Stavba auta

V minulém článku jsme slíbili, že napíšeme pár slov o stavbě auta. Když sedíme a smolíme tyto řádky, je to vzpomínání měsíc nazpět. Přesto je auto tak zásadní věc pro naše cestování na NZ, že jistě stojí za to si uchovat vzpomínky alespoň písemně. Plánovali jsme během přestavby pořizovat rozsáhlý obrazový záznam – časosběry, videa, spoustu fotek… Bohužel jak to tak bývá, podle plánů to nešlo, soustředili jsme se více na práci než na focení, nicméně nějakou tu fotečku máme.

Už od začátku jsme tušili, že si nekoupíme již hotový soběstačný (tzv. self contained) vůz. Ačkoliv jsme dlouho hledali na internetu, buď to bylo moc staré, moc ojeté, nebo moc drahé. A v mnoha případech to byla kombinace i všech uvedených. Takže jsme se rozhodli, že se pokusíme sehnat náš budoucí domov nepřestavěný a za menší peníze. Náš Nissan Caravan jsme zakoupili na tzv. car fair (na velké parkovistě se sjedou prodejci a nabízejí svoje nablýskané plechové mazlíčky – ten náš ho tedy nenablýskal, ale nevadí).

Po koupi to vypadalo opravdu strašně...Koupili jsme ho bez ničeho, co se nějakého interiéru v zadní (později obytné) části vozu týká. Jen natažený jakýsi zelený koberec a spousta špíny – předchozí majitel ho asi nechtěl pucovat, což se ani nedivíme. Když jsme to viděli, tak se nám taky nechtělo. Ale peníze hovořily jasně. Jelikož autům rozumíme oba asi jako koza petrželi, nastudovali jsme si, na co si dát při koupi auta pozor a doufáme, že jsme koupili dobře.

Po nějakém tom papírování, zaplacení povinného ručení atd., o čemž jsme už psali v jednom z předchozích článků, jsme nakoupili pouze základní nezbytné věci pro přežití a vyrazili z města pryč. Během výletu jsme se velmi spřátelili s metrem, papírem a tužkou a snažili se vymyslet ideální rozestavění postele, kuchyně a záchodu. Také bylo potřeba neustále přemýšlet nad tím, kudy protáhnout hadičky na vzduch, kam dát kanystry na vodu, na kterou stranu přijde dřez a co když bude pršet, kde budeme vařit? Všechno potřebné pro splnění cerifikace jsme měli nastudované z oficiálních materiálů, spousty různých vylepšení a rad zase z internetu, a také z cesty po Kanadě.

V kostce je pro úspěšné získání self contained certifikace potřeba zajistit toto:

  1. Funkční hospodaření s vodou tak, aby auto mohlo bez doplnění vody fungovat alespoň 3 dny, čehož se dle norem dosáhne takto:
    • Barely na čistou a špinavou vodu o objemu alespoň 12 litrů na osobu – dohromady pro dva tedy 24 litrů každý
    • Dřez s odtokem ve formě sifonu (třeba zahnutá hadice do esíčka, aby tam prostě vznikl lapač zápachu vycházejícího ze špinavé vody)
    • Z barelů musí vést antismradové a zároveň nasávací hadičky ven z auta, které alespoň v jednom místě musí být výše než dno dřezu
    • Hadice přivádějící čistou vodu do kohoutku nesmí propouštět světlo, aby tam nerostly nechtěné brebery (u nás vyřešeno polepením černou elektrikářskou páskou)
    • Vše samozřejmě dobře ukotvené
  2. Funkční a dobře ukotvený záchod
  3. Uzavíratelný koš na odpadky

Nejdříve se pokládala podlaha...P...a pak postel:-)lán byl takový, že postel bude dvoudílná a bude ji možno složit a udělat gauč pro případ, že by pršelo. Kuchyňka bude vepředu za sedačkami – na to jsme koupili už dva týdny dopředu pěkný stoleček z armády spásy za 10 $ (cca 150 Kč). Přestože postel by měla být dlouhá 190 cm, mezi ní a kuchyňku nějak napasujeme záchod. S podrobným náčrtkem jsme tedy vyrazili do Bunnings (něco jako OBI) a strávili samotným nákupem asi 4 hodiny. A to jsme tam byli i den předem 3 hodiny, abychom obhlédli, jaké vůbec máme možnosti. Nakonec jsme ale nakoupili všechno, co jsme potřebovali, a dokonce jsme si koupili i dva balíky laminátové podlahy, že si to uděláme opravdu hezké.

Samotnou montáž samozřejmě nebylo možné provádět někde na parkovišti na koleni se šroubovákem a ruční pilou. Využili jsme tedy služeb jednoho ubytování v Aucklandu – Sidines, kteří za 50 $/den (750 Kč/den) půjčují nářadí, které je potřeba. No a zde se nám poprvé naboural plán, jelikož jsme nepočítali, že strávíme nákupem 4 hodiny, takže i s cestou a vším ostatním jsme s materiálem byli připraveni k práci až kolem 13:30. Používání všemožného elektrického nářadí a dokonce i cirkulárky není samozřejmě možné dlouho do noci pod okny obydleného domu. Zkráceně jsme však bez ztráty končetin či prstů dokázali:

  • položit laminátovou podlahu
  • udělat postel a přivrtat ji napevno k autu
  • zakomponovat dřez z funkčním odpadem do kanystru na špinavou vodu
  • přívod pitné vody do dřezu
  • kuchyňku pevně přichytit k podlaze (během plánování jsme toto zapomněli nějak domyslet, ale výsledek předčil očekávání – použili jsme zbytky dřevěných desek kupovaných na postel, které jsme položili pod stoleček, a na ně to přišroubovali – tíha desek, stolu a barelů v kombinaci se zapřením o nohy postele z toho dělá nepohyblivý systém)
  • … a spousty dalších drobností, kdy každá zabrala hromadu času (vyvrtat třeba odvzdušňovací otvory do postele, aby matrace mohla trochu dýchat, zabralo spoustu minut strávených hledáním vhodných vrtáků a podobně)

Jednoznačně se vyplatila investice těch 50 $ do půjčení nářadí, bez toho by to nešlo. Buď by si člověk musel nakoupit vrtačku a další věci, což by vyšlo i finančně dráž, a co pak s tím, zabíralo by to místo v autě a skoro se to nepoužívalo. Nebo by naopak nechal ruce na ručním řezání prken, což cirkulárka značně usnadnila (v tom vedru, které panovalo, to bylo opravdu vítané). Také by zde byl problém s tím, že ať se snažíte sebevíc, pak se vždycky při práci vyskytne nějaká drobnůstka, která by se hodila a předtím při nákupu nepřišla na mysl. To je pak příjemné ji najít v poskytovaném nářadí:-)

Když jsme nakonec měli naši vizi přestavěného auta před sebou zhmotněnou, byli jsme na sebe náležitě hrdí. Už zbývalo jenom to certifikování jako takové, pak počkat pár dní, než nám přijde samolepka prokazující splnění požadavků, a pak užívat možností kempování zdarma, které Zéland poskytuje self contaied cestovatelům.

Plně vybaveni na kempování!Úsměv na rtech, komáři totiž ještě nelítaliCertifikace lze udělat u dvou společností. První a taková jako hlavní je NZMCA, což je jakási karavanová asociace. U nich certifikace obnáší to, že se musíte zaregistrovat jako členové, což není úplně levné, a také jsme četli, že nějak zpřísnili pravidla a už to nepovolují lidem, kteří nejsou občané Nového Zélandu. To asi proto, že cestovatelů je tu čím dál tím více, tak to chtějí trochu omezit a uchovat tomu self contained způsobu jakousi exkluzivitu, aby to pak také neměl úplně každý. Ono totiž platí, že čím více lidí to má, tím více hrozí, že se kempování zdarma vrátí do starých kolejí, kvůli kterým to tu někdy v roce 2011 zavedli. Lidé jsou občas bezohlední, exkrementy přikryté toaleťákem hned u cesty zde nejsou ničím neobvyklým… No ale abychom se vrátili k tématu certifikace, tak druhá společnost, která může udělovat certifikáty, je All Points Camping. U té jsme to udělali my. Je levnější a nevyžaduje členství. Na internetu jsme si našli, kde všude mají v Aucklandu komisaře, a zjistili jsme, že jedna firmička sídlí asi 5 minut od místa, kde jsme se zrovna nacházeli. Tak jsme tam sjeli, domluvili se na druhý den a bylo.

Průzkum přilehlých jeskyníNoc jsme strávili v pěkném kempíku u pláže, který byl nádherný vizuelně, ale protože nedávno pršelo a v okolí se nachází jakési mokřady, tak nás majitel varoval, ať s přicházejícím soumrakem zavřeme auto, že tam mají opravdu ale opravdu hodně komárů. Jelikož jsme ještě vyšperkovávali auto, tak jsme trošku přetáhli a pak nás čekala noc v komářím pekle. Po zavření auta, že jdeme tedy spát, celý vnitřek bzučel. Bylo jich tam snad stovka. Zabíjeli jsme je každou ránou minimálne po dvou, načež celou noc průběžně pokračovalo vraždění stále se objevujících jednotlivců.

Vlhké stěny jeskyně = oblíbené místo pro různou havěťDalší den jsme vyrazili pro certifikaci, což byl proces trvající asi 10 minut kontrola a 20 minut papírování (to mohl teda ten komisař udělat už den předtím:-D). Zběžně nám prohlédl, zda máme všechny potřebné hadice takové, jaké mají být, a o více se moc nestaral. Nahlásili jsme mu adresu, kam nám má přijít potřebná samolepka – to tady také mají pěkně zařízené, když cestujete. Na internetu se stačí zaregistrovat do systému pošty a vybrat si tam z nabídky buď nějakou jejich pobočku nebo obchod Countdown, který chcete jako výdejní místo své zásilky. Systém Vám přidělí uživatelské číslo, které tedy odesílatel musí připsat k Vašemu jménu na obálku. Pak až dopis nebo balíček přijde, podle toho čísla se Vám odešle mail a máte následně 10 dní na to si zásilku vyzvednout. Věděli jsme, že chceme jet shánět práci do okolí města Tauranga, takže volba byla jasná:-)

Pozor na hlavu! Kameny se mohou kdykoliv uvolnit!Na večer jsme se ještě odvážně vrátili do komářího kempu, tentokrát jsme ale auto pečlivě zavírali, aby krvesajové neměli volnou cestu. U kempu byly veliké jeskyně, tak jsme šli na procházku, kterou jsme den předtím kvůli dodělávkám auta nestihli. Zašli jsme i na Whatipu beach – pláž, která měla černý písek, tak vypadala zase jinak, než jsme zvyklí.

Whatipu beach, kde písek měl příjemně křupavou krustičku - dobrá masáž nohouNo a pak už hurá k Tauranze, kde jsme si našli práci na kiwi, ale to sepíšeme zase příště v dalším článku.

 

Comments are closed.