Jednodenní výlety poloostrovem

Kempování a zvelebování auta v jednom zadarmovém kempuPo vybudování našeho zélandského domova na čtyřech kolech jsme vyrazili směrem k Bay of plenty, kde jsme plánovali brzy najít nějakou práci. Jelikož jsme ale zatím neměli self contained samolepku, rozhodli jsme se s prací ještě pár dní počkat, abychom pak nemuseli řešit, jak se během pracovní doby dostat na poštu a podobně, nevěděli jsme totiž, jak to u našeho budoucího zaměstnavatele bude probíhat.

Cestou k Bay of plenty se nachází poloostrov Coromandel, který byl naším výletním cílem. Na celkem malé ploše nabízí několikero zajímavých míst k návštěvě a ještě je poblíž něj pár kempíků, kde se dá spát zdarma i bez self contained certifikace, takže jasná volba. Navíc jsme měli domluvené setkání s dvěmi holčinami z ČR, které tudy měly projíždět ke konci jejich dovolené a měly nám prodat různé kempingové vybavení jako stan, karimatky a podobně.

 

Cathedral Cove - celé ho neuvidíte, na fotkách se nám nelíbí cizí lidi:-DSardinky na Hot water beachPlán byl takový, že bychom ideálně měli stihnout projet Hot water beach, Cathedral Cove a slavnou 309 road za jeden den, abychom další den mohli dorazit na místo setkání s holkama. To jsme se ale přecenili a stihli jsme jenom první dvě zmiňovaná místa, pak už se blížila čtvrtá hodina odpolední a museli jsme se vrátit do kempu (to, že je zdarma i pro neselfcontainty, znamená, že je nejpozději v 6 hodin absolutně zabraný – málo místa pro hodně zájemců:-)).

Nicméně alespoň jsme si výlet užili pěkně v poklidném tempu. Nejdříve jsme dorazili na Hot water beach. To je písečná pláž u moře, kde vyvěrají horké prameny a lidé si tam lopatkami kopou bazénky, kde se potom placatí jak ve vířivce. Je to tedy šíleně profláklá záležitost, což s sebou nese například placené parkování všude kolem, ale především neuvěřitelné davy. V oblasti cca 20 x 15 metrů, kde pramení ta horká voda, je na sobě namačkána hlava na hlavě snad stovka lidí. Nejdřív jsme mysleli, že tam snad ani nepůjdeme, ale pak nám to nedalo, řekli jsme si, že minimálně za fotku těch lidských sardinek to stojí. Nakonec to byl docela zážitek. Voda byla místy vážně skoro vroucí, také se z toho pěkně čoudilo. Byli jsme svědky toho, jak chudák asi dvouleté dítě vběhlo do místa, kde ani my jsme nemohli udržet nohu, načež ho to samozřejmě začalo bolet tak, že začalo řičet a šokem zůstalo stát místo toho, aby uteklo. Naštěstí ho nejbližší turistka pohotově odtáhla, jinak by ty nožičky mělo snad spálené do ruda.

Skála na Cathedral Cove z méně tradičního úhluSelfíčko s námi oběma, Petrovou ultradlouhou rukou a lidmi v pozadí. Jo a taky s tou skálou:-)Po tom, co jsme obešli celý dav, jsme vyrazili zpět k autu a hurá ke Cathedral Cove. To je tedy také profláklé místo, kde pro změnu poblíž začátku treku není žádné parkování a buď si člověk musí zaplatit bus z vesnice nebo jít skrz ní pěšky, což je docela štreka. Nakonec jsme objevili ještě jednu variantu, kdy místní obyvatelé s domy poblíž toho začátku nelenili a rozjeli byznys. Na parkovišťátkách před garážemi nabízeli parkování, které vycházelo ale finančně stejně, jako ten bus ze vsi. Ale tak aspoň člověk nebyl při této variantě závislý na jízdních řádech:-) Samotný trek má pár kilometrů a vlní se nahoru a dolů kopečky po útesech, načež na konci se sejde prudce dolů a otevře se před Vámi krásná pláž s úchvatným skalním útvarem v podobě jakési brány ústící na vedlejší pláž. Bohužel jsme dorazili v hlavním návštěvním čase, takže tam opět bylo hrozně moc lidí, což nás nebetyčně rozčilovalo kvůli focení. Na toto místo to chce vyrazit ideálně za svítání, kdy tam jsou opravdu jen nadšenci fotografové a musí to být paráda, alespoň tak soudíme z různých internetových fotek. To se nám ale nepoštěstilo, jelikož jsme se už museli vracet do toho našeho kempíku, tak třeba někdy jindy:-)

Průzory v jednom z tunelů v Karangahake GorgeVisutý most nad řekouJedna tunelová démonickáStarý železniční tunel - nutno zdokumentovat na všechna dostupná médiaDalší den jsme se sešli s holkama, přebrali si od nich kontraband a pak odpoledne neměli co na práci, tak jsme vyrazili do Karangahake Gorge. To místo jsme objevili náhodně na mapách a byla to tedy paráda. Jedná se o starý zlatý důl, který je už léta nefunkční a slouží už pouze jako zarůstající přírodně technické muzeum. Areál je obrovský, protkaný kolejemi a rozpadajícími se budovami. To vše v nádherné přírodě doplněné šuměním protékající řeky. Byli jsme nadšeni, nicméně jsme tam opět dorazili pozdě, takže jsme stačili projít jen jeden okruh (ten obsahoval cestu skrz dolovací tunely vedoucí různě horou, které měly okénka s výhledem do údolí) a už jsme chvátali opět chytat místo na spaní. Další den jsme se tam ale vrátili a prošli si ještě další okruh, jehož hlavní zajímavostí byl 1 km dlouhý železniční tunel, kterým se dalo projít na druhou stranu hory a dnes slouží hlavně cyklistům jakožto součást pěkné cyklostezky. Pokud někdy navštívíte Zéland, určitě toto doporučujeme. Není to moc profláklé místo a je tam vážně krásně. A jako bonus se dozvíte spoustu zajímavostí z historie dolování zlata:-)

Pak už jsme frčeli do Taurangy, kam nám každým dnem měl dorazit dopis se samolepkou. U Taurangy jsme si našli práci, kde jsme plantážničili přibližně tři týdny. To bude ale předmětem dalšího článku, musíme Vám to dávkovat:-)

Západy slunce na CoromandeluPro velký úspěch ještě jednouPoté, co jsme skončili s prací, jsme zamířili zpět k Aucklandu, kam brzy měly přiletět Petrova mamka se sestrou na dovču za námi na Zéland. Cestou nám to ale ještě nedalo a přeci jen jsme se vrátili na Coromandel projet si tu populární 309 road. To je taková štěrková silnička spojující pravou a levou část poloostrova, podél které se nachází vodopád, Stuova prasečí farma a jakýsi zábavní park s různými stroji fungujícími na vodu. Ten jsme tedy vynechali, přišlo nám to jako vyhozené peníze, ale za zmínku stojí Stu a jeho prasátka. To je něco neuvěřitelného. Tak si tak jako jedete po té štěrkovce a najednou u silnice čuně. Říkáte si: „Aha, tak tady to asi bude, ale vypadá to tu teda děsně!“ Zastavíte a zíráte na to jedno nebo dvě čuňata, co se rochní rypáky v blátě (bylo zrovna deštivo). „Nic moc, psali tam, jak je tady těch prasat spousta, třeba to není ono, vypadá to spíš jako vrakoviště.“ Všude kolem totiž stojí rezatá auta, která dosloužila asi tak za králeA takhle to vypadalo při krmeníStu a jeho prasečí ráj (ta malá myš dole je týdenní selátko) Klacka. Najednou se otevírají dveře jediného vozidla, které vypadá ještě pojízdně, a vylézá prošedivělý chlapík bez bot v teplákách a flanelce. Belhá se k nám, jak se mu ta holá chodidla boří do bláta (a hoven, buďme Prasátku se rozjížděly nohy blahemČuně zblízkaupřímní:-D) a vítá nás na své farmě. Jak honosný název pro vrakáč s několika plechovými budkami kolem. Něco nám vykládá a my mu prd rozumíme, hovoří totiž tou nejryzejší zélandštinou (rozumějte něco jako svahilština). Tak kýváme a zachraňuje nás až právě dorazivší pár turistů, kteří mu snad rozumí (a nebo taky jen kývou). Tak si tak jako povídáme hromadně, spíš se ho tedy ptáme na všetečné otázky, na které on rozšafně odpovída a my mezitím vymýšlíme další otázky, aby nepoznal, že z odpovědi pochytáváme každé čtyřicáté slovo (a to jsme mysleli, že už se ta angličina zlepšuje!). Nabízí nám, jestli si nechceme pochovat prasečí miminko, a už pro něj chvátá, aniž by čekal na odpověď. Odkudsi zpoza auta vytáhne týdenní selátko, které je velké asi jako morče. A kvičí jak kdyby ho na nože brali. Tak s díky odmítáme – jednak se nám nezdá, že by čuník úplně ocenil jakýkoliv náš dotyk, a druhak se lehce ostýcháme se úplně zaprasit od hoven. Selátko se pak zachumlává ke Stuovi do podpaží a zdá se, že se uklidňuje. Chystáme se nenápadně vytratit, ale přijíždí auto, které očividně prasata poznávají. Najendou totiž vybíhají zpoza aut a vesele chrochtají. Jídlo přijelo! Tak už to nebylo pár čuníků, ale rázem se ze všech koutů vyhrnulo celé stádo. Stu říkal, že jich má kolem 70. Všude se to metelilo, chrochtání zaplnilo okolí a když jim do bláta vysypali kbelíky jablek, každý vepř si uzmul to svoje a začalo pro změnu chroustání. No prostě zážitek, sice trochu špinavý a smradlavý, ale to člověk jentak nevidí. A Stu vypadal jako ten nejspokojenější chlapík na Zélandu s těma svýma špinavýma nohama:-)Posezení na Hahei beach

Comments are closed.