Práce na kiwi

Kámoška kudlanka poprvéKámoška kudlanka podruhéTéměř měsíc jsme strávili vyděláváním tolik potřebných dolárků prací na kiwi. Tu jsme získali velmi jednoduše. Když jsme dorazili do Taurangy, prosurfovali jsme pár stránek nabízejících práci a nakonec jsme na Facebooku na stránce věnující se pracovním příležitostem v Tauranze objevili nabídku zaměstnání na kiwi u Garcia Contracting, na kterou se dalo odpovědět i smskou. To evokovalo dojem, že opravdu shánějí a berou každého. A také že ano, napsala jsem jim něco ve stylu, že jsme dva nadšení pracanti z Čech, co to s kiwi sice vůbec neumí, ale mají víza a rádi se to naučí. Za chvíli volal zpět chlápek, že jestli můžeme nastoupit hned zítra. Slovo dalo slovo, načež jsme si vyměnili ještě pár smsek s kontaktem na supervizora nebo s tím, že si máme koupit nůžky, a mohli jsme se „těšit“ na nastávající dřinu. Těšit v uvozovkách, protože jsme četli mnoho náznaků, jak práce na kiwi je pruda, že z toho bolí záda a tak. Navíc Petr se svojí výškou měl dobrý důvod se těch zad obávat, což se později také potvrdilo. Zajeli jsme tedy nakoupit nůžky, rukavice a holiny a další den se dostavili do vesnice Paengaroa, kde nás čekala první směna.

Kámoška kudlanka potřetí...občas jsme tam na ně narazili a byly děsně roztomilý:-)Jednalo se o male pruning, tedy prostříhávání samců (kiwi je totiž rostlina dvoudomá a na sadě se tedy musí vyskytovat jak samci tak i samičky, aby měli miminka a ve světě se pak těmi miminky mohla ládovat sposta lidí). Tato práce spočívala ve vyhledání samců mezi samicemi a totálním okudlání šlahounů. Zpočátku to vyhledávání bylo snazší, protože v místě, kde jsme začínali, to bylo uspořádané tak, že celý řádek byli samci a další řádek samice. Později byl samec vmezeřený do řádku samic jako cca každý pátý stromek a bylo snadné ho v té džungli minout. Samec byl potřeba opravdu oholit, nechávaly se jen takové chomáče menších větývek. Však on doroste a letos už svou oplodňovací roli splnil.

Vesmírné vozítko...na kiwiDalší práce, kterou jsme dostali, se nazývala tying – vyvazování. Dostali jsme hromadu bílých látkových gumiček, přičemž bylo vhodné si jich nacpat co nejvíce všude, kam to šlo. Po kapsách, do ledvinky, natáhnout na ruce ideálně až po lokty a podobně. Když totiž došly na druhém konci sadu a museli jste se pro ně vracet v předklonu (kiwi má baldachýn místy docela nízko, takže se pod ním rovně prostě chodit nedalo) čtvrt hodinovou trasou, byla to docela otrava. Vyvazování se dělalo tak, že se jakákoliv povislá větývka, na které visely plody kiwi, musela přitáhnout k podpůrným drátům nad ní, aby nepřekážela, když skrz sad projíždí traktůrky s postřiky a podobně. Ty by mohly dost plodů z visících větví srazit na zem, což by byla pro sad zbytečná ztráta. I nás supervizoři cepovali, ať jsme opatrní a kiwi neshazujeme (mnohdy zhola nemožné, i oni to shazovali jak na běžícím páse, když výjimečně pracovali). Jeden šéfík, co nás občas chodil kontrolovat, dokonce tvrdil, že to kiwi prodávají do Číny a že za každý shozený kus mají víc jak dolar ztrátu. To nám přišlo přitažené za vlasy, když u nás se to prodává kolikrát za 5,- Kč a to jsme dál, než Čína. No nic, budiž. Ona wikipedia tvrdí, že hlavním světovým producentem kiwi je Čína, takže třeba u nás vůbec kiwi ze Zélandu nemíváme. Každopádně vyvazování byla parádní práce. Člověk si tak bloumal po sadě a semtam něco uvázal, moc dřina to nebyla. Chtělo to takový grif, že se to pak dalo uvázat i jednou rukou, což nás bavilo a moc nás mrzelo, že tuhle práci jsme dělali asi jen jeden den.

Kiwi plantáž ze skoro ptačího pohleduKiwi plantáž z pohledu plantážníkaJednou z dalších prací, kterou jsme také dělali jen jeden den, bylo vyvazování mladých rostlinek kiwi ke šnůrám vedoucím nahoru k vysokým kůlům. Kiwi sad na první pohled vypadá trochu jako chmelnice. Vybrané šlahouny se totiž vinou jako opora právě k těm zmíněným kůlům. No a mladé rostlinky se k tomu musí navést. Tato práce byla také docela v pohodě, až na to, že jsme ji vychytli v jeden z extra parných dnů bez mráčku. Normálně jsme byli před sluncem docela skryti pod baldachýnem vzrostlých plodících sadů, ale tento byl ještě bezbaldachýnovatý. Práce pak spočívala v tom najít mladé samičky, vybrat vhodné silné šlahouny, vylézt na miništafličky a proti směru hodinových ručiček ty šlahouny namotat na již připravené svislé špagáty. Ten směr byl důležitý a supervizoři ho dost kontrolovali, protože šlahoun se vine vždy daným směrem a kdyby se namotal opačně, tak by se prý časem sám rozmotal a byla by to práce k ničemu. Každopádně jsme se celý den prolévali vodou a mastili opalovákem, protože to tedy pražilo slušně a deset hodin na přímém slunci není žádná sranda.

Zaměstnanci roku...nebo minimálně měsíce:-)Nejčastěji jsme dělali prostřihování samic. To se nazývalo různě, nejčastěji však zero leaf cut nebo méně profi cut behind the fruit. To podle toho, že se sledovala celá větev s plody a když se objevil poslední plod na té dané větvi, zastříhlo se to těsně za ním a nesměl tam zůstat žádný list. Tím se ukončil růst té větve, který už v té době nebyl žádoucí. Plody již měly potřebnou velikost a bylo pouze nutné, aby dozrály. A na to bylo potřeba sluníčko, které právě přebytečné větve mnohdy zastiňovaly. Ale sluníčka zase nemohlo být příliš mnoho, aby se plody nespálily. Byla to docela věda, protože jsme jezdili mezi Plántážnické zátišírůznými sady a každý manažer měl jinou představu, jak moc to má být ve finále prořídlé, a tím jsme se museli řídit. Slovo manažera je zákon:-D Chvílemi to bylo na hlavu postavené, protože když jsme pracovali s jistým Gupreetem, jeho šéf nechtěl dělat ten zástřih hned za posledním ovocem, ale nechat cca ještě 5 listů, ale zároveň to chtěl více prosluněnější, než na jiných sadech, kde se to stříhalo za tím ovocem. Takže tam jsme ještě navíc prostříhávali tak zvané tangles, což jsou úplně koncové zelené úponky, které se zamotávají okolo ostatních větví a místy tvoří takové až chobotnicové chumly. To se pak stávalo, že člověk stříhal jeden chumel ze všech stran, načež ten na něj pak vypadl jako velká koule a hups… najednou bylo slunce až moc! Pak zase přišel Gupreet a tvářil se zbědovaně, že dostane sekec mazec od šéfa, že tohle je zase moc velká sluneční díra a je to blbě. Jiný manažer byl zase háklivý na ty popadané plody, protože právě při této práci to lítalo nejvíce. Netvrdíme, že se nám občas nepovedlo to šmiknout před ovocem místo za ním, ale většinou to padalo čistě proto, že ty větve byly už těžké a obsypané plody a když hned vedle rvete ven nějakou větev, tak už se to tam prostě neudrží. No byla s nimi legrace, ale ve finále jsme to prostě nějak prostříhali a po pár směnách nám to bylo víc a víc fuk, zvlášť když jsme viděli naše francouzské kolegy, kteří to měli úplně na háku.

Francouzů se tam ke konci totiž sjela slušná banda, mohlo jich být třeba kolem 20 a k tomu my dva a jedna Číňanka. Frantíci samozřejmě celý den žvanili, což začlo nervovat našeho hlavního supervizora Deepaka. Dostal z toho ke konci takovou paranoiu, že nás do řádků rozděloval tak, abychom nebyli páry společně. Pak to vypadalo jako jeden řádek já, pak Francouzka, pak Petr, pak té Francouzky přítel, pak Číňanka, pak jiný Francouz. No měli jsme z toho srandu, protože stejně se vždycky stalo, že nějací Francouzi byli vždycky u sebe a beztak kecali. To pak Deepak lítal po sadu jak pošuk, tahal je ze řádků a přesouval jinam. Nakonec to dvě holky nedaly a v půlce směny oznámily, že s ním už nehodlají pracovat, že je to debil. My s ním takové potíže tedy neměli, bylo nám to celkem fuk, byli jsme tam čistě kvůli penězům a na žvanění nás moc neužilo ani když jsme byli v řádcích vedle sebe. Taky nám pak Deepak semtam připsal půlhodinu k dobru oproti ostatním, protože viděl, že jsme takoví snaživější a bezproblémoví.

Jedna z našich prvních sprchDalší sprcha za deště...zmáknuto i s holením:-DAno i toto jsme použili jako sprchu - záchodkovou budku, ve které byla hadiceInu odpracovali jsme si svých pár týdnů a jelikož jsme měli již certifikované self contained auto, mohli jsme spát v Paengaroe na parkovišti, které bylo vyhrazené pro tato auta. Tam jsme bydleli skoro celou dobu zadarmo a měli se tam fajn. Jediné, co jsme každý den řešili, bylo, kde se vysprchovat. To, že jsme byli po teplém dni propocení, by ani tak nevadilo, ale hlavně jsme byli celí zaprášení od cucků z toho křoví, co jsme prostříhávali. Pořád jsme pčíkali a chtělo to spláchnout. Brzy po nástupu jsme však objevili, že téměř na každém sadu se nachází obří nádoba s vodou a takovou trubkou, která se asi běžně namontovává na nějaké kropící vozy a tím se ty vozy plní. Takže jsme vždycky počkali, až se sad po směně vyprázdní a na tajňáka jsme si dali studenou osvěžující sprchu z této zásobárny. Bohatě nám to stačilo a vlastně jsme se skoro měsíc myli pouze studenou vodou a ničemu to nevadilo, člověk opravdu ke spokojenosti nepotřebuje žádný luxus. Ještě se tu naučíme otužovat:-)

Naše bydliště v PaengaroaJinak ještě pro informaci – tato práce byla za minimální mzdu, která v té době činila 15,75$ na hodinu. Většinou jsme však pracovali pro sady, které jako motivaci přidávali 50c, tudíž to bylo za 16,15$ na hodinu. Pracovalo se pouze ve dnech, kdy nepršelo, ale zato většinou od 7:00 do 18:00, kdy po odečtení pauz to dělalo 10 hodin denně. Setkali jsme se s opovrhujícími názory Čechů, kterým jsme tu práci nabízeli, že za minimálku teda nedělají, ale nám to přijde, že kdyby takováto minimálka byla v ČR, nemůžeme si stěžovat. Jo jasně, je tu dražší jídlo a tak, ale my za to, co jsme si tam vydělali, pak zvládli cestovat více jak měsíc a půl. A to se vyplatí:-)

Comments are closed.