržte…“
…pak pár minut mručí něco jako že tady to nepůjde, tady taky asi ne a tak…
„Něco jsem našel, je to v Queenstownu, zavolejte tam a domluvte se s nima, je to opravna XYZ a číslo je ZYX.“
„Dobře, děkujeme za pomoc, jdem tam zavolat.“

HOVOR 2 – opravna, na kterou nám dali kontakt na oficiální lince
„Dobrý den, máme auto od Apex Car Rentals a píchli jsme. Volali jsme do Apexu a tam nám dali kontakt na Vás, že byste nám to mohli vyměnit. Jsme momentálně v Arrowtownu.“
„Dobrý den, a to máte auto od Apexu z Queenstownu nebo od Apexu někde jinde na Zélandě?“
„Půjčovali jsme si ho v Aucklandu.“
„Aha, no my děláme jenom Apex Queenstown, ty celostátní neděláme, ale zkuste si zavolat do Apexu, tam vám snad pomůžou.“
„Tam jsme už volali a dali nám právě kontakt na Vás.“
„Zavolejte přímo do Queenstownu, číslo je XXX.“
„Dobře, děkujeme.“

HOVOR 3 – pobočka Apexu v Queenstownu
„Dobrý den, máme auto od Apex Car Rentals a píchli jsme, můžete nám poradit, kam dojet na výměnu kola? Jsme v Arrowtownu.“
„Dobrý den, a jakou máte SPZ?“
„ABC, auto je Toyota Yaris.“
„A jak se vám to píchnutí stalo?“
„Nevíme, přišli jsme k autu a bylo píchnuto, prostě nějak po cestě.“
„OK, naši mechanici vám to vymění, ale musíte přijet tak do půl hodiny, aby se to stihlo do zavíračky.“
„Bezva, jsme tam za 15 minut.“

Naštěstí holky totiž během našich telefonních útrap nelenily a nasadily nesmírně směšnou rezervu (uzoučkou jako kolo od Babety), takže jsme mohli rovnou jet. Kolo na pobočce vyměnili a to dokonce zdarma, což bylo milé, protože v papírech stálo, že pojištění, které si holky připlatily, se na pneu většinou nevztahuje a člověk musí cálovat. Takže všechno dobře dopadlo a mohli jsme se zase vydat na cestu. Ale teda kdyby tohle měl řešit člověk, co neumí moc anglicky a je tu prostě na dovolené, tak si to nedovedeme představit.
Bohužel už bylo pozdě na to, abychom stihli dojet k Milfordu, jak jsme plánovali, tak jsme museli najít alternativní kemp poblíž Queenstownu a vyřešit, co s plány na další den. Od kempu to do Milford Soundu byly ještě takové 3 hodiny cesty, čímž padnul plán ranní plavby. Vidina překrásného fjordu nás ale přeci jen zlákala a zamluvili jsme si termín na 12:30 další den, což jsme měli stíhat v pohodě.

Papoušek keaHned se hnal k našemu autu a myslel si, že to černé je guma...omyl, plast milej zlatej!Nadšená z okolních scenérií za Homer tunelemRáno jsme se tedy vydali za včasu na cestu, která byla čím dál tím zajímavější, jak jsme se blížili k Milfordu. Nejvíce nás uchvátilo okolí Homer Tunnelu, což je prostě tunel proražený skrz horu, který je jednosměrný, takže jsou na každé straně semafory a jezdí se skrz něj na střídačku z jedné a z druhé strany. Cestou tam jsme chytli pár minut červenou, takže jsme měli čas vyskočit z auta na parkoviště hned vedle vjezdu do tunelu, které je populárním hřištěm pro papoušky kea. To byl náš velký sen vidět tyto veliké inteligentní ptáky, kteří jsou raritou Nového Zélandu a jsou velmi ohrožení.
A poštěstilo se, jeden kea tam zrovna něco zkoumal a obracel jeden kámen za druhým. Lidí se Naše loď a za ní fascinující scenérie Milford SounduVodopády, které bychom normálně vůbec neviděli...vůbec nebál a v jednu chvíli se dokonce se zájmem rozeběhl pozdravit nějakou turistku, kterou to tak překvapilo, že metelila pryč. Vypadalo to docela vtipně, jak běžela a za ní hopkal papoušek. Ale není se čemu divit, pták je to opravdu velký (skoro 50 cm) a zoban má pěkně ostrý. Také ho chytře používá, hlavně třeba na oklobávání černých gumových těsnění okolo oken a dveří aut, což je z nějakého neznámého důvodu hrozná úchylka těchto pozoruhodných zvířat. Jakmile zahlédnou nehlídané auto, už se k němu řítí a klobou do toho jako zběsilí. To pak asi úplně nepotěší majitele, když najde auto s vyklovanými krátery v těsnění. Nicméně to, že jsou takto chytří a nebojácní, je právě jejich největší nevýhoda, která způsobila, že už jich je na světě tak málo. Jejich počet se odhaduje na cca 5000. A to jich kdysi bývalo mnohem a mnohem více, ale třeba před rokem 1970 jich bylo více než 150 tisíc zastřeleno, protože se místní farmáři obávali, že jim ...stovky vodopádů...Scenérie jak z jiného světaPod tímto vodopádem jsem se osprchovalakea napadá ovce. Další úbytek nastal samozřejmě kvůli tomu, že jsou atraktivní, takže je lovci chytali pro obchod se zvířaty, aby byli chováni v zajetí. No a v neposlední řadě jim nedělá dobře ta jejich vlastnost všechno zkoumat a oklovávat, protože mnoho jich dodnes umírá na otravy, když zkonzumíjí něco z lidské produkce s obsahem kovů a podobně. Také je neznalí turisté krmí, na což si ptáci rychle zvyknou a pak těžko sami hledají potravu ve volné přírodě. Jedno s druhým a za chvíli se možná na tohoto papouška budeme moci dívat pouze v učebnicích…
Když už se chýlilo odpočítávání na semaforu a měla naskočit zelená, nasedli jsme znovu do No není to neskutečné? A všimněte si, jak jsou ty výletní lodě malinkaté - to Vám pomůže si představit tu velikost tohoto místaBez komentáře (ono i na místě nám zůstala brada někde na podlaze...)aut a vyrazili skrz skalnatý tunel na druhou stranu. Už předtím to bylo působivé, ale co nás čekalo tam, to nám vzalo dech. Vyjedete ven mezi vysoké skalní stěny a pod Vámi se točí serpentinovitá silnice, přičemž celé okolí je tak monumentální, že si můžete ukroutit hlavu. My navíc ještě chytili deštivý a mlhavý den, takže nejen že ze srázů padaly dolů stovky vodopádů, ale ještě se všude válely chuchvalce mlhy, což v kombinaci s šedými skálami dodávalo celé krajině parádní atmosféru. Deštivé počasí se vůbec na Milford Sound doporučuje pomalu více než slunečné, a to právě kvůli těm vodopádům, které tam bez deště prostě nejsou. Ale jen co zaprší, je jich tam nespočet. A to jsme si opravdu užili, toto místo je jedno z nejúchvatnějších, které jsme dosud navštívili. Plavba byla příjemná a dostali jsme k obědu fish and chips, což normálně moc nemusíme kvůli omastku, kterým je to většinou nacucané, ale tady se jim to moc povedlo. Nicméně A z tohoto vodopádu se bere pitná voda......přímo do lodí, kde ji pak návštěvníci mohou celý den popíjet:-)jednu nevýhodu ten oběd měl – chvíli jsme se nemohli kochat:-D Okolí totiž bylo úplně neuvěřitelné a nemohli jsme odtrhnout oči. V rámci plavby se také zajíždí velmi blízko ke dvěma vodopádům, Džungle u vodopádu The Chasmpřičemž u jednoho z nich to není ani tak ke jako spíš pod. Celý čumák lodi zajede pod padající vodu a je to tedy bezvadný zážitek, který jsem měla šanci okusit, jelikož jsem se ze samého kochání včas nezdekovala z přídi. A byla to paráda. Jeden zaměstnanec nám pak rozdal ručníky, takže jsem aspoň nemusela být zmáčená až do konce plavby (když nepočítám oblečení:-D). No a pak nás čekala zase dlouhá cesta zpátky, kdy jsme se ještě zastavili u vodopádu The Chasm. Tam nás opět čekala krásně modrá voda, která si prokousávala cestu skrz skalní průrvu dolů Krásy Mavora lakesTo jsem já, kdybyste mě mami a tati nepoznali:-Dmezi stromy tvořící takovou malou džungli. S Petrem jsme našli vyšlapanou tajnou cestu, po které jsme se vydali, a objevili jsme krásné zelené místo – všechno tam bylo porostlé mechem. A to my máme rádi, na to byla mimochodem báječná Kanada❤

Na spaní jsme to zakotvili na Mavora Lakes, kde se nachází obrovitý kemp a připadáte si tam úplně jako ve Středozemi. Však se tam také natáčely některé velmi známé scény z Pána prstenů. Jezera jako taková jsou krásně čistá a kdybychom měli více času, asi bychom zvažovali zůstat tam několik dní a relaxovat. Je to tam jako na konci světa, žádné domy a silnice v okolí, prostě jenom klid u jezera mezi horami. My ale museli jet dál, takže jsme si tam následujícího dne dovolili New Zealand robinTady se třeba natáčela scéna, kdy Frodo za chvíli opustí skupinu a Smíšek s Pipinem mu pomůžou tím, že odlákají skuruty - vybavujete si?Tady se natáčelo to, jak Frodo odplouvá na loďce a Sam se za ním málem utopíjen pár hodin na prozkoumání okolí a pak jsme se zase vydali na cestu. Během toho prozkoumávání jsme tam potkali dalšího ptáčka, který je endemitem Nového Zélandu. Říká se mu tady New Zealand robin a česky je to lejsčík dlouhonohý. Takový malý ptáček, který je však velmi přátelský a má vtipně nohy do A. Hopkal si tam kolem nás a byla s ním docela legrace.

Další zastávkou na naší cestě pak byly veliké jeskyně Clifden Caves. Zrovna když jsme se je vydali prozkoumat, konal se tam nějaký závod, kdy jednotlivé týmy několik dní plní různé adrenalinové úkoly, jako například právě průchod jeskyní nebo v jiné dny lezení po horách a Clifden CavesOpona z krápníkůDalší červící a jejich řetízkypodobně. Naštěstí nás tam ale pustili pod podmínkou, že až půjdou závodníci, tak jim nemáme překážet. Dělali jsme, co jsme mohli, tak snad se povedlo. Jeskyně byly obrovské a mysleli jsme, že je projdeme až na druhou stranu, ale na konci bylo poměrně hluboké jezero, které závodnící brodili (některé menší závodnice i po pás), tak jsme usoudili, že do toho se nám nechce a vrátili jsme se stejnou cestou zpátky. Ale i tak to byl prima zážitek, viděli jsme tam zase svítící červíky glow worms a spoustu krápníků.

Následující den jsme frčeli po úplném jihu, zastavili jsme se na Slope Pointu, což je nejjižnější HujeroviOvečky na jihu ZélanduCelá tlupa ukazuje na úplný konec Zéličemísto pevninské části NZ (pak je tam ještě třeba Stewart Island a podobně, což už jsou ale ostrůvky, tak se to nepočítá:-D), ale cílem byl záliv Curio Bay. To je totiž úplně bezvadné místo pro milovníky zvířátek. Nachází se tam kemp, přičemž z jedné strany je samotný Curio Bay, kde je možné spatřit tučnáky žlutooké, a z druhé strany  Porpoise Bay, kde pro změnu ve vlnách dovádí delfíni. Takže hned, jak jsme se ubytovali, jsme vyrazili na delfíny. Konkrétně se tu nachází druh, který česky zní plískavice novozélandská (anglicky Hector dolphin). Je to zase strašně vzácný zvířátko, který žije jenom na Zélandě. Oproti jiným delfínům, jaké známe, má hřbetní ploutev kulatou, což mu dodává na roztomilosti. No a tady tihle fešáci připlouvají až Od jihu asi fučí, všechny stromy tam vypadají takhle:-DKormoráně v Porpoise Bayke břehu a je možné za nimi vlézt do vody, takže když je zaujmete, mohou připlavat až k Vám. No co Vám budeme povídat, hned jak jsme zahlédli první ploutev, shodili jsme oblečení a vlezli tam za nimi. Voda byla ledová a i když jsme tam vydrželi dobrých dvacet minut, delfíni k nám nepřiplavali. A co myslíte, samozřejmě že hned jak jsme zmrzlí vylezli, tak nás vystřídal nějaký pán a tomu ti naschválníci snad proplouvali pod nohama. No nedalo se svítit, zima byla veliká, tak jsme na sebe naházeli oblečení a šli ještě do Curio Bay zkusit štěstí, jestli nezahlédneme tučňáky. Místní tučňák žlutooký je, jak už je tady nepěkným zvykem, opět velmi ohroženým druhem (konkrétně je to prý nejohroženější druh tučňáka vůbec) a žije jen tady. Proto se musí dodržovat určité podmínky při jejich pozorování – držet si odstup, nehlučet, neblýskat na ně ve tmě fotoaparátem a podobně. V Curio Bay je celý útes, na který večer vylézají, obehnán lanem, za které se nesmí. Také Já u McLean Falls, kde jsme zastavili po cestě z Curio BayVzácný tučňák žlutookýpřístupová cesta k útesu je různě obehnaná ploty, aby lidé nelezli tam, kam nemají. Chvíli jsme na ně čekali na té pozorovatelně u lana, ale žádný tam nebyl a jelikož se do nás dávala zima po koupeli, vydali jsme se zpět do kempu. A co čert nechtěl, u cesty za plotem si postávali dva tučňáci, jako by se nechumelilo. Tady nesmíte čekat, že uvidíte nějaké obří kolonie, jako to známe z dokumentů. Tito tučňáci jsou tak ojedinělí, že na každém místě, kde se dají pozorovat, se obvykle vyskytuje jen maximálně několik párů. Takže i to, že jsme viděli „jen“ dva, byl veliký úspěch.
Další den nám to nedalo, a když jsme ráno zahlédli zase skotačící delfíny, vlezli jsme tam za nimi ještě jednou. Tentokrát jsem se je snažila přilákat, a to super funkční metodou zpěvu pod vodou. Spíš to bylo takové vytí, nicméně hned po prvním pokusu se kolem mihla ploutev pomalu na dosah ruky. Měli jsme oči na vrch hlavy, já se zase zabořila pod vodu a kvílela Nugget Point bez násNugget Point s námijsem, a ono to zase fungovalo! Okamžitě okolo prosvištěl další. Asi se vážně přišli podívat, kdo jim to tam narušuje domovní klid. No byli jsme nadšení. Být ve vodě s delfíny, o tom by se nám v životě ani nesnilo.

Pak už jsme zase vyrazili na cestu, už se nám pomalu ale jistě krátil čas, zbývaly jen dva dny do vrácení auta v Christchurchi. Takže jsme zvolili opět taktiku jet a zastavovat po cestě, když něco bude. Jediná zajížďka byl Nugget Point, což je ikonický maják, pod kterým jsou skalnaté ostrůvky rozeseté jako nugetky. Je to krásné fotogenické místo a ještě jsme měli to štěstí, že po cestě zpět jsme u silnice na pláži zahlédli ležet obrovského sea liona. Válel se tam jak vyvržený vorvaň a pak se dokonce posadil, takže jsme si ho mohli prohlédnout v celé jeho kráse a docela i zblízka. Lachtaní kolonie na Nugget Pointu - schválně kolik jedinců vidíte? Máte to těžší, že nemůžete zoomovat, ale prozradíme, že ani my s přibližovátkem se nemůžeme dopočítat:-DPavluša a její smradlavý kámoš lachtanVypadal, že je mu to úplně putna. V jednu chvíli se Pavlína nachomýtla opravdu blízko a milý lachtan si jenom zívnul. Nicméně fotky jsou z toho parádní, vypadá, jak kdyby na ní pěkně řval a hrozil jí. Ale bylo to jen unuděné zívnutí:-) Další zastávkou byly třeba McLean Falls, u kterých se můžete dostat zase až pomalu pod vodopád. No a nebo Dunedin a jeho populární historická vlaková stanice.
Dojeli jsme až do kempu Iona, kam jsme původně namířeno neměli, ale seslala nám ho asi nějaká vyšší moc, protože se spustil hrozný slejvák a holky by musely stavět už tak mokrý stan. No a paní správkyně kempu řekla, že do stanu v žádném případě nepůjdou a že za cenu pouhých 8$ na osobu budou spát pěkně v posteli. Jednalo se totiž o nějaký církevní kemp, který normálně slouží pro nějaké jejich akce a je otevřený jen zřídka a nějak nepotřebuje vydělávat na Zastávka v Dunedinu - poslední nákupy a tankování...a taky čumendo na tomto historickém nádražíMoeraki Boulders mi málem sežraly manžela!náhodných turistech projíždějících kolem. Tak to bylo takové příjemné ubytování na závěr.

Ráno jsme stihli ještě světoznámé Moeraki Boulders, což jsou obří balvany na pláži, které lákají turisty z celého světa. Zastávka to byla zajímavá, ale kvůli pošmournému počasí jsme si je nemohli moc užít a vypadalo to tam spíše smutně – spousta lidí s deštníky a mezi nimi pár balvanů.
No a pak už jsme uháněli směr Christchurch, kde jsme v 17:00 měli odevzdávat auťák. Nakonec jsme si ještě zaskočili na rozlučkový žvanec do KFC a nastalo loučení. To už jsme znali z Kanady a zase pak na nás padl splín opuštěnosti a stýskání. Bylo by príma, kdyby sem za námi jezdili příbuzní a kamarádi pravidelně, tak co, kdo bude další?:-)

Comments are closed.