Kanadské zajímavosti

Pobyt v Kanadě se nám sedmimílovými kroky krátí a tato země si získala naše srdce, proto si zaslouží ještě jeden článek na rozloučenou. Bude nám to tu chybět, ačkoliv jsme poslední dva měsíce strávili víceméně cestami do práce a z práce. Tam jsme ale poznali pár skvělých lidí a ve finále jsme zjistili, že nám snad kvůli nim bude to přebírání plechovek a mytí nádobí také scházet. Nyní jsme už oba nezaměstnaní a zbývá nám poslední týden tady, kdy budeme řešit poslední resty a připravovat se na cestu na Nový Zéland.

Naše Sojka v Nanaimu pod lampou, kde jsme ze začátku týden spaliNaštestí už těch restů není tolik, podařilo se nám totiž prodat naši milou Sojku (tak jsme pojmenovali naše autíčko – jakousi zkomolenou přesmyčkou jeho názvu Toyota Sienna), což byl náš největší strašák tady. Sojka už patřila mezi automobilové babičky, semtam jí někde ukápnul olej a trošku se zakuckávala do kopce, tak se zdálo, že se jí nikdo neujme. Naštěstí se ale našel jeden pán z Victorie, který tedy nad jejími neduhy přimhouřil oko (nutno podotknout, že za nemalou slevu). Ale co, hlavní je, že šla o dům dál a nemusela jít do šrotu, to by pak ta ztráta byla ještě poněkud vyšší.

Přemýšleli jsme, co by mohlo být tématem tohoto článku, a napadlo nás shrnout některé kanadské zajímavosti, kterých jsme si tu během našeho pobytu povšimli. Tady tedy jsou:

  1. PŘÍSTUP KALKOHOLU A OSTATNÍM DROGÁM

Jeden z posledních nákupů ve WalmartuToto téma nás tu docela překvapilo. Když jsme slavili Den díkuvzdání, povídali jsme si s Mary a její kamarádkou o tom, jak to chodí u nás a jak tady. V Kanadě jsou totiž obchody prodávající alkohol oddělené od ostatních a nazývají se Liquor Store. Je to prý proto, aby byla možná jasná kontrola nad prodejem alkoholu. Dámy byly dost překvapené, že u nás se pivo a cokoliv dalšího alkoholického prodává běžně v supermarketech, jak to jako můžeme kontrolovat? Tak nějak jsme nevěděli, co jí na to říct – normálně? Pak jsme vytáhli višňovici a obě si pomlaskávaly a prý, že kdybychom toto dováželi do Kanady, můžeme na tom vytvořit super byznys.

Ač se tu hrozně řeší ta kontrola, tak oni tu alkohol mají dost rádi, to Petr viděl na množství plechovek a lahví, které mu každý den prošly pod rukama. Jeden můj kolega z restaurace mi pro změnu vykládal, že na Halloween děti chodí od domu k domu pro sladkosti, ale pro dospěláky je to skvělá příležitost, jak se opít. Že prý Kanaďani nevynechají jedinou příležitost, kdy se opít.

To všechno by nebyla až zase taková zajímavost, kdybychom si nevšimli i jejich vřelého vztahu k marihuaně. Zdá se, že snad každý od cca 18 do cca 70 let tady holduje této rostlince. I když to prý není legální, jsou tu normálně marihuanové obchůdky, kde se dá tráva koupit. Prý snad se zvažuje rovnou legalizace, ale zatím to tu frčí jakoby na tajňáka (obchod s názvem Marihuana Shop je totiž nenápadný) a policie prý přivírá oči, protože to bude už brzy legální.

Jednou jsem byla svědkem rozhovoru u mě v práci, který probíhal asi takto:

Kolega 1, říkejme mu třeba Pepa: „Tak co Franto, bereš nějaký drogy?“

Kolega 2, říkejme mu třeba Franta: „Ne já ne, ale moje přítelkyně si občas udělá bongo (to je nějaká varianta kouření trávy)“

Pepa: „A ty si s ní jako nedáváš bongo?“

Franta: „Nene, já jsem to kdysi měl a bylo mi po tom blbě.“

Anet vstupuje do hovoru: „Já něstačím zírat, že tady každý kouří trávu, vždyť vy na to máte i krámy, to u nás by to člověk musel koupit někde u dealera v temný uličce.“

Franta: „To jo, tady je to normální, většina lidí takhle relaxuje.“

Anet: „Neuvěřitelný, vždyť alkohol se tu hrozně řeší a každý se diví, že u nás ho lze koupit normálně v obchodě s jídlem, ale tohle je úplně v pohodě?“

Franta: „No tyjo, to jsem slyšel, že v Evropě jde koupit alkohol spolu s jídlem, to nechápu, vždyť na tom můžou být lidi pak závislý!“

No na to jsem už neměla co říct… Prostě tady všichni chlastaj a hulej jak o život, ale hlavně, že to prodávají v oddělených budovách, to je před závislostí určitě ochrání:-D

  1. KANADSKÁ VŘELOST

Podvečerní procházka po plážiO milém přístupu Kanaďanů k čemukoliv jsme se už zmiňovali. Ale i tak si zaslouží ještě jednou vypíchnout. Když jsme sem přijeli, působilo to na nás jako zjevení, všichni milí i na úřadech, nikdo nebyl nerudný, každý se ptá, jak se máme… To je taková jejich mentalita, pomalu místo pozdravu pokládají otázku, jak se vede. Samozřejmě neočekávají sáhodlouhé popisy toho, co nás ten den nas*alo a nebo naopak potěšilo. Ale prostě se očekává, že se taky usmějeme, řekneme že jako super a jak se mají oni. To nám dělalo ze začátku trošku obtíže a popravdě doteď asi při těchto rozhovorech nepůsobíme úplně uvolněně, vždycky je tam taková ta mikrosekunda, kdy mozek přemítá, co na to říct. V Čechách tohle prostě není zvykem, že přijdete do Kauflandu a prodavačka se bude zářivě usmívat a ptát se, jaký jste měli den, odkud jste a tak. Nicméně už to není takový šok jako na začátku, začínáme to brát jako samozřejmost a když je výjimečně někdo málomluvný, už na něj koukáme podežřívavě, jestli mu na nás něco nevadí nebo co se děje:-D

Nedávno mě ale stejně překvapili kolegové v práci. Petr mě každou noc vyzvedával po šichtě, ale tento večer byl pozván na pivo, jelikož jeho kolega slavil 37. narozeniny. Chtěl se původně vykroutit, protože to původně mělo být na druhém konci města, ale kolega o něj tak stál, že to přesunul k nám, takže už odmítnout nemohl. Tím pádem nemohl řídit, ale pouze pro mě dojít pěšky. Já s tím předem nepočítala, takže jsem neměla věci na převlečení a od myčky jsem byla každý den úplně nažmach, to bych za půlhodinovou cestu domů byla zmrzlá jak rampouch. Tak jsem se pokoušela zjistit, jestli někdo z práce nejede mým směrem, že bych se svezla. Bohužel nikdo nejel, tak říkám, že teda ok, nedá se nic dělat, vyrážím pěšky. Oni to ale odmítli připustit, tak zorganizovali potupnou sbírku na taxi pro mě, že prostě musím jet autem. Dobu jsem se s nimi dohadovala, že to není třeba, že to dojdu, že pro mě půjde Petr a kdoví cosi. Nechtěli o tom slyšet a pořád mi cpali ty dolary. Zkoušela jsem, že beztak ani nevím, jak si zavolat taxíka, že neznám číslo a nic, tak ho okamžitě zavolali za mě. To už jsem začínala být v koncích, hádala jsem se, že už vůbec si od nich nevezmu peníze a teda ať máme všichni klid, tak si to zaplatím sama. Do toho přijel ten taxík a když jsem teda s díky vyrazila, že pojedu na vlastní náklady, jedna z těch holčin mu nacpala ty posbírané peníze. Taxikář nedbal na moje prosby, ať si je nebere, že prý když mu někdo strká peníze, tak nikdy neodmítá už ze zásady. Takže jsem byla nedobrovolně zadarmo odvezena taxíkem až před barák. Ve finále mě to děsně dojalo, když jsem ze sebe shodila pocit, že to byl trapas. Lidi, co mě sotva znají, o mě projevili takovou starost a ještě se dobrovolně vzdali vlastních peněz, dobrý skutek jak vyšitý, nemyslíte?:-) Prý jsou tam všichni jako rodina v té restauraci a že tohle kamarádi dělají, že od toho jsou to kamarádi.

Ještě jedna věc mě k tomuto tématu zaujala. Možná to je jen náhoda, ale všechny ty mé kolegyně, které jsou Kanaďanky, byly hrozně veselé, bavily se mezi sebou s takovou tou až přeafektovanou nadšeností, kterou já v sobě nedokážu vykřesat ani když pominu moji nervozitu, že nemluvím anglicky jako rodilý mluvčí. To je samé Oh my goood, yeeeeeah, that is amaaaaazing a tak podobně. No a všimla jsem si, že jedna z těch holek je taková zasmušilá, že se takhle moc neprojevuje. A před pár dny jsme se s ní potkaly na pauze a ona se mě ptá, jestli náhodou nejsem Polka. Že její rodiče pochází z Polska a přestěhovali se do Kanady asi před 13 lety. Tak mi to okamžitě přišlo jako aha!, tak ona není Kanaďanka, já si říkala, že je jiná. Hned jsme se pak s Petrem pustili do debaty, čím to asi je, jestli si my Evropani neneseme nějaký genetický odkaz těch historických útlaků, kdežto Kanaďani se svými 150 lety radostné existence jsou prostě takoví veselejší. Ale jak říkám, třeba je to jen náhoda:-)

  1. ŘÍZENÍ AUT

Krásy NanaimaDoslechli jsme se, že Kanaďani mohou řídit už od 16 let. To nás překvapilo v tom kontextu, že tady řídí všichni tak ohleduplně, člověk by očekával, že takoví puberťáci budou na silnici docela nebezpeční. Ono to ale není tak, že by mohli rovnou řídit sami. Řidičák se tu získává nejprve v podobě jakéhosi L (jako learner, co se teprve učí). Svoje L čerstvý řidič získá na rok, přičemž po tu dobu může řídit pouze ve společnosti jednoho člena rodiny, který je držitelem plnohodnotného řidičáku. Pokud se za tu dobu nic nestane, dostává řidič místo L písmenko N (jako novice, nováček). N má pak po dobu 2 let a je omezen tak, že během toho může řídit buď sám nebo ve společnosti maximálně jedné osoby, která už ale nemusí mít sama řidičák. No a až po uplynutí této lhůty dostane plnohodnotný řidičský průkaz, kdy může vozit kolik lidí chce a nebo naopak pomáhat někomu, kdo je teprve ve fázi L. Zabralo mi to asi tak půl hodinový rozhovor, než jsem to celé pochopila. Nicméně ve finále stejně můžou řídit sami už v 17 letech, což je stále o rok dříve než u nás. A i přesto jezdí v drtivé většině ohleduplně a bezpečně.

  1. ZNALOST ČESKÉ REPUBLIKY

Harbour CityV tomto ohledu se s Petrem trošku rozcházíme, jemu to tolik nepřišlo, ale mně se zdálo, že Kanaďani všeobecně vědí, kde ČR je, že ji znají. Několik lidí, kterým jsme řekli, odkud jsme, dokonce u nás i bylo na dovolené. Také je docela vtipné, že jak do Kanady asi jezdí dost Čechů ať už na dovolenou, nebo pracovat přes víza jako my, tak znají náš přízvuk a dva nebo tři nás odhadli už jenom podle řeči. Jedna takováto paní byla na konci světa v Port Renfrew na Vancouver Islandu, což je taková ošuntělá díra na břehu Pacifiku. Ptali jsme se jí na odjezdy lodí, které tam jezdí na jeden populární trek, a jak nás tak poslouchala, najednou říká: „Odkud jste, z České republiky? Znám ten přízvuk.“ Asi jim to musí trhat uši:-D Nebo jeden z mých šéfů, co mě nabíral, mi řekl na to, když jsem mu pověděla odkud jsem, že si to myslel, že má kamaráda z ČR a že zním stejně.

K tomu se tak trošku váže historka se stopařem, kterého jsme se jednou rozhodli nabrat v národním parku Jasper. Ten sice byl Australan, ale také říkal, že v ČR byl na dovolené. Prý sice jen krátce, ale ptal se odkud jsme. Tak mu povídáme, že bydlíme asi 70 km od Prahy a on na to, že byl v Praze a v jednom městě, co je přibližně tak daleko, a to v Kutné Hoře. To nás odbouralo, tak mu říkáme, že to je zrovna to naše město:-D Pak prý byl ještě v Českém Krumlově a to je vše. Tak jsme si ověřili, jak je Kutná Hora slavné město, i Australani do ní jezdí:-) Dva z Petrových kolegů se dušovali, že pak za námi přiletí na návštěvu do ČR, jsou zvědaví na naši kutnohorskou Kostnici (při jejich 150leté historii tu nemají žádné památky jako my) a pivo, tak uvidíme, jestli se ještě shledáme…

  1. NEZNALOST KRTKA

Další krásy NanaimaTo je jen taková perlička na závěr. V našem luxusním ubytování se ucpal odtok ve sprchovém koutu. Šla jsem tedy za Mary, jestli nemá něco jako Krtka, prostě nějakou chemikálii, která by uvolnila trubky od veškerého sajrajtu, co v nich pravděpodobně je. Koukala na mě, štěbetala, že možná něco má, jen neví kde. Bylo na ní vidět, že vůbec neví, jak by ten odpad uvolnila. Je to už pár týdnů a s žádným řešením nepřišla, takže jsme nepochodili.

No a u mě v práci se také ucpala odtoková díra v podlaze. A to tedy fest, bylo to až po okraj plné takového toho nechutného šedivého mazu. A jejich řešení? Přitáhli několik metrů dlouhou strunu, takový sáhodlouhý navíjecí drát, a začali s tím šťourat v té nechutné díře. Tak se jich ptám, jestli taky neznají ty chemikálie, co se tam nalijou, přidá se třeba vroucí voda a puf, je to pryč. Také na mě koukali jak na blázna, prý že možná se něco takového prodává, ale neví.

Tak jsem se musela smát, jaká neřešitelná situace nastane, když se v pokrokové Kanadě ucpe trubka:-D A to jsme navíc pak byli v krámě a schválně jsem se na to dívala a během asi minuty jsem našla prostředek, který odpovídá našemu Krtku, Fredymu a podobně.

Můžeme tu dělat potrubní osvětu:-)

PS: Fotky tak úplně nesouvisí s textem.

Comments are closed.