Top místa severního ostrova za 9 dní

Cesta k Wairere Falls a minivodopádky okoloWairere Falls v celé své kráse i s duhouNa únor jsme se moc těšili, jelikož jsme očekávali návštěvu Petrovy mamky a její sestry Pavlíny. Holky dorazily 14.2. v podvečerních hodinách, ale my se s nimi sešli až 15.2., kdy začala třítýdenní super jízda skrz na skrz po celém Zélandě.

První důležitou záležitostí, který byla třeba zařídit, bylo vyzvednutí auta z půjčovny. Naše vozítko je sice veliké, ale obsahuje pouze cca dvě a půl sedačky, takže tři lidi by se nepohodlně svezli, ale čtyři už bohužel ne. Bylo tedy nutné pořídit ještě jedno auto, abychom mohli ten Zéland pořádně projet křížem krážem. Volba padla na půjčovnu Apex Car Rentals a autíčko Toyota Yaris, kterou jsme i přes veškeré snahy nezvládli následující tři týdny setřást:-D

Celá skupinka pohromadě:-)Příbuzenstvo na paloučku u Wairere FallsPo vyřízení formalit nebylo nutné déle prodlévat v zaplivaném Aucklandu a ihned jsme vyrazili na cestu k Hobitínu, kde jsme měli na další den už měsíc zarezervovanou první ranní tour. Ubytovali jsme se na takové rodinné farmě kousek od Hobitína a jelikož velká část odpoledne byla ještě před námi, tak jsme vyjeli na první výlet k Wairere Falls. To je 153 m vysoký vodopád, který je krásně vidět už z dálky, ale zblízka to samozřejmě stojí víc za to. Vede k němu trošku túra, kterou jsme krapet podcenili. Petr ji šel v žabkách a já v teniskách bez ponožek, z čehož jsem si odnesla pěkný stržený puchýř na patě (k němu se pak další den přidal na druhé noze další stržený puchýř pro změnu mezi prsty ze žabek, tak jsem další dny pajdala jak blbec – když se daří, tak se daří:-D). Jelikož už se připozďovalo, došli jsme pouze na spodní vyhlídku na vodopád, ale prý se dá jít někudy až nahoru, kde určitě musí být parádní výhled na okolní krajinu plnou zelených kopečků Úchvatný východ slunce u Hobitína(je to přeci kousíček od Hobitína).

Další den jsme vstávali brzo a užili si nádherný východ slunce, kdy celé údolí bylo skryté v mlze a my byli nad ní, což bylo prostě úchvatné. Pak už jsme chvátali k Hobitínu, jelikož jsme měli (jak už bylo řečeno) rezervaci hned na první ranní tour. Dočetli jsme se, že je dobré jít právě první nebo úplně poslední, protože je to tam taková mašinerie na turisty, že jednotlivé skupinky jdou asi po 15 minutách a tudíž je od rána do večera prakticky celá oblast zaplněná hloučky lidí a není možné v klidu nic vyfotit a užít si to. Při první tour nebo podlení je výhoda toho, že nikdo není buď před Vámi nebo za Vámi, tak aspoň jedním směrem se dá koukat:-D A je to tedy pravda, chvilku za námi už proudily davy lidí a ztratilo to tím trošku to kouzlo, nicméně jako celek je Hobitín boží. My fanoušci Pána prstenů jsme byli nadšení a klidně bychom si to ještě jednou zopakovali. Na konci jsme dostali v hospodě Famílie v Hobitíně:-)Profi fotograf v Hobitíně - ráji foceníu Zeleného draka pívo a mohli se vyfotit v tématickém oblečení, tak jsme se vyblbli. Až nám bylo líto, že to netrvalo déle a už už nás hnali pryč, aby se uvolnilo místo pro další skupinky. Nejraději bychom se tam ještě jednou vrátili, abychom už mohli ignorovat ten shon a měli jsme čas poslouchat, co vykládá průvodce. Říkal totiž tolik zajímavostí z natáčení, až je nám líto, že jsme je všechny neslyšeli. Ale jedna nám přeci jen utkvěla v hlavě – představte si, že režisér Peter Jackson vede byznys Hobitína spolu s majitelem pozemku panem Alexanderem v poměru 50:50. To nás tedy překvapilo, jak rejža vydělává na kulisách z filmu. Asi má zajištěnou docela dobrou doživotní rentu, protože Hobitín spravuje samozřejmě rodina Alexanderových a on tam té práce asi už moc nenadělá.

 

První hobití nora, ke které přijdete, a také jedna z nejfotogeničtějších

Květiny všude kolemTvůrci si potrpěli na detaily, což tomu dodává ještě větší kouzloBilbovo Dno pytle - víte, že ten strom nahoře je umělý?Další z překrásných pohledůDetail lampy v HobitíněPárty strom, kvůli kterému padla volba právě na tuto oblast pro natáčeníHobitka vykukuje z domečku

 

 

 

 

Pózing s párty stromemPohled na centrum vesničky - hospodu:-DDalší z působivých detailůTahle fotka se nám moc líbí, úplně jak z filmuKostýmy měly úspěch:-)

A ještě celkový pohled na Hobitín

 

 

 

 

 

Závěrečná skupinovka

Po Hobitíně jsme se vydali na cestu do městečka Rotorua, Čmoudíky v Kuirau parku v Rotoruekteré je známé svou geotermální aktivitou. A čoudí to tam teda pěkně. Prakticky z každého domu vede blafající komínek, který značí, že se to pod zemí pěkně vře a že místňáci toho umí určitě dobře využít. Ve městě je dost placených atrakcí, ať už se jedná o park Te Puia, kde tryská veliký gejzír Pohutu, nebo žijící maorskou vesnici Whakarewarewa, kde si člověk pro změnu může užít tradičního maorského tance haka nebo si dát jídlo vařenéKuirau park podruhéKuirau park potřetí za pomocí termální páry zvané hangi. Jelikož jsme od přírody šetřiví Skrblíci, zvolili jsmeUkázka maorské výzdoby v Ohinemutu pro návštěvu néméně krásný park Kuirau, který je zdarma a naši termální zvědavost ukojil dosytosti. To je prostě takový park uprostřed města, kde hned vedle vede silnice, ale ze všech jezírek se čoudí o sto šest a asi by to na koupání nebylo, to by se člověk pěkně spálil. Procházkou jsme pak došli až do čtvrti Ohinemutu, kde se nachází nějaké maorské stavby a prý tam ti praví Maoři pořád žijí, ale bylo tam tedy úplně vylidníno. Další den ráno jel zbytek výpravy ještě na vyhlídku v Redwood forest, odkud byl vidět výše zmiňovaný Pohutu gejzír, této výpravy jsem se ale nezúčastnila, jelikož jsem se zrovna sžívala se svými čerstvými puchýřovými přáteli a dráždit je cestou do kopce hned takhle z kraje se mi moc nechtělo v rámci dobrých vztahů.

Geotermální město Rotorua jako na dlaniŽbluňknutí v blátivém jezírkuNásledně jsme vyjeli prozkoumat okolní zajímavosti, které nečekaně spočívají ve všudypřítomné termální aktivitě. Byli jsme se tedy vykoupat v Kerosene creek, což je horká říčka. No kdy se Vám to stane, že se placatíte pod teplým vodopádem? Sice pak smrdíte po zkažených vejcích, ale to je vedlejší efekt:-) Další zastávkou bylo Mud pool, tedy blátivé jezírko. Je to největší louže bublajícího bláta na Zélandě a člověk by na to mohl koukat do aleluja, je to takovým zvláštním způsobem fascinující sledovat, kdy a kde to zase udělá to svoje „blop“. Pak jsme ještě zastavili u potoku Hot and cold, kde se, jak už název napovídá, mísí dvě ramena a jedno je studené a druhé teplé, takže se člověk může naštelovat do té teploty, co se mu přesně líbí. Akorát to má tu nevýhodu, že to samozřejmě proudí, takže za chvíli přišplouchne studená nebo teplá a je to zase všechno jinak. Celkově jsme směřovali směrem k Tongariru, kde jsme měli naplánovaný legendární Huka Fallstrek Tongariro Alpine Crossing. Autem to byla docela štreka několik hodin jízdy a do kempu jsme dorazili až za tmy, ale cestou jsme ještě navštívili známé Huka falls. To je neuvěřitelně modrý vodopád, který se vyznačuje obrovským objemem vody, která jím protéká. Prý je to 220 tisíc litrů za sekundu a tím by tento vodopád zvládl naplnit olympijský bazén za 11 vteřin. No hučí to tam opravdu s vervou, tak bychom tomu i věřili.

Příprava svačinky na TongariroDalší den jsme plánovali to Tongariro, přičemž panovaly trochu zmatky, jak to vlastně uděláme. V letošním roce se totiž omezila doba parkování na startovacím místě v Mangatepopo na pouhé čtyři hodiny, což je absolutně nedostatečná doba na to, abyste trek pohodovým tempem zvládli. Pak hrozí pokuta nebo odtah. Místo toho tu pomalu z každého kempu v okolí fungují autobusové svozy za 30$, které Vás vyloží v Mangatepopo a naloží v cíli v Ketetahi. Původně jsme tedy Vyráželi jsme za svítánímysleli, že si nebudeme přidělávat starosti s tím parkováním a že si zaplatíme svoz, nicméně nechtěli jsme jít celou trasu až do Ketetahi. Po tom, co se vyšplháte k jezerům, je to prý do Ketetahi úmorný sáhodlouhý sestup, kde už ani není moc k vidění. Chtěli jsme tedy vyběhnout nahoru a pak se vrátit stejnou trasou do Mangatepopo v domnění, že se prostě domluvíme na vyzvednutí tam. No jenže to nešlo, on tam už ten bus asi odpoledne ani nejezdí a pendluje jen v dopoledních hodinách. Výhled, když se náhodou rozfoukal mrak
Nicméně recepční v kempu nám doporučil, že ta kontrola parkování začíná možná nejdřív tak v 7:00 a když vyrazíme hodně brzy, můžeme tím ty 4 hodiny jakoby stihnout, protože nikdo nebude vědět, v kolik jsme na parkoviště vlastně dorazili. A beztak je to lepší jít hodně ráno, jelikož tam za prvé nejsou tolik davy, za druhé se člověk případně vyhne žáru od slunce a za třetí to záhadným způsobem lépe ubíhá po tmě. Šli jsme tedy brzy spát s tím, že Vrcholové foto osamoceného dobrodruhabudeme vstávat kolem 4:00 a na 5:00 bychom mohli vyrážet z kempu. No nějak se nám to protáhlo a úplně s velkým předstihem před 7:00 jsme na tom parkovišti nebyli, ale on to tam ten den asi stejně nikdo nekontroloval, takže jsme měli štěstí. Tongariro Alpine Crossing je parádní trek. Částečně se jde po chodníčku rozkvetlých loukách, načež začíná stoupání a pak se drápete mezi lávovými balvany až do prvního kráteru. Poté se ještě více drápete k druhému kráteru – Red Crater. Odtamtud už jsou vidět jezera, tedy aspoň si to myslíme. Do Red Crateru totiž došel jen Petr a pak to otočil. Neměli jsme úplně štěstí na počasí, děsně fičelo a všechno bylo schované v mraku.  Na cestě zpátky mě Petr potkal těsně pod vrcholem, což byl i tak výkon s mými dvěma kámoši puchýři, které jsme pojmenovali Čug a Keg. To byste nevěřili, jak jsou takové puchýře otravné, když jdete Tongariro. Ale nakonec se prevíti tak jako trochu umrtvili, tak se to s nimi dalo. Nicméně i tak jsem Podvrcholové foto osamocené dobrodružkyMordor jako vyšitýto s povděkem otočila a vrátila se s Petrem zpět. Chvátali jsme, abychom moc výrazně nepřetáhli ty 4 hodiny. Mamka s Pavlínou se vracely o něco dříve, aby právě kdyžtak pohlídaly auto před kontrolory, tak jsme je nechtěli nechat moc dlouho čekat nebo se s někým dohadovat. Ale i tak nám to zabralo celkově dobrých 5 hodin. Moc se nám to všem líbilo a litujeme toho počasí. No třeba se někdy v budoucnu poštěstí a vyšlápneme si to ještě jednou za azura bez mráčku:-)

Následující den byl víceméně ve znamení dlouhého přejezdu do města Napier, kdy jsme se cestou zastavili na dvou vodopádech. První zastávka byla spíše jen na protažení, a to u vodopádu zvaného Waipunga Falls. Je to jen taková vyhlídka hned u silnice, ale vodopád je to tedy nečekaně veliký. Pak jsme si udělali trošku zajížďku k Shine Falls, ke V nižších polohách bylo i něco vidětCestou zpět na parkovištěkterým vede od parkoviště asi půl hodinová procházka po pastvinách a lesíkem. Tongarirovský hudlánekUž dobrých deset minut předem slyšíte zvuk vodopádu, ale kde nic tu nic. A najednou se objeví… Krása všech krás, asi jeden z nejhezčích vodopádů, který jsme zatím viděli. Je sice vysoký „pouze“ 58 metrů, ale za to se ocitnete vážně blízko něj, takže působí monumentálním dojmem. Jezírko pod ním není moc veliké a je poměrně mělké, takže se dá dojít až pod padající vodu. Ta navíc jakoby stéká po skále místo toho, aby hučivě padala dolů, tak to tam působí jako v ráji. Navíc jsme tam byli sami, takže oáza jen pro nás. Zajížďka určitě stála za to! Pak už jsme vyrazili do Napieru, tedy konkrétně do nedalekého kempu, který se nachází blízko startovacího místa na Cape Kidnappers – náš cíl pro další den.

Shine FallsDlouhá cesta na Cape Kidnappers......ale s úchvatnými výhledy, tak nám to vůbec nevadilo:-)Cape Kidnappers, tedy Mys únosců, byl takto nazván podle události, který se stala při jeho objevení v roce 1769. Tehdy se kolem plavil kapitán Cook a měl na palubě mladéhoLenoši traktoristi překladatele z Tahiti. Toho zahlédla posádka maorské rybářské lodi a myslela si, že je tam vězněn, takže se ho snažili zachránit a unesli ho. Cookova posádka se ale začala bránit a pálila po maorské lodi oheň a kluk v nastalém zmatku utekl zpátky na svou původní loď, protože ve skutečnosti žádným věžněm nebyl. No a kapitán Cook podle této události pojmenoval nedaleký mys jakožto Brouzdání bez bot ke kolonii PlateauKolonie Plateau byla nacpaná k prasknutíMys únosců. Mimo tohoto zajímavého jména se mys pyšní ještě jednou zajímavostí, a to kolonií více než 3000 párů terejů. A za těmi jsme právě směřovali. Dá se k nim dostat po pobřeží, pokud je zrovna odliv. Při přílivu se cesta zaplaví a kdyby to člověk nevychytal, může tam také uvíznout a už se nedostat zpátky do vesničky Clifton, odkud se vychází. Je tedy třeba si předem nastudovat, v kolik hodin začíná odliv. Na internetu je k nalezení soupis časů v jednotlivých dnech a také návod, kdy je nejlepší startovat. Cesta je to pak dlouhá, má mít snad 9 kilometrů jedním směrem, takže Vás celkem čeká asi 18 kilometrová fuška. Pokud totiž jdete za slunečného dne jako my, tak to do Vás pere opravdu celý den. Hodně vody a nějaký šátek na hlavu spolu Někteří terejové byli fakt vtipní - třeba tenhle....s opalovacím krémem je nutnost (a nebo se tam můžete nechat dovézt traktorem, ale to je ...nebo tenhle:-DVýhled na Saddle colony i s ikonickými útesymoc jednoduchý:-D). Ale stojí to za to. Kolonie jsou celkem tři – Black Reef, Plateau a Saddle. K Black Reef dorazíte jako první, přičemž se jedná o pár ptáčků v porovnání s tím, co je dál. Zdá se, že cesta tam končí, útes totiž přehrazuje přístup dál. Ale stačí dva krůčky vodou a už jste za útesem na další pláži, která vede k hlavním koloniím. Odtamtud je to ještě pár kilometrů, ale konec vážně stojí za to. K Saddle kolonii se nedostanete, je vidět pouze dole pod Vámi na útesu, když dojdete ke kolonii Plateau. Ta je ale stejně ze všech největší. Na takové náhorní plošině se tam tísní hlava na hlavě jeden terej vedle druhého. Je tam A to už je cesta zpátky, vůbec se nám nechtělo...trošku hluk a smrádek, ale kdy tohle člověk vidí? Trochu nás tam už tlačil čas, měli jsme strach z toho přílivu, ale i tak jsme se dlouho nemohli odtrhnout a vrátit se zpátky. Nakonec ale nebylo zbytí a vyrazili jsme. Nožičky nás bolely, ale tenhle výlet tedy vážně můžeme doporučit.

Náladovka s ptáčkem po cestě z Cape KidnappersSelfie s CastlepointemJelikož už se připozďovalo, byli jsme uchození a navíc na jihu, kam jsme měli namířeno, hlásili nápory cyklónu Gita, tak jsme se rozhodli zůstat ještě jednu noc ve stejném kempu. To nám trošku zdrželo naplánovaný nabitý program, ale ve finále jsme stihli vše, co jsme si naplánovali. Na další den to byl Castlepoint, útes na kterém stojí krásný maják. Maják na CastlepointuDojeli jsme tam v odpoledních hodinách, ač jsme měli naplánované focení východu slunce. No nevadí, i tak to stálo za to. Navíc jsme se ubytovali poblíž, takže jsme se rozhodli východ slunce přeci jen absolvovat, jen o den později. To se ale také bohužel nezadařilo, protože v noci se spustil lijavec. Takže to máme jako další bod, až se tam někdy vrátíme, podobně jako Tongariro:-)

Doufáme, že pro holky tohle byla bezva dovča:-)Upomínka Roklinky, oblouk nicméně nebyl přímo kulisa, ale byl postaven pozdějiVidíte tu podobu?:-D Málem jsme upadli smíchy!Pobalili jsme zmoklé saky paky a vydali se na další delší přejezd do Wellingtonu, odkud jsme další den měli vyrážet trajektem na Jižní ostrov. Po cestě jsme zastavili na protažení v obchůdku se suvenýry Paua World, z čehož se vyklubala záležitost asi na dvě hodiny. Takových krásných věciček na jednom místě, dokonce i záchod měli vyložený mušlemi:-)Cesta k Shine Falls, ta se mi nahoru nějak nevešla:-) O pár desítek dolarů lehčí jsme pak ještě zastavili v jednom parčíku, kde byla vybudována Roklinka z Pána prstenů. No nebylo to vůbec poznat jako téměř všechna natáčecí místa, ale park pěkný:-) Poté už jsme dorazili k Wellingtonu, kde nás čekal poslední večer na Severním ostrově. Další den už jsme akorát navštívili Mount Vicoria, kde se také natáčel Pán prstenů. To jsme si užili především my s Petrem a pro mamku s Pavlínou byla asi zajímavější návštěva vyhlídky na Wellington, což je obvykle velmi větrné místo, ale my měli štěstí a téměř nám ani nefouklo. A to bylo zrovna těsně po Gitě, jak to tam asi fičelo běhěm ní? Pak už jsme chvátali na trajekty. Bohužel se nám nepodařilo zarezervovat si přejezd u stejné firmy, my tak jeli o hodinu dříve s Bluebridge a holky později s Interislanderem. Cesta trvala kolem 3 hodin a v Pictonu na Jižáku jsme se zase všichni sešli. A jak jsme se měli na tomto ostrově, to bude zase v dalším článku:-)

Comments are closed.