První zélandský roadtrip

V posledním článku jsme skončili tím, že jsme vyrazili na výlet na úplný sever Zélandu – do oblasti zvané Northland. Auto jsme měli docela čerstvě, nebylo nijak zařízené, tak to nebylo úplně pohodlné, ale matraci na podlaze, stoleček, židličky a vařič jsme měli. Co víc si přát:-)

Neměli jsme zatím žádné zkušenosti s kempováním na NZ, tak jsme vyrazili s vidinou toho, že kempy budou určitě fungovat a hlavně vypadat jako v Kanadě. Omyl. Hned první zkušenost nás vyškolila. Z Aucklandu jsme si to namířili do kempu vybraného v aplikaci Campermate, který se nacházel v Shakespear Regional Park na úplném konci takového poloostrůvku (=cesta asi půl hodiny jen přes ten poloostrůvek končící v zmiňovaném kempu). Po příjezdu jsme byli zastaveni bránou, na které se psalo, že máme kamsi zavolat pro rezervaci. Museli jsme si tedy koupit minuty vUkázka kempování na farmě mezi slepicemiolání v aplikaci k naší místní simce, což jsme původně neměli v úmyslu. A to proto, aby nám paní na lince řekla, že je tam za bránou už úplně plno a rezervaci nám neudělá. Trošku jsme zpanikařili a vyrazili na půlhodinovou cestu zpět. Našli jsme na rychlo jiný kemp, kde místo měli a také byl dražší. Trošku se nám protočily panenky při platbě cca 500,- Kč na noc za to, že jen přespíme v autě.Kempování zdarma u Waipu Caves - bylo tam narváno

Abyste rozuměli, tady na Zélandu se totiž oficiálně nesmí přespávat v autě mimo vyhrazená místa. Kempy se navíc platí za osobu a nikoliv za auto, jako tomu bylo v Kanadě, tudíž cena se násobí. Je tu možnost si zařídit tak zvané self contained auto, což je vozidlo vybavené barely na čistou a špinavou vodu o určitém objemu, dřezem s vývodem odpadu do barelu, dále záchodem a odpadkovým košem. Podmínky jsou trošku komplikovanější, ale ve finále jde véceméně o výše vyjmenované, aby auto bylo soběstačné a schopné hospodařit s vodou minimálně po dobu 3 dní. Pro tato vozidla je tu plno vyhrazených kempovišť zdarma, takže se to rozhodně vyplatí a dost peněz se ušetří. Měli jsme od začátku v plánu postavit si tento typ auta, proto jsme kupovali tak velký vůz. Nicméně v době tohoto výletu jsme ho ještě neměli, tudíž jsme museli platit a nebo přespávat na tzv. free kempovištích, což jsou vzácná místa vyhrazená daným krajem, kde může spát kdokoliv v jakémkoliv autě. Většinou jde o pár parkovacích stání někde u veřejných záchodků, ale mnohdy je to třeba u pláže, takže také pěkné.Waipu Caves - glow worms k vidění zdarma

Hvězdné nebe tvořené červíkyDalší den jsme tedy vyrazili směrem k Waipu Caves, kde se nachází jeden z těchto free kempů a hlavně úchvatná jeskyně, ve které je možné zdarma pozorovat glow worms. Jeskyně je to obrovská, strávili jsme v ní alespoň dvě hodiny a nechali se okouzlovat těmito červíky, kteří bydlí na stropě jeskyně a svítí jako světlušky. Bylo jich tam tisíce a vypadalo to, jako když se díváme na hvězdné nebe. Opravdu nezapomenutelný zážitek.

Poté jsme se několik dní pohybovali okolo města Whangarei, které nabízí krásný vodopád přímo prakticky ve městě a kde jsem poprvé zažila, jaké je to plavat až téměř pod vodopád (přímo pod padající vodu bych si netroufla, to by asi bolelo) či se jít podívat za vodní clonu. Okolí města je také plné překrásných pláží, za zmínku stojí například pláž v Matapouri Bay, ze které se dá dojít takovým krkolomným výšlapem (bylo moc chytré vzít siJeskyně to byla vážně veliká žabky) k Mermaid Pools, tedy jezírkům mořských panen. Jedná se o takové prolákliny v útesu, ve kterých při odlivu zůstává voda, Koupání pod vodopádem ve Whangareijsou poměrně hluboké a díky tomu vhodné na koupání. Tak jsme do jednoho také vlezli a užili si silvestrovského ráchání.

Silvestra jsme pak trávili na farmě Motutara, což je ohromný pozemek, který majitelé přetvořili na kemp. Neuvěřitelné místo, jak někdo může vlastnit pláže, nádherné pastviny a útesy? Těžká závist. Měli jsme takový pěkný plácek s výhledem na oceán a večer jsme strávili sledováním Vesničko má středisková a popíjením piva a šampaňského (to jsme museli bouchnout už asi v 10, protože po půlnoci bychom ho už nevyžahli a bez ledničky by ho byla škoda:-D). K tomu jsme zobali sýr a kousky salámu a místo půlnočního ohňostroje jsme pak koukali na blikající maják v dálce. První Silvestr, kdy jsme neslyšeli ani jednu petardu a neviděli ani jednu rachejtli a vůbec to nebylo špatné.

A pohled na vodní clonu z jeskyně za vodopádem

Pro velký úspěch ještě jednou:-)

Koupačka pod vodopádem - docela to studilo!

Následovala cesta do Bay of Islands, na kterou nevzpomínám moc s láskou, jelikož to byla kroucU této pláže jsme také kempovalienice mezi kopci a celou cestu mi bylo špatně. Vedro, hlad a jízda ze strany na stranu a nahoru a dolů je super kombinace. Samotný záliv nás také kdovíjak neuchvátil a ve finále jsme večer zase nemohli sehnat kemp na přespání. V prvním bylo zjevně plno (to jsme uznali i my), v druhém nebyl nikdo na recepci (pouze cedule, že mají plno, ale při nahlédnutí do kempu jsme našli aspoň 10 míst, kam bychom se vlezli), ve třetím nás pro změnu odbyli na recepci, že mají očividně plno (a tam bylo celkem asi jedno auto a jinak úplně prázdno), to už jsme byli trošku nas*aní a ve čtvrtém pro nás prý nemohli nic udělat, jelikož den předtím tam měli nějakou teenage party a všude po těch pubescentech zbyl bordel, takže měli zavřeno pro úklid (to nám bylo sakra fuk, nám by stačil koutek na zaparkování). Vyšlo to až v pátém kempu, což byla opět farma, ale už ne tak pěkná jako Motutara. Zde jsme skončili zaparkovaní v řadě mezi dalšími kempery na place mezi polorozpadlými stodolami. Ale měli sprchu a záchod, takže dobrý, hlavně že jsme měli kde přespat.

Cape Reinga

Maják zdálky - vidíte, jak se tam perou ty elementy?

Další den jsme konečně doputovali do cíle výletu, což byl úplný sever Nového Zélandu – Cape Reinga. Překrásné místo, dokonce jsem mu i odpustila tu klamavou reklamu, kterou se honosí. Není to totiž nejsevernější bod, to je mys o kousek vedle zvaný North Cape, který je ještě o 3 km severněji položen než Cape Reinga. Je ale hůře dostupný, tak tam nikdo nejezdí. Na Cape Reinga je krásný maják a možnost výšlapů podél okolních útesů, což se nám moc líbilo. Také se tam mísí Tasmánské moře a Tichý oceán, což je docela zajímavá podívaná. Nejen že je vidět do dáli se táhnoucí linka, kdy Tasmáské moře je světlejší a Tichý oceán tmavší, ale také se to tam pěkně pere a šplouchají tam impozantní vlny. Dle maorské mytologie se tam mísí ženský a mužský element, nevíte, jak je to mohlo napadnout?

 

Dvoubarevné moře - hranice mezi Tasmánským mořem a Tichým oceánem

Procházka po útesech - Anet pózuje

Procházka po útesech a my dva

Kde je Anet?

Rozbouřené moře bičující útesy

Ještě jedno selfíčko:-)

 

 

 

 

 

Bonusová ukázka kempování u pláže

NNaše první písečné duny!ásledujícího dne jsme se probudili do zamračeného počasí, ale ještě jednou jsme se vrátili na Cape Reinga absolvovat výše zmíněnou procházku po útesech. Báli jsme se, že nic neuvidíme kvůli nízkému mraku, který vše zahalil do mlhy, ale pak jsme se dostali pod něj a byla to naopak dramatická a působivá podívaná. Po procházce jsme vyrazili směrem k 90 mile beach, kde jsme měli vyhlédnutý kempík. Cestou jsme se ještě zastavili na obřích písečných dunách, které byly úplně neuvěřitelné. To si tak projíždíte mezi zelenými lesíky a šťavnatými pastvinami a z ničeho nic to skončí a bum – haldy písku a poušť. Vzhledem k tomu, že jsme nikdy nebyli na žádné poušti, to pro nás byl první takový zážitek. Mohli jsme si tam půjčit sandboard a sjíždět po něm z dun dolů, ale této možnosti jsme nevyužili. Za prvé to bylo předražené (nečekaně), za druhé nás nelákala představa mít písek úplně všude a za třetí nám dalo v tom vedru docela zabrat vydrápat se na tu dunu byť jen jednou. Přes den totiž sluníčko zase vykouklo, tak docela pálilo. Stihli jsme se tak v pěkném počasí projít i po zmiňované 90 mile beach, u které jsme zakempili. To je neskutečně dlouhá pláž, ale zase mate jménem. Nemá 90 mílí, ale „pouze“ 55, což je nějakých 88 km. I to je ale úctyhodné, přijde Vám, že se táhne do nekonečna. Při odlivu se odhalí ztvrdlý nacucaný písek a dá se po ní jezdit i autem aniž byste zapadli. Toho jsme také nevyužili, chtěli jsme si to nechat až na druhý den, ale spustil se takový slejvák, že nás přešla chuť to zkoušet – co kdyby ty konve vody nějak narušily integritu toho tvrdého písku a my jako na potvoru zapadli? Slejvák pak trval celkem asi tři dny a byl opravdu vydatný. Stěrače nestíhaly a tak to vypadalo 24 hodin denně. Nažmach jste byli po prvních dvou vteřinách venku z auta. Dokonce v některých oblastech byly i záplavy, na jednu vylévající se řeku z koryta jsme narazili i my ve městečku Dargaville, když tam hasiči zavírali ulice, že se tam nesmí jet. Po dobu deště jsme tedy navštívili pouze Waipoua Kauri Forest, ve kterém se nachází nějvětší strom kauri na Zélandě, který má i své jméno – Tane Mahuta neboli Lord of the forest. Kauri tree se česky nazývá damaroň jižní, je to strom s kvalitním dřevem, z něhož se staví domy a nábytek, a je opravdu mohutný. A tento Tane Mahuta obzvláště, však je starý okolo 2000 let a začal klíčit ze semínka v dobách Krista. Starší strom jsme asi ještě nikde neviděli.

Poté jsme se už pomalu vraceli směrem do Aucklandu, abychom si tam postavili postel v autě a zařídili si tu kuchyňku a ostatní věci potřebné k tomu, aby naše auto mohlo být certifikováno jako self contained a mohli jsme využívat všech kempovišť na Novém Zélandě. O stavbě auta se rozepíšeme v dalším článku.

Náladovka na konec:-)

 

Comments are closed.