Bulharsko s CK Mundo


Toto je cestopis, který jsem napsala ihned po návratu z dovolené, kterou jsme absolvovali s jednou bezvadnou cestovkou z Hradce Králové. Zúčastnila jsem se s ním soutěže, kterou tato cestovka každoročně pořádá, a vyhrála jsem hned první místo, což byla sleva 5000,- Kč na libovolný zájezd v další sezóně:) CK Mundo můžeme opravdu jen doporučit, kdo chce vědět více, čtěte dále:)P1040981

Den 1 – Cesta na dovču

S přítelem jsme už dlouho plánovali, že vyrazíme na aktivní dovolenou v horách, jelikož jsme pociťovali, že nás tam naše srdce prostě táhnou. Procházeli jsme proto různé nabídky zájezdů a osud tomu chtěl, že jsem najednou někde na sociální síti zahlédla nabídku zájezdu do Bulharska na Rilu a Pirin, a to od CK Mundo. Zběžně jsem projela informace uváděné na stránkách a hned jsem věděla, že to je ono. Zmobilizovala jsem proto síly (rozuměj přítele Petra a jeho bankovní účet) a byla ruka v rukávě, věděli jsme, že v půlce července vyrážíme.

Když nastal termín odjezdu a my se na poslední chvíli spakovali, vyrazili jsme směrem Čerňák – čerpací stanice. Už zdálky jsme viděli zářivě žlutý bus, o kterém jsem už někde četla, tudíž jsem tušila, že asi bude náš. A byl. U něj už postávala průvodkyně Marťa se zaučujícím se průvodcem Davidem. Oba byli od pohledu moc milí, odškrtli si nás pečlivě ve svém seznamu, ukázali, kde sedíme, a my už se cítili jako mezi svými. Takže jsme na pohodu vyrazili do sousedního fastfoodu na kuřecí cosi, po čem prý život chutná skvěle. No nevím, nicméně než jsme to do sebe nasoukali, už uběhlo našich pohodových 20 minut a my zběsile utíkali k busu, aby nám neujeli. Všichni na nás čekali, takže jsme se uvedli jako opozdilci hnedka z kraje.

Cestu do Brna jsme úspěšně prospali, takže na záchody ve Vaňkovce jsme se ploužili ještě se zalepenýma očima. Během toho přistoupila další výrazná část zájezdu včetně posledního průvodce Matyho. V Bratislavě jsme po cca hodince a půl přibrali poslední čtyři kousky a už hurá vstříc bulharskému dobrodružství.

Další cestu nemůžu moc detailně popisovat, jelikož jsem opět slušně zařezávala. Jen vím, že se hlasovalo o filmy, které budeme chtít během cesty sledovat. Poslušně jsme cosi na kolujícím papírku odčárkovali, pak se dozvěděli, že vyhrál film Pravidla moštárny, kterému funěl na záda King Kong (prý ta nejlepší verze). První zmiňovaný se tedy pustil, zvládla jsem tak pětinu a opět usnula. Jediné, co jsem si pak nemohla nechat ujít, byla erotická scéna, na kterou jsem se záhadně probrala, to jsem celá já.

Další výrazné probuzení nastalo na hranicích Srbska. To není členem EU, proto dělají štráchy a rádoby důkladně kontrolují pasy a sem tam prý i namátkově zavazadla. Díky tomu se tam tvoří slušné kolony a celá cesta se tak protáhne klidně i o pár hodin. Nevadí, přeci nejsme z cukru.

Když jsme opustili i tuto zemi a přeřídili si čas o hodinku dopředu, mohli jsme se radovat, že se už nacházíme v cílové destinaci – Bulharsku. Hned za hranicemi jsme se jali vyměňovat eura za místní měnu, která se nazývá leva a dělí se na stotinky. Jedna leva rovná se asi 17,- Kč. Dvě oprýskané budky hrdě nesly nápis EXCHANGE, tak jsme se k nim rozeběhli. Skupinka, která se vydala k té levé, splakala nad výdělkem, jelikož mladík vevnitř zrovna odpočíval a měl tedy prý zavřeno. Museli se tedy otráveně zařadit na konec frontičky, která se utvořila u pravé budky. Nicméně to by nebyl náš řidič, který se s ničím moc nepáral. Bez stresu nakráčel k levé budce a oznámil mladíkovi, že nás je docela dost, ať kouká vstávat a vydávat keš. Zázrak se udál, najednou fungovaly obě směnárny a celá akce se tedy zkrátila na polovic. Když jsme všichni spokojeně třímali své čerstvě ulovené lvy, mohli jsme se vydat dál na cestu. Naším cílem bylo nejprve městečko Samokov, kde jsme nakoupili nějaké zásoby na nadcházející dny. Když jsme z něj odjížděli, nastalo mírné zdržení, jelikož cesta byla uzavřena a zametaly ji dámy oháknuté v zářivých vestách. Prý to asi byly místní vězeňkyně, jež byly nahnány do práce. Museli jsme tedy zvolit cestu objízdnou, kterou volil i pán s povozem vezoucím úctyhodnou hromadu písku. Ten byl tažen koněm, který evidentně mlel z posledního, a do kopce se mu trošku rozjížděly nohy. Všem nám ho bylo líto, ale co naděláme.  A pak už Borovec, počátek našeho putování…

RILA

Den 2 – Výstup k Ledovému jezeru

Jak jsem již psala, cesta po bulharských horách začala v městečku Borovec. Jedná se o lyžařské středisko, které bylo již dvakrát místem konání světového poháru v alpském lyžování.

Když jsme s naším žlutým autobusem projeli mezi různými hotýlky, dostali jsme se k lanovce. Tam jsme přebalili svoje krosny a vyházeli vše nepotřebné, co jsme mohli příští cca 3,5 dne postrádat. Tyto věci jsme nechali u pánů řidičů v autobuse, vyplázli jsme každý 12 leva za lanovku (obousměrnou, Bulhaři neznají variantu, že už nechceme dolů) a plni očekávání jsme vyrazili ke kabinkám. Shodli jsme se na tom, že by jim modernizace určitě neuškodila a doufali jsme, že nás ve štěstí dovezou až nahoru.

Cestou jsme si užívali vyhlídky z ptačí perspektivy, nicméně tato kratochvíle nám byla dopřána jen asi polovinu cesty. Po první mezistanici („Tam hlavně nevystupujte,“ nabádala nás Marťa) jsme pomalu ale jistě vplouvali do hustého závoje mlhy. Záhy se to „pomalu ale jistě“ změnilo na „okamžitě bílá tma“, neviděli jsme totiž vůbec nic, ani kabinku před námi. Helča, která jela s námi v kabince, usoudila, že to je určitě jen dočasné, stoupáme přeci dost vysoko a určitě vyjedeme až nad mraky. Tato předpověď se jí bohužel nevyplnila, vystoupili jsme přímo uprostřed zákeřného mraku, ze kterého navíc poprchávalo. Zděšeně jsme se tedy začali přioblékat, natahovat pláštěnky a návleky a brblali jsme, že to teda je pech.

Takto vyšňoření jsme vyrazili po vrstevnici k blízké občerstvovně, kam jsme zašli na polévku (měli čočkovku a fazolačku, ideální strava před první společnou nocí), teplý čaj a sušenku. Doufali jsme, že deštík ustane, stále jsme měli relativně dost času a mohli tedy vyčkávat. Někteří z nás se rozhodli tuto pauzu využít účelně a rovnou si i odskočit. Kousek pod chatou byly zbudovány záchodky, avšak po nahlédnutí dovnitř se leckdo rozmyslel a vybral si variantu B, tedy dojít si za kámen. Tento jednoduchý plán se ukázalP1040308 býti velmi dobrodružným, poněvadž za všemi kameny to připomínalo minové pole (asi se již mnoho nešťastníků před námi rozhodlo nevyužít pohodlí místních latrín). To byla první zkušenost s místními tureckými záchody. Těžko říct, jestli byly opravdu tak hrozné, nebo jsme byli ještě zhýčkaní z civilizace. Každopádně pro začátek to byl docela zážitek.

Když už nebylo možné dále prodlužovat vyčkávací pauzu, zahájili jsme výstup k Ledovému jezeru, u kterého se nacházela chaloupka, jejíž střechu někteří zahlédli již od lanovky. To byl náš cíl, naše noclehárna. Cesta nebyla moc dlouhá, nicméně šlo se z velké části po kamenech, proto nám netrénovaným začátečníkům přišla docela náročná. Teď už zpětně myslím, že náročná vůbec ale vůbec nebyla, jistě to bylo způsobeno hlavně tou zhýčkaností.

K chatě jsme dorazili opravdu docela rychle, ani se nám nechtělo věřit, že už to je ona. Vevnitř nás čekala ochotná postarší paní, která pro nás měla již připravenou polévku (opět luštěninovou) a čaj a pivo a sušenky a vůbec nám přišlo, že vše, co si člověk může přát vzhledem k tomu, že to tam musí tahat na zádech. Chatu jsme měli celou pro sebe, proto jsme ji ihned celou ověsili pláštěnkami a obestavěli navlhlými botami, aby nám vše stihlo uschnout do druhého dne. Na šestou hodinu byl stanoven sraz na seznamovací „karimatka párty“ (to je tradiční Mundo název, který pro nás tak úplně neplatil, když jsme spali v horských chatách, ale ujal se). Do šesti zbývala ještě tak hodinka a půl, tak mě Petr přemluvil, ať si jdeme nahoru do ložnice dát dvacet. Samozřejmě že z dvacíti se vyklubalo cca 91, čímž jsme měli opět už minimálně minutu zpoždění a Marťa nám musela přijít pošeptat do ouška, že už by chtěli dole začít, jestli teda přijdeme. Tak jsme se předvedli jako opozdilci už podruhé.

Seznamovací večer byl moc fajn. Martina měla úvodní řeč, během které představila Mundo i sebe, načala láhev slivovičky a nechala kolovat. Každý měl za úkol se představit, říci o sobě nějaké stručné info a také zopakovat jména tří posledních účastníků, kteří mluvili před ním. Pro dodání odvahy měla sloužit kolující slivovice. Maty vypozoroval, že část osazenstva pije před svou řečí na kuráž, část pije, až domluví (jakoby za odměnu), a část pije raději na kuráž i za odměnu. Já si dala za odměnu, že jsem zvládla svá tři jména. Našli se ovšem tací, kteří jako kabrňáci vyjmenovali jména všech, za což sklidili uznalý potlesk.

Po dopití lahve jsme se prostřídali u okýnka pro pivo a část zasedla u většího stolu, kde rozprávěli o všem možném. Druhá část obsadila stůl menší, který byl zasvěcen hazardní hře v kostky. Pravidla z části normální, z části smyšlená. U hry jsme se docela pobavili, ukázalo se, že mnozí neznají při hraní bratra, sestru, přítele, přítelkyni, nikoho. Všichni jsme byli moc přející a bavili se na úkor nešťastníků, kteří se dokázali i dostat do mínusu. No jo, kamarádi. Na delší dobu to také byla hra poslední, jelikož druhý den Kačka (majitelka kostek) na chatě Grnčar při návštěvě latríny kostky úspěšně ztratila. Stručně řečeno, skončily v hajzlu.

Před spaním jsme vyběhli hromadně na záchod, přičemž jsme zjistili, že mlha výrazně zhoustla a naše čelovky tedy opravdu nejsou mlhovky, nebylo zase vidět vůbec nic. Doufajíce v slunné zítřky jsme si šli lehnout a strávili jsme u Ledového jezera naši první horskou noc ve výšce cca 2700 metrů nad mořem.

Den 3 – Přes Musalu na Grnčar

Ráno nás probudilo vrzání postelí a tiché rozmlouvání ostatních vstávajících výletníků. Popadli jsme pastu na zuby a kartáčky a šli jsme se podívat, jak to vypadá venku. Jako večer, žádná změna. Nebylo vidět na krok. Docela nás to mrzelo, protože nás čekal výstup na nejvyšší horu Bulharska, který sliboval jistě překrásná panorámata. Co naplat. Když jsme hekticky vše pobalili, vstoupili jsme do mlhy. Mlhou jsme se po kamenitých polích vydrápali opravdu až nahoru na onoho majestátního velikána, který nesl název Vrah Musala (tj. bulharsky vrch, ale pro Čechy zní vrah jistě hrozivěji). Tento název vznikl ze slov Mus Allah, což dle informační brožurky znamená Alláhova hora. Chvíli se tento vrchol jmenoval i podle soudruha Stalina. Maty to trefně okomentoval, že se to holt mění podle toho, kdo je tu zrovna populární.

Číslo na cedulce udávalo nadmořskou výšku 2925 metrů. Fíha, výš jsem ještě nikdy nebyla. Však taky díky této hoře je Rila prý šesté nejvyšší pohoří v Evropě. Moc jsme se bohužel nezdrželi, ta bílá barva kolem nás celkem nebavila a navíc tam i docela zafukovalo, takže kdo byl zpocený (všichni), tak brzy drkotal zubama. Udělali jsme tedy pár vrcholových fotek a zahájili jsme sestup.

Docela zajímavé bylo, když ti, kdo šli vpředu v čele s Marťou, někde v půlce cesty zastavili a čekali na zbytek, až je dojde. Stáli na vrstevnici vyrovnaní v řadě a každý, kdo se k nim teprve blížil, P1040343viděl jen rozmazané obrysy postav. Já to ohodnotila, že přesně tak si představuju gorily v mlze. Když jsme se všichni zdárně sešli a průvodci si nás přepočítali, mohli jsme vyrazit dál.

Cesta naplánovaná na tento den měla původně zabrat tak 6 hodin. Jelikož konstantně poprchávalo a nebylo nic vidět, zestručnila se tak na 4 hodiny (chyběly fotící přestávky, každý jen šel stylem „Hlavně abych už někam došel“). Celkem brzy jsme tedy dorazili na rozcestí nad chatou Grnčar, naší cílovou stanicí (a ano, i tou chatou kde v nevábných místech naposledy zahlédly světlo světa Katčiny kostky). Maty ještě s humorem upozorňoval zájemce, že cca 50 metrů doprava je nádherná vyhlídka na přehradu Beli Iskar. Vzhledem k tomu, že každý byl rád, že vidí alespoň svého souseda, nikdo na vyhlídku nevyrazil a raději jsme dobrkali ten poslední kousek k chatě.

Tam to bylo jak v jiném světě. Jelikož chata byla v údolíčku, sešli jsme pod ten mrak, který nás doprovázel celou cestu. Najednou jsme viděli, kde to vlastně jsme. Všichni jsme měli oči navrch hlavy, první hory! Málem jsme si namohli ukazováčky, jak jsme zběsile fotili.

Na chalupě všemu vládla pevnou rukou taková místní ženština, která nám ukázala, kde se můžeme ubytovat a dohodla s průvodci, že objednávky na jídlo uděláme hromadné. Byl tedy vytvořen papír se jmény a nabídkou jídel, kam jsme si čárkovali, co kdo chce. Postupně začaly na pult přistávat plné talíře s omeletami a šopskými saláty. Průvodce David si objednal kjufte, což jsou takové místní tradiční karbanátky. Nám bylo divné, že stojí jen leva a půl. Oprávněně, chudák Dejv, celý natetelený na svojí baštu, dostal na čajovém minitalířku jedno ubohé kjufte o velikosti cca 4×4 cm. Neztráceje svůj pověstný smysl pro humor nám ještě nabízel, že se rozdělí, takže jsme se nakonec všichni docela nasmáli. Jemu ale asi pak docela kručelo v bříšku.

Paní domácí nás chtěla mít co nejdříve odbyté, jelikož očekávala další skupinu 40 lidí a viditelně se toho trochu obávala, jelikož pořád opakovala „Can you imagine?!“. Chtěla také, abychom jí jídlo zaplatili hromadně, což naši průvodci rezolutně odmítli. Maty nám vysvětloval, že je to vždy problém platit hromadně, protože málokdo má peníze přesně a je v tom prostě binec. Paní to zaslechla, ale rozuměla jenom slovu problém a vzala si ho osobně, takže chvíli vypadala docela rozčíleně. Naštěstí se zanedlouho uklidnila, my si vše poklidně zaplatili a bylo dobře.

Jelikož jsme dorazili opravdu brzo a většina byla povzbuzena tím náhlým prozřením, vydala se velká část skupiny na krátký výlet k nedalekým vodopádům. My patřili k té menší části, která zůstala na chatě. Vymlouvali jsme se na mokré boty, ale ve skutečnosti jsme pouze maskovali to, že jsme líné lemry. Šli jsme si zase lehnout a probudily nás až veselé hlasy navrátivších, kteří si vyprávěli, jak viděli volně pobíhající koně a kamzíky a podobně. Smůla pro nás, lenost se nevyplácí.

Na osmou hodinu jsme měli objednanou večeři. Jednalo se o maso s bramborem. Dostali jsme maso s bramborem a velmi řídkou omáčkou, takže to vypadalo, jako by nám to paní zalila polévkou. Nakonec to však bylo nad očekávání dobré a většina se docela nadlábla. Jídelna/společenská místnost byla tou dobou poměrně zaplněná, jelikož se do ní nasáčkovala ještě ona velká skupina Bulharů, které se paní domácí předtím tak obávala. Ukázalo se, že je to veselá banda, zpívali a hráli na kytaru, dokonce i tančili (a to tam měli prostor tak 2 metry na 30 centimetrů, tedy velmi úzkou uličku). Cítili jsme se zahanbeni, tak jsme po pár pivech na kuráž také zahalekali velmi očesanou verzi Slavíků z Madridu (většina se chytala jen na tu část s lalalalala). Trochu nás rozesmutnilo, že se celá jejich skupina vzápětí zvedla, že jdou spát. Asi jsme je vyděsili. Poté už to tam bylo takové prázdné, tak se i spousta z nás vydala na kutě, ale doslechli jsme se, že ti nejsilnější si tam pak ještě zpívali. To už my byli v říši snů o zítřejší túře.

Den 4 – Cesta k Ribným jezerům

Ráno nás vzbudily výkřiky typu: „Je vidět! Není mlha!“ To všechny rychle probudilo, skvělé zprávy vždy potěší. Když jsme ale posnídali palačinky nebo chleby ve vajíčku a vylezli ven a obrátili zraky vzhůru, nešel přehlédnout mrak usazený přesně nad místem, kam jsme mířili (to samé rozcestí, kde Maty vtipkoval den předtím o vyhlídce na přehradu). Vycházeli jsme v 8:30 a Ondra prohlásil, že do 10 se to určitě protrhá a vyleze sluníčko i tam nahoře (asi to cítil v kostech nebo tak nějak). Plní odhodlání jsme se vydali na cestu. Podle mapy vypadala docela dlouhá, informační brožura hlásala převýšení cca 700 metrů, tak jsme byli zvědaví, co nás všechno čeká.

Nejprve jsme došli na již zmiňované rozcestí, kde někdo zabrblal: „Jak jsme to tu opustili, tak to tady nacházíme.“ Opět nebylo vidět na krok. Šli jsme (asi) okolo avizované vyhlídky na Beli Iskar. Tak dobře maskovanou přehradu ještě nikdo neviděl. V jednom úseku jsme ji mlhavě zahlédli někde dole, ale nebyli jsme si jisti, zda spíš nemáme vidiny.

Bylo asi tři čtvrtě na 10, když jsme došli k potoku tekoucímu pod vrchem Kovach (čti Kovač). Tam to ty hravější z nás moc bavilo, jelikož všude na kamenech v potoce byly postavené mohylky. Můj Petr také jednu postavil, holky z naší výpravy zase vytvářely série fotek u již postavených zdařilých kousků. My ostatní si tam schroustali sůšu a popichovali Ondru, že už je skoro 10 a sluníčko teda nikde. Ten na nás machroval, že má snad ještě čtvrt hodiny. Světe div se, když jsme okolo 10 už štrádovali nahoru na Kovach, tak z ničeho nic díra v mraku a ejhle – sluníčko! Během pár chvil mrak záhadně zmizel a my byli jako v Jiříkově vidění, zatímco Ondra se samolibě uculoval, že to jako říkal. Celí rozjaření jsme dohopsali těsně pod vršek, kde Martina vyhlásila oficiální obědovou pauzu (ty většinou trvaly půl až tři čtvrtě hodinky). Shodili jsme krosny, něco do sebe nacpali a upalovali jsme nahoru, protože modrá obloha naznačovala, že asi budeme ohromeni výhledem. A byli jsme. První opravdová panorámata, první krásný rozhled z výšin. Nemohli jsme se nabažit. Pod námi byla krásná Banenská jezírka, před námi majestátní rilské hory. Na tomto vršku vznikla i hromada fotek ve výskoku a v přípravě na výskok a podobně laděných, ze kterých je cítit naše nadšení. Blížil se čas odchodu, tak jsme zase seběhli dolů na obědové místo a po serpentině okolo vršku jsme se vydali na cestu dál.

Čekala nás pohodově laděná procházka k vršku Vapa. Cestou jsme potkali dva volně pobíhající koně, se kterými jsme se všichni chtěli kamarádit, ale koníci to bohužel neopětovali. Asi jen dvě vyvolené z našeho zájezdu měly tu čest, že se jeden z těch krasavců nechal alespoň pohladit po sametové hlavě. Každopádně fotek jsme všichni udělali požehnaně, pózovat to oni uměli.

Po Vapě jsme doputovali až k hoře Kanarata. Tam jsme se rozdělili. Jedna skupina šla s Davidem na těžko přes vrchol a dál až k cílové chatě. Druhá skupinka nechala na tomto rozcestí krosny a vyrazila s Matym na lehko pouze na vrcholek a pak zpátky a po stopách třetí skupinky, která nešla na Kanaratu vůbec, ale obešla ji rovnou k chatě. Do této skupiny jsme patřili i my. Tentokrát ne kvůli lenosti, ale kvůli tomu, že Petr měl ukrutný hlad a bylo mu hloupé si brát jídlo od ostatních, kteří mu ho nabízeli, když viděli, jak pořád hořekuje, že mu kručí v břiše. Dokonce odmítl i okoralé chleby s nějakou slaninou, které mu nabízel Maty a které mu prý připravovala babička, pokud se dobře pamatuju. Sice už byly lehce zmačkané z krosny, nicméně měly duši. Z takto prozaických důvodů jsme tedy zvolili tu nejkratší možnou cestu. Museli jsme jít opatrně, protože vedla po kamenitých polích, tak aby nám to někde nepodjelo nebo něco podobného. My ale už byli zkušení horalové, takže jsme vše hravě zvládli a došli jsme až k chatě u Ribných jezer.P1040515

Tato chata byla veliká, o ždibíček modernější než předchozí dvě. Dokonce měla i teplou sprchu, takže nápad jít krátkou cestou se ukázal být výhodným i v tomto směru, jelikož jsme nemuseli čekat sáhodlouhou frontu u umývárny. Ti, kteří přišli mezi posledními, už takové štěstí neměli. Umývárna by vydala na samostatnou kapitolu. Když jsme do ní vstoupili, přišli jsme si trochu jako někde v koncentráku. Byl to takový studený betonový bunkr bez světla, místo oken jen díry, kterými bylo vidět přímo na sprchující se naháče. Obsahoval dvě sprchy, ale jen z jedné tekla teplá. Tento fakt však překonal veškeré rozporuplné pocity z těchto prostor, protože umýt se po třech dnech teplou vodou bylo prostě neskutečné blaho. Hulákali jsme s Petrem na venku čekající Marťu, že má smůlu a my že nikam nejdeme a zůstáváme tam. Nakonec se nám jí zželelo a vyšli jsme celí blažení ven, aby si to taky mohla užít. Vypadala, že se jí ulevilo.

Ještě před sprchou jsme však zaběhli k jezeru, že nebudeme srabi a prostě se vykoupeme. Byli jsme čtyři, Lukáš prý udělal snad i tempo, Marťa taky, já to zvládla pod prsa a Petr po kolena. Všichni jsme ale z vody vystřelili, jak když nás něco kouslo. Byla tak ledová, že se o nás pokoušel infarkt. Já si ještě trochu rozřízla chodidlo o kameny, na což jsem přišla úspěšně až druhý den ráno, když se ta bebíčka začala ozývat. Výborná věc, když člověka čekají celodenní túry. Naštěstí se to brzy zahojilo. Co se týče dalších zranění, hodně účastníků zájezdu si ošetřovalo spáleniny. Všichni se hned po prvních slunečních paprscích v těch slavných 10 hodin ráno preventivně mastili opalovacími krémy, nicméně někteří sem tam zapomněli na určité partie svého těla. Krky, obličeje, ruce, kolena, místa nad lemy ponožek a různá jiná zákoutí jejich těl zářila do dáli sytě rudou barvou. Slunce v Bulharsku umí opravdu pálit.

Když se všichni doošetřovali a dosprchovali, začali se postupně trousit na jídlo. Výběr tu měli poměrně veliký, od tradičních šopáků a omelet až po kuřecí maso. To bylo připraveno v podobě podlouhlého úzkého plátku, který byl obalen v něčem, co v závěru vytvořilo jakousi slizovou vrstvu. Bylo to trochu nezvyklé, ale sníst se to dalo. Co nás nadchlo, bylo víno. Kačka, která si ho dávala již den předtím na Grnčaru, si ho objednala rovnou do karafy. Místo karafy dostala čajovou porcelánovou konvičku s takovým tím úzkým nalévacím hrdlem (alias chobotem). To mělo prostě styl. Víno bylo maličko kyselejší, než den předtím, ale mně moc zachutnalo, takže jsem si dávala jedno za druhým. Za chvíli jsem byla jako utržená ze řetězu a s Petrem, který se mnou v konzumaci vína držel zdatně krok, jsme se dali do hovoru s místním Bulharem, který prý hrál rok fotbal v Zábřehu na Moravě. Uměl docela pěkně česky, nejlépe mu šla sprostá slova. Naučil nás jich pár i v bulharštině, takže jsem je musela jít hned vyzkoušet na slečnu v okýnku, která nám nalévala to proklaté víno. Naštěstí to vzala sportovně, jelikož se s ním znala a on to pravděpodobně učil více cizinců, takže jsme nebyli první ani poslední. Ve svém veselém rozmaru jsem zahlédla paní, která byla jednou z těch tanečnic, co den předtím vytvářely atmosféru na Grnčaru. Šla jsem se jí tedy zeptat, jestli i dnes nebudou zpívat a tančit. Prý už z nich většina spí, takže bohužel. Byla tam ale s manželem, který pocházel z Německa, takže jsem zmerčila šanci si trošku pošprechtit. Záhy jsem zjistila, že 5 let bez němčiny zanechalo v mých schopnostech domluvit se hluboké trhliny, tak jsem spíše poslouchala Petra, který se k nám mezitím připojil a kterému to šlo podstatně lépe. Časem mě to ovšem přestalo bavit a přesunula jsem se k vedlejšímu stolu, kde naše parta hrála hru s pantomimou. Účastníci byli rozděleni na dvě skupiny, které si navzájem vymýšlely pojmy k předvedení. Plynule jsem se zapojila do hry a docela se bavila nad schopností některých jedinců předvést vážně cokoliv. Petr se za chvíli připojil taky, stihl mi ještě vynadat, že jsem ho nechala na pospas těm cizincům, ale nakonec ho pantomimická hra strhla taky. Byl to veselý večer, po kterém mě čekalo lehce kocovinové ráno.

Den 5 – Smradlavé jezero a Rilský monastýr

Kocovinové ráno to tedy bylo, v ústech jsem měla vyprahlo jak na Sahaře. Nebyl ale čas na sebelítost (nebo spíš sebeproklínání), musela jsem se sbalit, dopotácet se dolů na snídani (měli jsme objednaný takzvaný komplet, což byl talířek s marmeládou, vajíčkem na tvrdo, kouskem balkánu a máslem, k tomu chléb a čaj) a být včas nastoupená k odchodu. Snídaně mě maličko vzpružila, začala jsem i doufat, že dnešní výlet zvládnu.

Čekalo nás nenáročné stoupání k Smradlavému jezeru. To je největším přírodním jezerem v Bulharsku a dokonce i na celém Balkáně, jelikož se rozkládá na ploše 21 ha. Samozřejmě jsme se hned ptali, proč se jmenuje Smradlavé, když vůbec nesmrdí. Maty nám s bohorovým klidem oznámil, že to je proto, že Bulharům došly názvy typu Ledové jezero, Studené jezero a podobně. Když jsme si z něj začali utahovat, že má odpověď vážně na všechno, přiznal, že o tom přemýšlel zrovna cestou sem a nic ho prostě nenapadlo. Jeden z účastníků zájezdu nám pak ozřejmil, že v průvodci se dočetl o původu tohoto názvu. Tak prý je to proto, že v jezeře rostou jakési vodní rostliny, a když hodně pálí sluníčko, tak nějak uhnívají a vážně smrdí. Ale zda je to pravda?

Každopádně u jezera bylo nádherně. Já už byla dostatečně zavodněná, tak jsem si to také užívala. Sluníčko pálilo jako o život, takže jsme sebou plácli do trávy a relaxovali. Po včerejším zážitku s ledovou vodou u Ribných jezer jsme se já ani Petr již neodvážili ke koupeli, dost nadšenců se ale našlo. Většina z nich ale hýkala hrůzou, jen co se ponořili. Marťa byla jednou z nich a nedokázala rozsoudit, zda to bylo včera studenější nebo dnes. Nakonec usoudila, že dnes, protože to zrovna cítila na vlastní kůži.

Po chvíli kolem nás procházela početná skupina Bulharů (pravděpodobně ta samá, co nás pronásledovala celou Rilu). My Munďáci, jelikož jsme byli zrovna hozeni těžce do pohody, jsme jim už ze zvyku zanotovali Není nutno. Mysleli jsme, že je tím zase odeženeme, nicméně milí Bulhaři se zastavili a zapěli nám nějakou jejich tesknou píseň. Trochu jsme se obávali, že tam s námi už zůstanou, protože náš plácek byl pro plus mínus 60 lidí docela těsný. Když ale po asi 5 minutách dozpívali, vesele se rozloučili jako staří známí a vydali se svou cestou. My ještě chvilku lenošili a pak je pomalu následovali.

Před námi byl už více méně jen dlouhatánský sestup do sedla, kdy jsme procházeli lesem a sledovali, jak jsou okolní stromy vyšší a vyšší. V sedle jsme se na chvíli zastavili na další sváču a čekali jsme, až nás dojdou ostatní. Jelikož tam ale asi měli chovnou stanici komárů a cvičili je k nebývalé agresivitě vůči příchozím horalům, nikomu se tam moc nelíbilo. Takže když Marťa zavelela, že kdo už nechce čekat, tak může vyrazit napřed, zvedli se poměrně rychle téměř všichni. Před námi byla už „jen“ upravená cesta údolím, která vedla do vesničky Kirilova polyana. Slovo jen jsem napsala v uvozovkách, protože právě ta upravenost té cesty způsobila, že se zdála nekonečná. Asi tak ve třech čtvrtinách jsem usoudila, že nemáme šanci dojít do cíle. Šli jsme to snad dvě hodiny, nicméně došli jsme. Na konci nás čekala hezká restaurace, na kterou jsme okamžitě zahájili nájezd. Ve svých útrobách dokonce skrývala evropské záchody, takže jsme to tam milovali. Téměř všichni ochutnali nějaké místní speciality, a jelikož bylo opravdu vedro, tak se i mnozí odhodlali k objednání polévky tarator. Jedná se o studenou polévku z nastrouhaných okurek, které jsou zalité velmi řídkým jogurtem (možná dokonce ayranem, což je právě řídký jogurt chutnající slaně, který je prý velmi dobrý na trávení a obsahuje zdraví prospěšné bakterie). Polévka je posypána troškou kopru. Já bych to zhodnotila jako normálka okurkový salát s jogurtem, ale pro Bulhary je to polévka, tak jim to přeci nebudu rozmlouvat. V této restauraci měli také famózní šopský salát, který byl posypaný úctyhodnou horou sýra a měl dokonce i olejovou zálivku, což se na chatách v horách moc nestávalo (ne že tam by nebyl dobrý, ale tady prostě špica).

V této vesničce na nás čekali naši oblíbení páni řidiči. Po tom, co jsme se všichni natláskali, jsme se začali trousit k stále stejně mile žlutému autobusu. Naskládali jsme do něj krosny a zhroutili se na sedadla, abychom strávili dobrý oběd. Na to nakonec nebyl moc čas, jelikož už asi za půl hodinky jsme dorazili k známénu Rilskému monastýru.

Jedná se o nejposvátnější místo pro Bulhary, které je zároveň zapsáno na seznam UNESCO. Když přijíždíte k tomuto klášteru, nejste si jisti, jestli je to už ono, nebo jestli se ta sláva vynoří až někde za rohem. Zvenčí je totiž poměrně nenápadný, vypadá spíš jako menší pevnost. Když ale vstoupíte dovnitř, nestačíte žasnout. Podloubíčka všude kolem, krásné hnědobílé zdobení a uprostřed klášterní kostel. Nádhera uvnitř tohoto kostela se ani nedá popsat. Je to tam bohatě zlatě zdobené, do detailů vypracované. Všude na stěnách jsou fresky. Nevíte, kam se dříve dívat. Tento klášter je samozřejmě obýván nerudnými mnichy, proto když jsem i přes zákaz focení zahájila pokus ulovit fotku, hned se jeden přiřítil se slovy: „Nou foto hýr.“ Musela jsem svůj foťák potupně schovat, ale fotku mám, dokonce hned tři, ale nikomu to neříkejte.P1040606

V Rilském monastýru jsme měli tu čest přenocovat. Dostali jsme klíčky od pokojíků a šli je hned prozkoumat. Byly celkem strohé, jak lze od klášterních pokojů očekávat. Nicméně alespoň jsme si tam mohli vyčistit zuby, měli jsme dokonce vlastní umyvadlo. Záchody byly na konci ochozů, opět turecké. My s Petrem přišli na to, že v přízemí pro turisty jsou zbudovány i evropské, takže na ochozových toaletách nás nikdo neviděl.

Další luxus, který jsme měli mít možnost využívat, byly teplé sprchy. Jak už jsem ale zmínila, mniši byli poměrně nerudní. Pár členů naší skupiny stihlo do sprch zajít, ale pak se dveře do této části ochozů nemilosrdně zabouchly a zamkly, takže zbytek měl smůlu. Naši úžasní průvodci se snažili vyhádat, že jsme měli noc zaplacenou i se sprchami a že tohle se nám tedy vůbec nelíbí, ale mnichům pravděpodobně vadil počet žen v našem zájezdě (to jsme si tak pro sebe usoudili) a prostě řekli, že máme utrum. Nicméně Mundo je geniální cestovka, která dbá na blaho svých klientů, proto během krátké chvíle zařídili náhradní řešení. Zaplatili jeden pokoj ve vedlejším hotelu a my se v něm střídali na vysprchování. Když jsme tam s Petrem dorazili, čekalo před námi asi 5 lidí. Dělali jsme si legraci, že to je, jako by nám Mundo zaplatilo hodinový hotel. Vždy tam šla nějaká partnerská dvojice a za 10 – 15 minut se vynořila s blaženým úsměvem. Ale to bylo opravdu tou horkou sprchou:-D

V nedaleké restauraci jsme si dali večeři. Rozjeli jsme to ve velkém, někteří si objednávali osmaženou rybu, další ohromné nálože šopáků nebo kebabče s výborným česnekovým pita chlebem (kebabče jsou spolu s kjufte vyrobeny z mletého masa, nicméně kebabče jsou podlouhlé tyčky a kjufte placaté karbanátky, obojí ochuceno aromatickou saturejkou, kterou Bulhaři cpou snad všude – však je taky nebývale zdravá!). Petr si dal odvážně jídlo, které se nazývalo Monastýrský meč. Ani se nezeptal, o co že jde. Dostal stejný podlouhlý kousek kuřecího ve slizu, jako se podával den předtím na Ribných jezerech. Ale prý si i docela pochutnal, jen čekal větší slávu. Přežrali jsme se k prasknutí a vyrazili okouknout místní suvenýry a celkově se tak jako pocourat po „velkoměstě“ (rozuměj 4 domy okolo monastýru). Večer měla být hromadná akce v té samé hospůdce, kde by se mohli najíst i naši průvodci, kteří do té doby jen sháněli sprchu. Asi tam byla a asi byla pak i někde jinde, ale my jsme je s Petrem nějak nenašli. Nevadí, aspoň jsme si šli brzo lehnout.

Před spaním jsme ještě nasávali atmosféru nočně osvíceného monastýru. Spát tam byl opravdu zážitek, který se jen tak neopakuje.

PIRIN

Den 6 – Roženský monastýr, pyramidy a Melnik

Následující den nás čekal přejezd k dalšímu bulharskému monastýru, tentokráte Roženskému. Jedná se o mnohem menší objekt v porovnání s monastýrem Rilským, ale atmosféra tam na člověka také dýchne. A protože je tam mnohem méně turistů, je to tam možná i příjemnější.

Autobus nás vysadil ve vesničce pod klášterem (pravděpodobně to byla vesnička Rožeň, ale nějak jsem nepostřehla ceduli u silnice) a odtamtud jsme se vydali pěšky. Ještě vloni prý mohli dojet mnohem výše, ale Bulhaři tam od té doby vytvořili jednosměrku, která vedla samozřejmě obráceně, než jsme potřebovali. Jelikož nahoře u kláštera jsem si nevšimla žádné jiné silnice než této, přemýšlela jsem, proč tam nedali spíše zákaz vjezdu. Pokud auta nemohou nahoru, je jim stejně k ničemu, že pak už budou moci dolů, ne? Tyto úvahy vzaly za své, když se pak cestou okolo nás vesele proháněly osobáky v obou směrech. No jo, Bulhaři.

Před klášterem si pro nás průvodci připravili příjemné překvapení. Jelikož cestou k monastýru nám Marťa povídala o bulharské kuchyni, tak když jsme se stavovali v krámě doplnit zásoby, nakoupili spoustu dobrot, abychom o tom jen neřečnili, ale rovnou i ochutnávali. Sedli jsme na trávu, utvořili hladový kroužek a čekali, co přijde. Průvodci uprostřed pižlali různé salámy (například Lukanku), sýry (zde mohu jmenovat Kaškaval), poslali dokonce i prlenku (vypadá jako obří studený langoš posypaný sýrem – bašta). Kolovalo také místní víno, to nás nadchlo nejvíc. Ze všech stran se ozývalo blažené: „Mňam, tohle je taky dobrý.“ Nevěděli jsme, co nám chutná více. Když bylo vše snědeno do posledního drobečku a vypito do poslední kapičky, zvedli jsme se a trousili se do kláštera.P1040696

Jak už jsem zmínila, zdejší atmosféra je mnohem komornější. Prý tu na stálo žijí jen dva mniši, jak nám vysvětlil mnich třetí, který tam prý dochází jen jako externista. Ten vůbec nebyl nerudný, naopak moc milý a ochotný a uměl bezvadně anglicky. Tento mnich nám také prozradil stáří révy, která dominuje celému nádvoří a tvoří jakousi střechu. Díky tomu je tam pak alespoň nějaký stín, což určitě lidé ocení hlavně v horkých dnech. Tato réva je prý stará 300 let.

Pro vstup do klášterního kostela se musíte tradičně zahalit, k čemuž slouží šátky a sukně položené na lavičce před vchodem. Holky se radovaly, že tady je aspoň mají, protože měly zážitek z předchozího dne. Prý vstoupily do kostela v Rilském monastýru s holými rameny a koleny a P1040727nějaký mnich je hnal až k hlavnímu vchodu ven z celého areálu (jako by nestačilo jen na nádvoří). Maty, když slyšel tuto pobouřenou historku, je se smíchem utřel, že ten mnich je tam hnal proto, že právě tam venku se půjčovaly ty hadry. Tak se holky trochu červenaly a my ostatní měli o zábavu postaráno. Tady v Roženském monastýru to tedy měli pěkně po ruce, tak jsme se s ostatními děvčaty jak se patří vyfikly. V závěru jsme vypadaly jako skupina selek na vandru, ale moc nás to bavilo.

Vnitřek monastýru byl maličký, tak jsme ho měli rychle prošlý. Dalo se pak jít i na ochozy, tak jsme tam samozřejmě také nakoukli. V jedné místnosti se nacházel strašně dlouhý stůl. Zajímali jsme se, k čemu sloužil, zda měl v minulosti nějaký zvláštní účel. Překvapením pro nás bylo, když nám ten milý mnich suverénně řekl, že ne, že to je jen designový kousek, aby se ta místnost zaplnila. Ale tak coby ne.

Protože předpověď počasí varovala před bouřkami a z dáli se po celý den ozývalo hřmění, dali nám průvodci na výběr. Buď půjdeme do cílového městečka Melniku pěšky přes tak zvané Melnické pyramidy, nebo seběhneme zpátky k busu a dovezeme si tam zadky v suchu. Všichni zvolili první variantu, tedy pyramidy. Tak jsme vyrazili. Chvíli jsme hledali tu správnou stezku, po které se vydáme, ale zanedlouho jsme ji měli, tak už nám nic nebránilo. Nejprve jsme došli na vyhlídku, odkud byl vidět monastýr z vrchu. Udělali jsme pár fotek a pokračovali v cestě, během které jsme se mohli kochat již zmíněnými pyramidami. Jedná se o pískovcové útvary vznikající speciálním způsobem. Na vršku je zpočátku usazen nějaký odolný kámen, který pyramidu chrání a ta se tak povětrnostními podmínkami vymývá pouze ze stran. Takto se to děje až do té doby, než je místo, na kterém je kámen usazen, příliš úzké, takže kámen spadne a zbude po něm jen špičatý útvar připomínající pyramidu. Fotili jsme o sto šest, nicméně nemohlo nám uniknout, že se poněkud zatahuje a začíná stále intenzivněji foukat. Zrychlili jsme tedy tempo a chvátali směr Melnik, přeci jen se nám nechtělo zmoknout. Někteří to snad ještě stihli, ale my patřili ke skupince, kterou asi 10 minut před cílem chytila vydatná přeháňka, která nás dokonce donutila i natáhnout pláštěnky.

Dobrkali jsme k hotelu, kde jsme popadli u autobusu všechna naše zavazadla (abychom si do zítřka mohli přebalit, co budeme na následující vícedenní přechod Pirinu potřebovat a co ne). Cestou po schodech k recepci jsme potkali dvě zaměstnankyně hotelu, které velmi nepřátelsky zahlížely na naše promoklé a pískem obalené boty (upřímně – ani se jim nedivím). Hotel Melnik, ve kterém jsme byli ubytováni, byl totiž velký luxus. Pokoje pro dva lidi, vlastní koupelna s normálním (!) záchodem a teplou (!) sprchou, vše laděno přibližně do čtyř hvězdiček. No chrochtali jsme si. Když jsme vpadli do pokoje, okamžitě jsme se přemístili do koupelny, kde jsme užívali všech těchto vymožeností.

Ani jsme se nenadáli a už přišel čas srazu dole na recepci. Tam se Kačka (majitelka utopených kostek) dočkala milého překvapení od našich průvodců. Dostala kostky fungl nové. Byli to prostě úžasňáci, ti naši průvodci. Dále jsme dostali dárek všichni, a to možnost volby, kam se večer půjde. Melnik je totiž městečko vyhlášené svým červeným vínem. Má ovšem jednu nevýhodu, a to, že místní vinárny zavírají poměrně brzy na české koštovací poměry. Průvodci proto obešli místní podniky a vyselektovali dva z nich, kde jejich majitelé o zavírací době prohlásili: „No problem.“ Jeden z nich byl větší a komerčnější, nicméně s větším výběrem vína. Druhý byl naopak malý, s menším výběrem vína, ale za to s takovou osobnější atmosférou a postarším majitelem šprýmařem. Odhlasovali jsme si ten malý podnik a mohlo se jít.

Podnik byl opravdu maličký, ale vešli jsme se tam úplně akorát. JelikožP1040848 jsme už byli od Marti poučeni o místním jídle, měli jsme asi všichni představu o tom, na co bychom asi tak měli chuť. Akorát jsme už nikdo nevěděl ty názvy. Marťa byla tedy bombardována otázkami, jak se jmenovalo to a ono, o čem nám dopoledne vykládala. Ta statečně odpovídala a pak ještě pomáhala s objednávkami. Pro majitele bylo totiž snazší, když jsme si opět objednali hromadně. My si s Petrem dali ovčárský salát (mix vajec, hub, salámů, sýrů, zeleniny, oliv a kdoví ještě čeho, do kterého se rázem zamilovala většina zájezdu, tenhle salát se jim teda povedl) a kavarmu, což je v míse zapečené mleté maso se zeleninou, na kterém na vrchu trůní volské očičko. Píšu to tak zdrobněle, protože ve zdejším podniku nám pomocí dvou pepřů a kousku sterilované papriky na tom vejci vytvořili obličejík, což bylo strašně roztomilé. Jako dezert jsme ochutnali baklavu, zákusek z listového těsta hojně prolitý sladkým medovým sirupem. Myslím, že jsme ten večer všichni zhřešili obžerstvím.

Mezitím se venku spustila hotová sodoma gomora. Slejvák, který kdyby nás chytnul někde v horách, tak jsme promočení dřív, než řekneme Bulharsko. Vůbec nás to ale netankovalo, protože dědouš začal vytahovat různé vojenské helmy, sombréra, paruky, vzduchovky a dokonce i nějaké kozí rohy dlouhé asi půl metru. To nás zabavilo přibližně na hodinu, vzniklo asi tak 400 fotek, během toho se dále jedlo a pilo a vůbec to byl pohodový večer. Myslím, že si ho všichni báječně užili. Možná průvodci ho měli v závěru trošku zkažený, jelikož pan vrchní rezolutně odmítnul placení za každého zvlášť. Oni tak museli v rohu místnosti vytvořit jakousi účtárnu, kam jsme za nimi chodili a hlásili jim, co jsme do sebe za ten večer všechno nacpali a nalili. Platili jsme to jim a oni to v závěru řešili s ním. Jestli paruky nás zabavily tak na hodinu, tak tato činnost zabavila průvodce určitě aspoň na hodinu a půl. Ale snad to dobře dopadlo a nějak se všichni dopočítali.

Když venkovní déšť na chvilku polevil, vyrazili jsme s Petrem na hotel, kde jsme sebou mrskli do postele a poslouchali, jak se venku honí všichni čerti. Byla docela bouřka, která trvala velkou část noci. Do rána se ale počasí umoudřilo a my tak mohli vyjít suchou nohou…

Den 7 – Drápání se k Temnému jezeru

Měli jsme před sebou den, na který bylo avizované nejvyšší stoupání – 1300 metrů převýšení. Měli jsme docela nahnáno, ale zároveň jsme se těšili, protože to byl i začáteční den vícedenního přechodu Pirinu. Od místních jsme zaslechli různé zkazky, jak je Pirin náročnější než Rila a podobně. Asi byl lehce náročnější, ale nepřišlo nám to v závěru nějak šílené.

Odjezd byl stanoven na 7:30. Někteří měli v hotelu objednanou snídani, my jsme si to večer nějak zapomněli zařídit, takže jsme si ujedli kus ze zásob. Chtěli jsme si ale ještě dát alespoň kafe u pánů autobusáků. Ti ho ale zrovna nevydávali (neměli nastartováno a to se nevaří voda nebo tak nějak), nicméně jeden z řidičů si snídani v hotelu večer zařídil, tak nám věnoval snídaňový lísteček (identifikace, že máte zaplaceno). Prý už je po jídle a už tam nejde. Takže jsme malým podvodem odčepovali místnímu hotelu asi půl litru kafe a asi jsme vypadali podezřele, jelikož přišla paní (ta samá, co den předtím propalovala zlým pohledem naše boty) a vyžadovala onu kouzelnou kartičku. Tak jsme ji utřeli, že lístek samo sebou máme, a nemohla namítnout ani fň. Díky pane řidiči!:)

Čekala nás delší cesta autobusem k výchozímu bodu našeho pirinského putování, tedy k chatě Jane Sandanski. Cestou nám Maty promítal obrázky místní flory a fauny, vždy s komentářem o co se jedná. Tyto kytičky a zvířátka už nám ukazoval první den u Ledového jezera, měl je vytištěné. Bohužel mu nějak zlobila tiskárna, tak někde nebyly úplné názvy, proto to napravil touto cestou. A my se aspoň zabavili, že jsme měli na co koukat (první seznamovací den to beztak nikdo moc důkladně nestudoval).

Autobus nás dovezl ještě kousek nad zmiňovanou chatu, takže jsme si ušetřili pár metrů stoupání. Vytahali jsme svoje opět záhadně ztěžklé krosny (kecám, vůbec ne záhadně, to ty tuny jídla, kterými jsme je čerstvě naplnili), nahodili je horko těžko na záda a mohli jsme vyrazit. Cesta vedla zpočátku spíše lesem. Byli jsme i docela nízko, jelikož chata Jane Sandanski leží ve výšce 1230 m. n. m. Proto se nám snáze dýchalo a docela to odsýpalo. Asi za hodinku a půl jsme už došlapali k chatě Begovitsa, která mohla být tak ve čtvrtině cesty dálkově a tak ve třetině cesty výškově. To nás docela povzbudilo. Jelikož průvodci si všimli, že pár účastníků poněkud vyčnívá svojí zdatnostní, navrhl Maty, že kdo by chtěl, může s ním vyrazit rychlejším tempem kupředu a tak ve třech čtvrtinách dálkových uhnout na vrchol Kamenitsa, který původně nebyl v plánu. Tím si zvýší převýšení ještě asi o 400 metrů, ale zase třeba budou mít pěkné vyhlídky a využijí svoje energetické rezervy (byli to fakt rychlíci). Přihlásilo se mu asi 8 – 10 lidí a ti nám brzy zmizeli z dohledu. My ještě dočepovali zásoby pití, protože ač se šlo docela pěkně, tak bylo dusno a pili jsme jak protržení.

Mohli jsme jít dál. Chvíli jsme ještě stoupali lesem, ale ten postupně řídnul, až jsme měli za chvíli krásné vyhlídky na mraky pod námi. Celou cestu jsme se podivovali nad hromádkami, tedy spíše hromadami, které jsme cestou potkávali. Jednalo se o kravské bobečky, ale v takovém krpálu? Každopádně těmto nadílkám jsme se vyhýbali celou cestu až k Temnému jezeru, kde jsme přespávali, ačkoliv po krávách nebylo vidu ani slechu. Občas byl takovýto bobek usazen třeba na obřím kameni nebo naopak někde v nějaké úzké skulině, že jsme se nepřestali divit prakticky až nahoru.

Když už jsem u tohoto bobčího tématu, také jsme důkladně řešili naši vlastní „vůni“. Bylo s podivem, že všichni, ač měli na sobě krásně čisté oblečení (dva dny jsme teď měli přístup k busu), tak odháněli hejna much a nevoněli vlastně ani sami sobě. Shodli jsme se, že to je tím dusnem a taky že už nám určitě po tolika dnech v divočině nedělá dobře dva dny po sobě teplá sprcha. Diskutovali jsme nad tím, že to tělo musí teď být v šoku a za trest nám to vrací dvojnásobným smradem. Petr to pak uzavřel tím, že když na něj nalétávají mouchy, tak ještě dobrý. Až začnou hrobaříci, bude to horší. Já si přisadila, že možná až do něj začne šťouchat hovnivál pacičkou, tak už to taky bude k zamyšlení. Asi za 5 minut jsme potkali hovnivála…

Po nějaké době jsme doputovali na Begovishki Preval. Tam jsme si dali obědovou pauzu a sledovali odtamtud miniaturní postavičky zbytku zájezdu, které šplhaly nahoru na Kamenitsu. Bylo nám jich opravdu líto a žvýkajíce své obložené chleby jsme pokyvovali, že jsme udělali moc dobře, když jsme nešli. Později na chatě někteří z nich tvrdili, že to byla hrůza, jiní zas, že to byla paráda.

Po jídle nás čekal poslední úsek. Šlo se po pěšinkách i po kamenech, čekaly nás také krásné vyhlídky do údolí. Když jsme přešli serpentinku nad údolím, čekala nás, jak to nazvala Marťa, třešnička na dortu. Poslední stoupání až k chatě. Nebylo to nijak hrozné, prostě se jen šlo zase nahoru. Cestou mě navíc nesmírně potěšil fakt, že jsme konečně viděli první kamzíky. Byla to asi kamzice s kamzíčátkem, ale byli strašně daleko. To mi nijak neubralo na radosti, protože jsem po nich pátrala od začátku, co jsme přijeli. Takže vlastně to byla ta třešnička na dortu, protože k chatě jsem došla v čiré euforii, že tu fakt ti kamzíci jsou.

Chata byla jednoduššího rázu, vpředu hospoda, vzadu ubytování. Ubytování bylo koncipováno tak, že ve spodním patře měli postele a nahoře už jen vydatnou vrstvu dek. My ulovili místo v horním patře. Nacházely se tam dva pokoje. Jeden jen pro nás, který byl velikostně tak pro 8 lidí (rozuměj pohodlně naskládaných vedle sebe na zemi), ale Bulhaři ho pasovali na pokoj pro osob 14. No bylo tam krapet těsno. Ve vedlejším pokoji nás bylo asi 6 a spolu s námi 4 cizí Češi. Prostě si přijedete do zapadlých hor do Bulharska a s Vámi na pokoji jsou Češi. Nechtělo se nám tomu věřit.

Když jsme se nějak poskládali, trousili jsme se do přední části chaty na večeři. Tam bylo ještě těsněji než v pokojích. Byly tam 2 velké stoly, z toho cca 1 a půl stolu zabrala početná skupina Bulharů, kteří tam konzumovali svoje vlastní jídlo. My se nasáčkovali k tomu volnému zbytku a během chvíle jsme se roztáhli tak, že celý stůl byl náš. Střídali jsme se na jídlo tak, abychom ten stůl udrželi pro naše další příchozí, protože ti Bulhaři vypadali poněkud rozpínavě.

V 6 hodin jsme měli v těchto prostorách sraz s průvodci. Ti nám povykládali o tom, co nás čeká další den a také původně chtěli posedět. Záhy však zjistili, že přes hlahol Bulharů bychom se stejně neslyšeli, takže bylo rozhodnuto, že se postupně, až se najedí úplně všichni, sejdeme na horním pokoji pro 8 – 14 (bylo nás přes 30). Málem nám však nebylo ani dopřáno se najíst. Vystartoval na nás Bulhar velikosti gorily a začal nás šikanovat, že pokud nejíme, ať okamžitě odejdeme, že tam má někde 30 lidí a ti že chtějí jíst a tak dále. Maty a Martina mu neohroženě oponovali, že my bychom se také rádi najedli, tak ať počká, že po jídle půjdeme. Tak nám nakázal, že máme dělat „fástr fástr“ a stál nad námi jak bůh pomsty. Všechny rázem přešla chuť na jídlo a jen ti, kdo měli opravdu ještě hlad, zůstali. Bulharovy ovečky ihned obsadily skoro celý stůl, vytasily v drtivé většině opět svoje jídlo a začaly se cpát. My jen kroutili hlavami, přišlo nám to neuvěřitelné, že si od nich skoro nikdo vlastně ani neobjednal. Ti zbylí asi tři chudáci, kteří jedli, tam byli poměrně utiskovaní, navíc Bulhar nad nimi stále stál se založenýma rukama. Asi si potřeboval ohlídat, že bude celá hospoda jen jejich. Později jsme je slyšeli, jak si tam vesele prozpěvují.

My se pomalu usadili jeden přes druhého v našem pidipokoji, nechali kolovat různé lahvinky a udělali si i tak výborný večer. Vyprávěly se vtipy, kde se opět ukázalo, jací jsou naši průvodci baviči. Myslím, že ti Češi v sousedním pokoji asi nemohli hodně dlouho usnout, ale aspoň měli veselý poslech.

Den 8 – Po hřebenech k chatě Vichren

Předchozí den během schůzky v hospodě jsme se dozvěděli, že dnes nás čeká dlouhá celodenní trasa, která sice není náročná svým převýšením, ale zato terénem. Převýšení vycházelo na cca 400 metrů, jelikož se více méně šlo po hřebenech. Ty však byly poměrně kamenité a slabší povahy byly předem ujištěny, že průvodci budou vždy po ruce komukoliv pomoci, kdyby někdo dostal při přelézání menších skalisek přímo na hraně hřebene závrať nebo něco podobného. Já se potupně hlásím k těmto slabším povahám. Nemám sice závratě, nicméně na podobných místech mám v očích smrt a bojím se udělat krok. Takže jsem byla lehce vyděšená, ještě než jsme vyrazili.

Když jsme se ráno sbalili, posnídali jsme na sluníčku před chatou. Všichni se poctivě namazali, nechtěli už riskovat další spálení. Poté nás čekala cesta kolem Temného jezera, které bylo nejprve třeba obejít. Čekaly nás opět vyhlídky do údolí, které jsme viděli už včera, ovšem tentokráte z jiného úhlu, takže jsme si to opět vychutnávali. Bulharských panorámat se člověk prostě nemůže nabažit.

Cesta se různě vlnila nahoru a dolů po kamenech, takže jsme si ani neuvědomili, že postupně klesáme. Převýšení sice mělo být 400 metrů (to kvůli tomu různému vlnění), ale celkově jsme dnes měli sestoupit k chatě Vichren, která se oproti Temnému jezeru nachází asi o 550 výškových metrů níže.

Celou dobu jsme opět potkávali upomínky na nedávnou přítomnost krav, ale stále jsme žádné neviděli.P1050001 (2) To se změnilo, když jsme dorazili na horu zvanou Prevalski Chukar. Tam pod vrcholkem a také přímo na vrcholku stálo malé stádečko. Všechny kravky na nás bučely o sto šest a my si je na oplátku fotili o dvě stě šest, protože jsme vážně nechápali, jak se tam dostaly. Asi mají v Bulharsku prostě krávy, které si v ničem nezavdají s kamzíky.

Za tímto kopcem jsme opět trochu klesli, abychom poté zase stoupali. Tam už došlo na ten náročnější terén. Chvílemi jsme museli překonávat menší skaliska, takže jsem bojovala se svojí panikou, ale vše se zvládlo a mohli jsme si vydechnout. Jen jedné účastnici zájezdu trošku uklouzla noha a odřela si kolena, jinak to všichni zvládli bez úhony. Poté už nás nic náročnějšího nečekalo, šlo se sice dál po různých kamenech, ale to už byla pohodička.P1050040

Cestou jsme míjeli různá jezírka, z nichž jedno bylo přecpané pulci. Tolik pulců najednou jsme snad nikdo v životě neviděl a to tihle byli ještě k tomu vážně obří. Shodli jsme se, že na žabí pulce jsou dost mohutní, takže to možná byly čolčí děti. To potěšilo Davida, který pátral po čolcích celý týden stejně vehementně, jako já po kamzících. Sice trochu brblal, že to není ono, že chtěl najít dospěláka, ale s miminy se také spokojil.

Asi půl hodiny po tomto jezírku jsme už dorazili k chatě Vichren. Vede k ní silnice, takže jsme opět již z dálky viděli náš žlutobus. Věděli jsme, že tímto naše vícedenní přechody na těžko končí a od teď budeme všude chodit s už podstatně menší tíhou na zádech.

U chaty jsme si hned dali pivo, které bylo vychlazené v korýtku, do něhož tekla potoční ledová voda z hor. Po chvíli přišla Marťa, která už získala klíče od našich pokojů, a mohli jsme se vesele ubytovat. Pak jsme šli do jídelny na večeři. Já si dala kuřecí steak s brambory posypanými balkánem a Petr opět riskoval. Celý týden totiž básnil o řízcích, a když tady v nabídce zahlédl schnitzel, neváhal. Dostal tenký plátek mletého masa (opět bohatě prosypaného saturejkou) obalený ve strouhance. No ještě se mají Bulhaři co učit od Vídeňanů. Ondra s Terkou, kteří večeřeli s námi, zase nechtěně zjistili, že místní kuchařky fungují také jako směnárna eur. Ondra, který šel s Terčinou peněženkou platit jejich večeři, omylem zaplatil dvacetieurem místo dvacetilevou. Jelikož jejich večeře stála asi 15 leva, divil se, proč mu kuchařka vrací zpátky opět cca 20 leva, které myslel, že jí dal. Nechtěl ji okrást, proto jí cpal peníze zpátky, že se chudák ošidila. Ta mu rukama a nohama vysvětlila, že není blbá, že mu jenom vrátila na eura v levách. Tak jsme zjistili, že v Bulharsku člověk občas nemusí ani čekat do města na směnárnu.

Jelikož jsme jedli okolo půl páté, z okna jsme mohli vidět pěknou frontu nedočkavců, kteří přešlapovali u sprch. Na této chatě totiž mají koupelnu fungující pouze v čase 16 – 21 hodin. V klidu jsme se tedy nabaštili a k umývárnám šli teprve, když se to u nich vylidnilo. Voda tekla opět teplá, tak jsme si sprchu řádně užili a poté jsme chvátali zpět do jídelny na sraz, kde nám průvodci podali info o programu následujícího dne. Během jejich vyprávění jsme pokukovali k vedlejšímu stolu obsazenému Bulhary. Mnozí z nás totiž poznali toho hromotluka, který nás den předem vypoklonkoval od stolu na chatě u Temného jezera. Marťa říkala, že ho také potkala a prý hned jak ji zahlédl, už obracel oči v sloup. S touto skupinkou jsme si zkrátka do oka příliš nepadli. Později se na ni prý už ale usmíval (asi uznal, že v této jídelně je místa dost pro všechny).

Večer byl takový ospalý, nikdo po včerejším dýchánku na pidipokoji neměl moc energie trávit večer kdovíjak bujaře. S pár lidmi jsme chvíli hráli UNO, než začali někteří protestovat, že to je divná hra (strašně náročná na mozek). Raději jsme pak zaběhli Katčiny nové kostky, ale asi po hodince jsme sešlost rozpustili a šli jsme si lehnout.

Den 9 – Výstup na mramorovou horuP1050084

Dnes jsme vše nepotřebné uklidili do autobusu a vyrazili na lehko na nejvyšší horu Pirinu – Vichren. Ta měří 2914 metrů a je s touto výškou také druhým nejvyšším kopečkem v Bulharsku hned po Musale.

Jelikož chata Vichren, od které jsme startovali, se nachází v nadmořské výšce 1950 metrů, čekalo nás poměrně výrazné převýšení. Prakticky celou cestu až nahoru jsme šli do kopce, nebylo to však nijak extrémně náročné, jelikož jsme netáhli na zádech těžké krosny. První polovinu cesty jsme stoupali po travnatých svazích. V jednu chvíli jsem myslela, že mě šálí zrak. Před námi si to vesele štrádovali dva důchodci, kterým mohlo být každému tak okolo 70 let, a my je nemohli vůbec dohnat. Když se zastavili, aby si paní sundala mikinu, veledůležitě jsme je předběhli a pak nám pro změnu funěli na záda. Shodli jsme se na tom, že bychom měli trošku potrénovat.

Když jsme došli na místo zvané Kabata, čekal nás poslední stoupací úsek, a to přímo po úbočí Vichrenu až na vrchol. Tam jsme mohli poprvé okusit, proč se tomuto velikánovi říká také Mramorová hora. Kameny, po kterých jsme stoupali, byly hladké a opravdu mramorové. Naštěstí nebylo po dešti, protože pak by se mohly smekat, což by jistě velmi ztížilo cestu. Jelikož stoupání bylo prudké, klikatila se cesta serpentinovitě, což ji asi tak dvakrát prodloužilo. Tím, že jsme nad sebou stále viděli vrchol, přišlo nám, že je nekonečná. Stála však za to. Když jsme dorazili nahoru, byli jsme nadšení, že jsme takoví kabrňáci.

Dali jsme si malou svačinku a spěchali se vyfotit ke kamennému sloupu s cedulkou hlásající nadmořskou výšku.P1050108

Když jsme se u něj všichni vystřídali, udělali jsme ještě hromadné vrcholové foto s českou vlajkou a vtipnými Bulhary, kteří nám neustále lezli do záběru, aby se vyfotili s námi. Pak jim Kačka sdělila, že bychom se možná také rádi zvěčnili bez nich, tak se smutně stáhli bokem a my tak získali i fotky pouze naší skupinky.P1050111

Čekala nás cesta dolů po druhém úbočí, kterému se také říká lesklá strana Vichrenu. Té jsme se opět trošku báli, protože jsme dostali od Matyho tradiční výklad toho, jak většina zranění vzniká cestou dolů, že nemáme kam spěchat, že se to může trochu klouzat (to ten mramor) a tak dále. Cestička byla opět křivolaká a docela úzká, dalo se to ale zvládnout (nebo už jsem někde v Rile ztratila půlku svého pudu sebezáchovy). Cestou nás předběhli blázniví Bulhaři, kteří nám předtím lezli do záběru. Ti asi někam vážně spěchali, protože seskakovali kameny, jako by se nechumelilo. Dole sebou plácli na trávu a svačili, nejspíš je tedy hnal kupředu hlad.

Když jsme sestoupili do údolí, čekala nás už poměrně příjemná cesta z kopce k chatě Banderica. Zahlédli jsme další kamzíky (tento den již podruhé), užívali si sluníčka a litovali, že už se naše bulharské dobrodružství chýlí ke konci. U chaty jsme poobědvali místní dobroty (další ovčárské saláty, brambory posypané sýrem, ovčí jogurt a podobně) a během jídla postupně všichni odstrkovali místního dotěrného kocoura černého jako uhel.P1050171

Po jídle se někteří z nás ještě běželi kousek nahoru po silnici podívat na nejstarší borovici v Bulharsku. Jedná se o obří strom starý prý přibližně 1300 let, který je pojmenován Bajkušova mura. Od této zajímavosti vedla cestička dolů přímo na parkoviště, kde už na nás čekal náš milý autobus. Všichni jsme se nalodili a vyrazili vstříc hlavnímu městu Sofii.

Cestou jsme dostali vytištěné mapky města a také výklad od Martiny o tom, co se zde dá vidět. Pak už nás bavilo rádio Mundo, kdy jsme dopředu k průvodcům posílali lístečky s písničkami na přání. Zahráli snad skoro všechno, až na speciality typu znělka ze Hry o trůny. To pak nahradili podobným žánrem, a to znělkou Kačerů z Kačerova.

V Sofii byla složitější dopravní situace a dalo docela práci se dostat k hostelu. Rádio Mundo se tedy odmlčelo, jelikož jeho vrchní DJ Maty musel vyběhnout spolu s jedním z řidičů ven z autobusu a zastavovat dopravu ve městě, aby se autobus mohl vytočit v úzkých uličkách. Všechna čest řidičovi, který byl zrovna za volantem. Předvedl mistrovské dílo, když takový kolos vytočil bez jediného škrábance. Maty s druhým řidičem pak běželi před ním a sklápěli zrcátka všem autům parkujícím u silnice. My byli nalepení na oknech a sledovali vše s maximálním zaujetím zevnitř.

U hostelu jsme vyházeli ven opět všechna zavazadla a šli se postupně ubytovat. Hostel byl asi ještě ve výstavbě a výhled z okna do vnitrobloku plného haraburdí jen dokresloval dojem z celého hlavního města. V Sofii se nám příliš nelíbilo, zvláště v kontrastu k těm nádherným horám, ze kterých jsme přijeli. Když jsme šli na nákup, viděli jsme lidi vyhazující odpadky přímo na zem a podobně, což nás vyloženě iritovalo (nutno však říci, že město asi investuje dost do úklidu, protože na to, jak se chovají místní lidé, tam zase až takový nepořádek nebyl). Rozhodli jsme se, že na druhý den volíme program s výletem na Vitošu, což je národní park poblíž Sofie. Nedovedli jsme si představit, co bychom v tomto městě jinak celý den dělali.

Večer se šlo do místní restaurace. My byli již najedení z vlastních zásob, proto jsme jen přihlíželi, jak ostatní debužírují. Jídlo vypadalo opravdu krásně a všichni si moc pochutnali. Možná až na Davida, který si nedopatřením objednal jehněčí játra se zeleninou, přičemž játra nesnáší. Bylo na něm vidět, že mu dělá problém z toho i vydloubat jen tu zeleninu. Co se týče jídla, byl to největší smolař zájezdu (ano, byl to ten samý David, co na Grnčaru dostal to jedno malé kjufte).

SOFIE a VITOŠA

Den 10 – Hurá na Vitošu

Jak jsem již psala, v Sofii se nám poslední den zůstávat nechtělo, proto jsme si ráno sbalili všechny své věci a spěchali jsme na parkoviště, kde byl přistavený autobus. Uložili jsme do něj svá zavazadla a pouze s malým batůžkem jsme čekali, až Marťa zavelí k odchodu na místní MHD, které by nás mělo dopravit až k lanovce vedoucí pod Černý vrch, což je nejvyšší vrchol pohoří Vitoša s nadmořskou výškou 2290 metrů. Obyvatelé Sofie se mohou radovat, že mají za humny takto vysoké hory, které jsou rovněž vyhlášeným lyžařským střediskem. V zimě sbalí na ramena lyže, v létě na nohy pohorky, a za chvíli jsou na horách.

Nejprve nás čekala jízda metrem. To nás mile překvapilo, čekali jsme nějaké stařičké oprýskané vozy a nástupiště, a ono naopak. Sofijské metro je poměrně moderní a udržované. Cesta stála 1 leva a uběhla poměrně rychle. V cílové stanici jsme vystoupili a jali se hledat autobusovou zastávku. Nejprve se Marťa ptala místního policisty, který evidentně moc nevěděl, tak nás poslal prostě někam, kam ho zrovna napadlo. Zeptali jsme se tedy ještě jedné staré babičky, která sice neuměla ani slovo jinak než bulharsky, ale zato alespoň věděla, kde se námi hledaná zastávka nachází. Rukama nohama nám vysvětlila, kudy se máme vydat a my za chvíli opravdu našli dané stanoviště. Tam jsme vyčetli, že náš autobus jezdí v hodinových intervalech, ale to, v jaký konkrétní čas, to už jsme tam nenašli. Nevěděli jsme tedy, jestli třeba zrovna odjel a my budeme hodinu čekat, nebo jestli má teprve přijet. Nějaký pán nás však ujistil, že autobus určitě dorazí za chvíli. Jelikož bylo docela teplo, nasáčkovali jsme se pod blízký strom a ve stínu čekali. Během toho jsme pozorovali přijíždějící a odjíždějící autobusy a trochu se děsili, čím že to pojedeme. Autobusy v Sofii totiž nejsou tak moderní jako metro. Právě naopak, jsou tak staré, že kdyby se na místě rozpadly, nikoho to neudiví.

Konečně přijela naše sto dvacet trojka, na kterou jsme opravdu čekali ani ne 10 minut, takže pán měl pravdu. Ve stánku na zastávce jsme si už předem nakoupili lístky (opět za 1 leva) a tak jsme hned po vstupu na palubu hledali, kde si je máme štípnout. Za chvíli jsme to našli, malou krabičku na stěně autobusu, která na lístek netiskla čas a datum atd. jako u nás, ale normálně lístky prorazila jako za starých časů. A to zrovna tento bus patřil k těm nejmodernějším, které jsme v Sofii zahlédli. Tak jsme se všichni vystřídali u této kuriozity a pak už jsme se těšili, až dorazíme na konečnou k lanovce. Tam nás ovšem čekalo nemilé překvapení. Lanovka nejela. Jelikož autobus se na tomto místě otáčí a jede zpět do centra, tak jsme viděli, jak celé rodiny s dětmi vzdávají čekání ve frontě na nefungující lanovku a běží k autobusu, aby je odvezl domů. To nás trochu deptalo, protože u lanovky prostě nikdo nevěděl, co se děje a kdy ji přibližně zprovozní. Autobus jsme si nechali ujet a vyčkávali jsme. Nakonec Martina s Davidem vymysleli náhradní plán a to, že zkusíme jinou lanovku, která ovšem už není kabinková, ale sedačková, začíná na jiném místě a navíc je to od ní na Černý vrch delší cesta. Všichni do jednoho jsme souhlasili, lepší něco nežli nic. Od místních jsme se dozvěděli, že ke startovacímu bodu jede rachotina, která zrovna dorazila na otočné místo, takže jsme utíkali, aby nám řidič neujel. Všichni jsme investovali další 1 leva do čerstvých neproražených lístků a oddychli jsme si, jak jsme to pěkně vymysleli. Zrovna jsme se usadili v polorozpadajícím se voze, když jsme zahlédli, že lanovka jede. Takže jsme opět vyskákali z autobusu a letěli jsme zpátky. Tam jsme konečně koupili lístky nahoru (a vlastně i dolů, byly zpáteční) a doufali jsme, že to bude fungovat minimálně do té doby, než tam dojedeme. Uvíznout na několik hodin v minikabince se nám opravdu nechtělo. Naštěstí vše dobře dopadlo a my zanedlouho vystupovali u chaty Aleko.

Díky zpoždění, které jsme nabrali peripetiemi po cestě, nás Marťa upozorňovala, že je možné, že nestihneme návštěvu restaurace, až se vrátíme zpět k lanovce z Černého vrchu. To bylo nepřípustné, takže jsme nahoru nasadili takové tempo, že jsme tam byli asi o půl hodiny dříve, než tam Munďáci obvykle bývají. Dostali jsme pochvalu, jací jsme rychlíci, tak jsme se chvíli naparovali, že už jsme těžce trénovaní. Poté jsme vyšplhali na nedalekou skálu, kde jsme se nechali hromadně zvěčnit, a už už jsme chvátali zpátky dolů k lanovce, poněvadž vidina toho, že se před odjezdem domů nenajíme, byla prostě nepřijatelná. Z kopce jsme seběhli v ještě rekordnějším čase a okamžitě jsme místní jídelnu vzali útokem. Potřebovali jsme také utratit poslední leva, takže se ten oběd hodil i v tomto směru. Když jsme se najedli, vyrazili jsme s Petrem ještě rychle obhlédnout, zda neseženeme nějaký ten suvenýr na památku, jelikož nám došlo, že si domů vůbec nic nevezeme. Takto jsme přišli o opravdu poslední bulharské peníze, nasedli jsme na lanovku a nostalgicky jsme sjížděli dolů z posledních hor tohoto úžasného zájezdu.

V nástupní/výstupní hale jsme ještě navštívili toalety, abychom se ošplouchli před cestou. Jelikož jsme si oplachovali i uchozené nohy, tak jsme jim tam na podlaze šikovně vytvořili menší jezírko. Doufali jsme, že nedostaneme ještě v závěru vynadáno, takže jsme naskákali rychle do autobusu a vyrazili vstříc domovu.

Den 11 – Smutně (nebo vesele?) domů

V autobuse nás opět čekal poslech rádia Mundo, kdy jsme si mohli znovu posílat naše přáníčka. Pak nás ještě David s Matym bavili rozhovorem na téma bulharské zvyklosti a zajímavosti. Ten byl pojatý jako dialog mezi novinářem a homosexuálním Bulharem Kjuftem Musalou. Novináře hrál David, Kjufteho Maty. Nasmáli jsme se neuvěřitelně, naši průvodci byli prostě a jednoduše komedianti. V rámci tohoto interview se probíralo i to, zda Bulhaři mají nějakou skupinku obyvatel, ze kterých mají legraci. Jsou to Gabrovští (tedy obyvatelé města Gabrova, což je v Bulharsku něco jako náš Kocourkov), na které existuje spousta vtipů, které se vesměs točí okolo toho, jací jsou Gabrovští lakomci a notoričtí šetřílci. Jen pro zajímavost pár těchto anekdot:

  • Gabrovan povídá druhému Gabrovanovi: „Hele, kde máš svatební prsten?“ „Tenhle týden ho nosí manželka.“
  • Gabrovan přijde k taxíku a zeptá se řidiče: “Kolik by mě stála cesta do centra?“ „Dvě leva, nasedni.“ „Ne ne, díky, já jsem chtěl jenom vědět, kolik ušetřím, když půjdu pěšky.“
  • Gabrovští zkracují ocasy koček, aby mohli zavřít dveře o trochu dříve a tím ušetřit teplo.

Když jsme stáli v koloně na hranicích se Srbskem, pobavilo nás, že aby někteří řidiči nemuseli startovat auto na popojíždění, raději ho vždy ten kousek dotlačili. Maty to zhodnotil trefně: „No jo, to jsou Gabrovští!“

Průvodci si pro nás připravili soutěž „Poznejte filmové znělky.“ Pouštěli nám notoricky známé melodie a my mohli tak akorát mlátit hlavou do opěradel sedaček před námi, jak jsme nemožně blbí a že tohle přece známe. Ale co to sakra je?! Takže samozřejmě půlka odpovědí byla tipovačka, čímž samozřejmě vznikly úsměvné záměny typu znělka z Krokodýla Dundeeho suverénně označená jako Esmeralda a podobně. Vítězka této soutěže Markéta vyhrála parádní Mundo tričko, které jsme jí všichni záviděli.

To mi možná dodalo odvahu a při další soutěži, kterou bylo předčítání vlastních básní týkajících se zájezdu, jsem hrdinně šla přečíst své veledílo, které jsem smolila půl týdne. No ono to moc hrdinné nebylo, původně jsem to chtěla zapřít a tvářit se, jako že jsem žádnou básničku nenapsala, ale můj Petr (pěkný zákeřňák mimochodem) mě prachsprostě napráskal, takže mi nakonec nic jiného nezbylo. Naštěstí jsme byly dvě, které něco vytvořily, takže jsem v tom alespoň nebyla sama. Když jsem svůj výtvor rychlostí blesku odkuňkala do mikrofonu, dostalo se mi tak milého potlesku, že jsem skoro nevnímala, jak jsem zpocená až na zadku. Ach ta tréma. Tričko jsme si pak ale odnesly obě dvě, takže to stálo za to:-)

Poté následovala filmová projekce, kdy se pouštěl King Kong, který při hlasování po cestě do Bulharska obsadil druhé místo. Půl filmu jsem se bavila tím, jaká je to stupidita, než mě to spolu s kodrcáním autobusu opět uspalo.

Na Slovensku jsme vysadili 4 spolucestovatele a tam jsme si uvědomili, že dovča už opravdu končí a že už jsme taky skoro doma. K tomu nám Maty ještě promítal svoje fotky, které během těch cca 10 dnů pořídil, což nás dojímalo i obveselovalo zároveň. Na českých hranicích jsme se ještě trošku zdrželi, protože jsme museli projít jakousi kontrolou. V Brně jsme vysadili další výraznou část účastníků zájezdu, a tak už nás zbyla jen hrstka. Drncání po D1 mě opět uspalo, takže mi přišlo, že jsme se do Prahy teleportovali. Najednou jsme zase byli u čerpací stanice na Černém Mostě. Jako by to bylo včera, když jsme právě tady zahajovali náš výlet. Nastalo loučení, sliby, jak se všichni sejdeme za pár měsíců na srazu, a hektické balení všech zavazadel. Pak už jsme si to štrádovali na metro a domů.

Na tuto dovolenou budeme dlouho vzpomínat a myslím, že Mundo získalo minimálně dva další věrné cestovatele.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.