Začátky na Zélandu

Kanada nám utekla nějak moc rychle, pobalili jsme si saky paky, vyrazili na trajekt z Nanaima, pak nasedli na bus přes Vancouver a za chvíli byli na letišti. Tam jsme se potloukali pár hodin a pak šup šup do letadla, přičemž nás čekalo více jak 12 tisíc kilometrů do Sydney. Letadlo mělo více jak půl hodiny zpoždění, tak jsme se báli, že pak nestihneme přestup na letadlo do Aucklandu, měli jsme na něj jen asi hodinu a půl. Let jsme víceméně prospali, takže jsme se do Sydney vlastně teleportovali, a pak nás čekal ultra rychlý přesun letištními chodbami. Letadlo jsme naštěstí stihli, ale tak tak, doběhli jsme rovnou do fronty lidí, kteří se už naloďovali. Nebo se má říkat naleťovali? Přelet byl pak už docela krátký, jen pár hodin, takže jsme za chviličku dosedli na zélandskou půdu (18.12.2017). Po příletu jsme došli hned k imigrační kontrole. Očekávali jsme, že tam budou zase obštrukce jako v Torontu (kde jsme po mnoha hodinách šli k úředníkovi do kóje, pokecali jsme a pak čekali na vytištění oficiálně vypadajícího papíru představujícího víza). Tady jsme ale prošli jen kolem přepážky, pán si tam načetl, že máme pracovní víza, jen si to s námi odsouhlasil, prdnul nám do pasu razítko (kde není nic, že můžeme pracovat, pouze datum vstupu do země) a byli jsme propuštěni. Sakum prdum asi minutová záležitost. Trošku jsme se zalekli, jestli teda máme ještě někam jít nebo co, ale prý takto je to na Zélandu vše. Vyrazili jsme tedy pro zavazadla, kde nás čekalo nemilé překvapení, i když ne úlně nečekané. Batohy samozřejmě neletěly ze Sydney s námi, jak jsme odhadovali – nějaký zřízenec na letišti přeci nebude chvátat, když už my jsme ten přestup sotva stihli. Vyřídili jsme si (po zážitku z Kanady už zkušeně) reklamaci a vyrazili jsme směrem k poslední kontrole – biosecurity. Tím, že je Zéland ostrovní stát, tak se bojí, aby jim sem turisti nezavlekli nějaké rostliny nebo nedej bože zvířata, což by mohlo vést k utlačování místní flóry a fauny, kdyby se to tu nějak rozlezlo. Hodně se řeší jídlo (třeba med by mohl být problém), ale tak to člověk kdyžtak vyhází. Co je důležitější, že kontrolují trekové boty a stany, jestli nejsou špinavé. Byli jsme na to připravení, takže boty jsme měli jako ze žurnálu. Akorát jsem je mohla ukázat jen já, protože jsem je měla v příručním zavazadle. Petr je měl kdesi v Sydney v krosně. Poznačili si to do papírů, že batohy mají teprve přijet a že to mají kontrolovat dodatečně sami (to jsme byli nadšení, že se nám budou hrabat v krosnách). Kontrolou jsme tedy prošli a nalehko jsme vyrazili na autobus do ubytování.

Odcházíme z domu v NanaimuPřed letištěm nám došlo, že nemáme ani vindru v zélandské měně, což by mohl být problém v autobuse. Vyhledali jsme tedy ještě bankomat a něco si vybrali, ale zase pak byl problém, že autobusák neměl na rozměnění za dvacku – bus stál 7 $ pro oba. Díky tomu nás čekala první ukázka zélandské dobroty. Optali jsme se nejbližších dvou kluků, jestli by nám nerozměnili, ale jelikož neměli za celých dvacet, tak nám dali potřebných 7 $ jako dárek, ať si prý užijeme Zéland. Oni to prý tady takhle dělají, viděli jsme video, kdy se dělal test, že nějakému dědovi jakoby scházely 2 $ na zaplacení nákupu a lidé, co stáli za ním ve frontě, mu je dali. Každý z nich pak za odměnu dostal poukaz na nákup asi za 100 $, jako že obstáli v testu dobrých skutků. No my jsme toho kluka nechtěli takhle ožebračit, tak jsme ještě zaběhli do blízké prodejny lístků, kde nám naštěstí rozměnili a peníze jsme mu pak hned vrátili.

Vyrazili jsme tedy do ubytka, které jsme si zarezervovali předem z Kanady přes portál Airbnb. Byla to taková buňka, jedna ze dvou, které měli majitelé domku postavené na zahradě. Obsahovala pouze postel, koupelna byla pak v domě. Víc člověk nepotřebuje, byli jsme spokojení. Odpočali jsme si a druhý den jsme šli zařizovat nezbytné byrokratické záležitosti.

Letíme na Zéland!BANKA – Měli jsme předzařízený účet přes internet u banky ANZ, bylo jen potřeba dostavit se osobně a dokončit otevření účtu. My staří šetřílci jsme nechtěli jet zase MHD, tak jsme šlapali pěšky. Asi hodinu, to byl nápad v tom vedru, co tu panuje. Taky jsme se pěkně přismahli, koho by napadlo se v prosinci mazat opalovákem:-D K zařízení účtu na Zélandě potřebujete mít jakýsi proof of address, čili hmatatelný důkaz, že adresu, kterou uvádíte jako bydliště, opravdu můžete vydávat za své bydliště (to teda v Kanadě nikoho nezajímalo). Obvykle se to tu řeší tak, že Vám dá nějaký hostel, kde bydlíte (I kdyby jednu noc, jsou na to tady zvyklí), potvrzovací dopis, že jsou v pohodě s použitím adresy. Naši hostitelé s tím ale měli problém, že nechtějí, aby jim pak třeba chodila nějaká pošta nebo tak, takže jsme zvolili druhou variantu – použít českou adresu. To prošlo s důkazem v podobě výpisu z účtu z našich českých bank. Účet jsme tedy zdárně založili, mohli jsme tedy postoupit k další záležitosti.

Přilétáme do země dlouhého bíleho mraku-doslovaIRD – Daňové číslo, které je potřeba k tomu, aby Vás někde zaměstnali, se generuje na poště. K tomu už ale česká adresa pro změnu nestačí (jak u blbých na dvorečku). Je k tomu potřeba zélandská adresa (jako důkaz slouží třeba výpis z právě založeného zélandského účtu, kam nám paní nabouchala bez okolků tu adresu z ubytování, na kterou jsme ale pro založení účtu samotného důkaz neměli – Kocourkov?), založený bankovní účet na NZ a důkaz o aktivním užívání účtu v podobě alespoň jednoho vkladu a jednoho výběru. To už jsme si přišli jako úplní blázni, protože jsme na účet pár minut předem vložili 10 $, které si banka měla strhnout jako poplatek za vydání platební karty. Takže jsme zase letěli k bankomatu, těch 10 $ zase vybrali a pak zase vložili. Poté jsme opět nakráčeli do banky a poprosili jsme paní, co nám před chvílí zakládala účet, jestli by nám ještě nedala to potřebné potvrzení o vkladech a výběrech. Následně jsme naběhli opět na poštu, vyplnili nějaká lejstra a konečně odevzdali žádost o IRD se všemi formalitami. Jako třešnička na dortu byla informace, že nám to číslo vystaví asi až po novém roce kvůli svátkům a že nám k tomu papíry přijdou na tu adresu z ubytování, kde nechtějí, aby jim chodily ty dopisy…Hups…Ale přijde to i e-mailem a sms, tak uf.

Bydlení v buňceTELEFON – Abychom byli ve spojení se světěm, museli jsme také zařídit místní sim. Bohužel v okolí banky a pošty žádní operátoři nesídlili, takže jsme šlapali další hodinu do vzdáleného obchodního centra, kde jsme zvolili Warehouse sim, která umožňuje platit si pouze to, co člověk využívá, takže by mohla vyjít levněji, než předplacený paušál s x minutami volání, které pro nás nejsou důležité. Pro nás je hlavní internet. Při prvním pokusu se připojit to ale samozřejmě nešlo. Naštestí Petr našel návod, jak nastavit telefon, a zpochodnil to. Signál sice asi bude někde horší, ale oprot Kanadě snad dost ušetříme.

Piknik během honby za autemZpět už jsme jeli busem, to už bychom se usmažili, přespali jsme ještě jednu noc a pak se přestěhovali k Terri (také přes Airbnb), kde jsme shodou okolností (déle trvající hledání auta), byli až do 27.12. a strávili tam Vánoce. Terri je taková postarší paní, která bydlí s kočkou a korelou a živí se ubytováváním hostů ve svém domě. Přišla nám trošku (trošku dost) praštěná, ale milá. Dokonce nám dala dárky k Ježíšku, což jsme se trošku styděli, že my pro ní nic neměli. Dostali jsme skleněné podtácky s motivem Zélandu, které budeme mít do domečku v ČR, takovou taštičku přes rameno s motivem Zélandu, které Petr hned při prvním testu urval zip, nějaké ručně dělané ozdobičky, zalaminované vánoční zélandské vtipy a zélandský vánoční příběh a přáníčko, ať se nám Zéland líbí. Milé:-) Další den pak udělala šunku a bramborový salát, který tak úplně nevíme, jestli je typicky zélandský, nebo jestli se snažila nám uvařit kousek domova, protože se ptala, jak to děláme u nás. Jsme ale asi zhýčkaní saláty od maminek, protože to teda byla hrůza (nevděčníci!). Nějak to postrádalo chuť, ale najedli jsme se:-) Už se těšíme, až si uděláme opozděně Vánoce s naším salátem (plánujeme to někdy, až budeme mít udělané auto a prostor si s tím vyhrát).

Jídlo u Terri vypadalo dobře na pohled...No a auto, to je kapitola sama o sobě. Čekali jsme, že ho seženeme dříve, ale nějak se nedařilo. Sháněli jsme něco se čtyřmi sedačkami (kvůli očekávané návštěvě), ale aby to bylo větší než naše Sojka v Kanadě – přeci jen roční bydlení chce více pohodlí. Buď to ale nemělo ty sedačky, nebo to bylo drahé, nebo prodávající nejevili ochotu se někam přiblížit k nám to ukázat a zase jet dvě hodiny MHD by nás stálo majlant. ... ale ta chuť... žádná... Prohlédli jsme pár aut, ale většinou na nich bylo něco špatně – divný zvuk motoru, skřípající kola (prý jen malý prostor pro brzdy, které tím pádem pořád brzdily a skřípěly), vytékající narůžovělá kapalina (což mohla být klidně kapalina z převodovky a to by mohlo i zadrhnout celé auto a finito). Nakonec jsme vyrazili na carfair, což je taková místní nedělní burza aut. Tam jsme sehnali náš Nissan Caravan, který teda bohužel nemá 4 sedačky, ale zase byl levný, tak jsme do toho šli. Byl možná až podežřele levný, tak se trochu bojíme, co na nás kde vyskočí, ale zase díky tomu máme rezervu na případné opravy. Nic mu nikde neteče, je jen trochu orezlý a špinavý (na tom necháme ruce, než to vydrhneme). A baterka mu teda kiksla už po zkušební jízdě, takže nám ji prodejce vyměnil za svojí novou. Ta ale byla pro změnu menší, než to auto potřebuje, což se projevilo tak po 4 dnech ježdění. Prostě to jednou nenastartovalo. Naštěstí jsme to tak trochu čekali a koupili si startovací kabely (vždy připraveni!), k tomu se přidal dobrotivý Zélanďan, který zaslechl snaživé hekání našeho auta při pokusech o startování, nahodil nás a jeli jsme hned pro novou baterku. Ta teda stála ranec, ale snad bude nesmrtelná. Z původní baterie jsme udělali pomocí power invertoru dobíjecí stanici, takže můžeme doplňovat energii do telefonů a počítače a vlastně všeho pěkně v autě. A jak probíhá převod auta na Zélandu?

A konečně pohodička při kempováníPŘEVOD AUTA – Procedura je to skoro obdobně jednoduchá jako v Kanadě, možná ještě dokonce jednodušší. Myslíme si, že kdyby Zélanďan chtěl koupit auto v ČR, ranila by ho mrtvice z těch všech obštrukcí, které si ani neumí představit vzhledem k jednoduchosti v jeho rodné domovině. Na Zélandu totiž ani nemusí jít prodejce s kupujícím na úřad společně. Pokud máte zélandský řidičák, vlastně nemusíte jít na úřad vůbec a jde to udělat všechno online. My ovšem NZ řidičák nemáme, takže jsme se museli vypravit k některému z agentů NZ Transport Agency, což je ten zmiňovaný úřad. Agenti jsou tu buď pošta, pobočky AA (taková místní pojišťovna, odtahovka, opravna a kdoví co ještě dohromady – prostě automobilová asociace, z čehož také pochází zkratka AA) nebo třeba pobočky VTNZ (to je něco podobného jako AA, jen trošičků méně rozšířené). My zvolili AA, kam jsme nakráčeli, nahlásili jsme, že kupujeme to a to auto (dle SPZ a VIN), vyplnili jsme k tomu potřebný MR13B formulář, zaplatili 9 $ za převod a auto bylo naše. Na prodávajícím je pak nahlásit, že auto prodává – zase to jde online nebo u agentů. Vyvstává tady taková otázka, co kdyby prodejce mezitím došel třeba na policii (peníze už dostal, jelikož se tu za auta platí většinou hotově) a tvrdil, že mu auto bylo ukradeno? Asi by to byla docela zajímavá zkušenost, doufejme, že nás nečeká. Je dobré si s prodejcem sepsat alespoň jednoduchou smlouvu a ideálně si i vyfotit jeho řidičák nebo jiný doklad totožnosti. Na druhou stranu – pokud prodejce neudělá svoji část, hrozí pak, že by mu třeba chodily pokuty za toho kupujícího a podobně. Tak je asi i v jeho zájmu to dotáhnout do zdárného konce:-) Když jsem zmiňovala tu smlouvu, tak před koupí auta je také dobré si zkontrolovat dostupné informace, přičemž nejjednodušší cesta je koupit si report z portálu Motorweb. Tam se zadá SPZ auta a za necelých 20 $ dostanete za pár vteřin přehled o základní technické specifikaci auta, počtu majitelů, zda auto není třeba hlášeno jako kradené nebo na něm nevisí nějaký leasing, jak se vyvíjel v čase stav tachometru a zda tedy není třeba stočen a podobně. K tomuto reportu právě dostanete i předvyplněnou smlouvu, kde je vypsán typ auta, VIN, SPZ atd. – stačí pouze vytisknout a doplnit jména. Toho jsme využili my. No a ještě je třeba zmínit, že po převodu auta je vhodné sjednat si tady povinné ručení a také nějakou asistenční službu, kdyby se cokoliv na autě podělalo. Ani jedno tu není povinné a záleží čistě na majiteli, zda se chce plácnout přes kapsu a být krytý. My se teda raději plácli, obojí máme zařízeno přes AA a dohromady nás to na rok stálo asi 500 $. Je v tom krytí opravy cizího auta v případě nehody (se spoluúčastí), proplacení domluvené ceny auta v případě krádeže nebo požáru, odtah 6x za rok odkudkoliv v případě jakékoliv poruchy a proplacení nutného ubytování po dobu opravy atd. V Kanadě by to za tuhle cenu vyšlo asitak na 2 měsíce, tam mají tyhle služby poněkud dražší.

Nyní jsme už na cestě, rozhodli jsme se kolem Silvestra projet úplný sever Zélandu, kam už se pak nedostaneme, jelikož je to takový cancour nahoru, který je docela zajížďka odkudkoliv. Příběhy z tohoto výletu budou předmětem dalšího článku.

Tak Vám všem přejeme šťastný nový rok, mějte se rádi, buďte na sebe hodní a plňte si sny! Je to paráda:-)

One Comment:

  1. Dobrý den, chtěl bych se zeptat jakou leteckou společnost jste při své cestě na Nový Zéland zvolil? Chystáme se tam na vlastní pěst s partou přátel příští rok a tak si dělám průzkum. Obecné shrnutí jsem našel tady: letenky Nový Zéland. Zajímala by mě ale i Vaše cesta.

Comments are closed