Práce v Kanadě

Když nastal den odjezdu holek, přišel ten moment, kterého jsme se oba podvědomě obávali a pořád ho v mysli odsouvali, že to je teprve před námi a není třeba si s tím lámat hlavu. Konkrétně moment konce cestování a začátku práce. Do tohoto momentu jsme byli svobodní cestovatelé, kteří nemají plán na konkrétní den, prostě vstanou, vylezou z auta a po snídani vyrazí za dobrodružstvím. To jsme nikdy do této Kanada/Nový Zéland akce nezažili a musím říci, že se na to tedy sakra dobře zvyká. No a teď jsme najednou nevěděli, kam jet, co dělat, kde se upíchnout na noc, nic… Protože jsme samozřejmě dopředu nic neplánovali, proč taky, vždyť tady nás určitě každý na tu práci bude chtít a bude to pohodička…

Lake MinnewankaNo takže jsme celí takoví rozhození jeli hned z letiště do nejbližší hamburgerárny, kde jsme strávili celý zbytek dne (aspoň ten pocit, že máme nějakou střechu nad hlavou, nás tam uklidňoval:-). Dali jsme tam do kupy poslední článek a začali pomalu sondovat, jak že to tedy uděláme s tou prací. Oba jsme věděli, že ve Vancouveru zůstat nechceme, ač tam by hledání práce asi fakt byla brnkačka, vzhledem k inzerátům „NOW HIRING“ visícím na každém rohu. Nicméně ač je to docela příjemné město, je na nás prostě obří. Lake MinnewankaMá sice mrakodrapy a výškové budovy, které se jinak v Kanadě moc nevidí, ale i tak je to spíše samý rodinný dům, takže je to celé hrozně rozplizlé a protkané křižovatkami, což na nás působí takovým znervózňujícím dojmem. Další prapůvodní plán byl vrátit se směrem k Banffu a zakotvit třeba ve městě Canmore, které nám učarovalo (ač jsme tam byli jen na chviličku) a klidně bychom se tam z fleku odstěhovali. Je to město s hrozně příjemnou atmosférou klidu a přitom je kousíček od města Banff, které už na Vás dýchá turistickým frmolem a když tam jedete autem, musíte se obrnit nervy, protože je to jedna velká kolona aut. Je tam prostě narváno lidmi. To v Canmore ne, tam je pohoda klídeček, ale zároveň je tam vše na co si člověk vzpomene. No a tam jsme mysleli, že bychom si našli nějaký resortík a usídlili se tam do toho prosince, kdy opouštíme Kanadu. Nicméně pak jsme tak jako zvažovali, že tam bude asi pěkná kosa. Vzhledem k tomu, že je to u hor a tím pádem konstatně mínusové teploty, znamenalo by to pro nás nakoupit si oblečení, abychom neumrzli (tolik toho s sebou nemáme). No a to se nám na ty dva měsíce moc nechtělo, zvlášť když pak odlétáme na Zéland, kde bude tou dobou léto. Volba tedy padla na Vancouver Island, kde jsou zimy velmi mírné (teploty se pohybují minimálně kolem nuly a téměř nesněží) a kde se nám navíc moc líbilo.

Vyhlídky před BanffemNo jo, ale Vancouver Island je velký jako půlka ČR, tak kam tam? Naštěstí není tak lidnatý a ve výsledku je tady tak 5 větších měst, takže se to začalo zužovat. Nejlogičtější by bylo jet na jih do Victorie, která je bezkonkurenčně největší a bydlí tu tak půlka lidí na ostrově. No jenže to už jsme zase začali pociťovat tu úzkost z velkých měst, ačkoliv jsme to ještě úplně nezavrhovali. Trajekt nás dovezl do Nanaima, tak jsme se rozhodli, že nebudeme unáhleně někam přejíždět, když beztak ještě žádná vyhlídka práce nebo bydlení na obzoru nebyla. V Nanaimu jsme si našli pěkné kempoviště, tedy místo pod rozbitou lampou na parkovišti u obchodního centra (ale bylo to tam vážně docela ok, akorát záchody by byly výhodou vzhledem k tomu, že ta lampa byla rozbitá jen jedna). Odtamtud jsme vyráželi na lov. Vypadalo to asi takto: Ráno vstát, popojet k blízkému Walmartu se vyčůrat a vyčistit si zoubky, pak popojet někam jinam něco dělat (u nás to byl buď bazén s výhodou teplé vody – to tu ti Kanaďani mají vážně boží, a nebo jsme jeli na výlet na blízké Ammonite Falls), pak se upíchnout někde na Wi-Fi a odepisovat na inzeráty, pak kolem setmění zajet pod lampu a pak ráno zase dokola. Takto jsme to táhli asi 4 dny a už nás to začínalo nebavit.

Takhle si na cestách peremeA takhle odpočíváme při četběZ nabídek bydlení ve Victorii se nám nikdo neozval, v Nanaimu se ozvaly dvě dámy, které obě hledaly nějaké spolubydlící. Ta první si ale plácla s někým ještě před tím, než jsme k ní vůbec mohli dojet na prohlídku, a ta druhá byla nějaká neschopná se s námi sejít. Nejdřív navrhla, že druhý den má celý volný a můžeme tedy přijet. Tak jsme jí napsali, že tam budeme třeba v 11:00, ale ona nějak nezvládla odpovědět. Nicméně i tak jsme tam jeli a zjistili jsme, že její adresa se skládá z asi 20 domovních jednotek, takže to byla taková celá malá čtvrť. A my nevěděli, která ta jednotka je její. Pak asi po půl hodině čekáni jsme to vzdali a jeli tedy do bazénu, načež nám někdy odpoledne přišel mail, že se omlouvá, že si to nepřečetla, a ať tedy dorazíme v 6 odpoledne a že nás už bude čekat. No jo, ale to zase nenapsala tu jednotku. A my tedy v 6 znovu čekali na parkovišti, jestli se nám ozve nebo co, nikdo nevylezl nás vítat a nic. Telefon jsme na ni neměli. Tak jsme jí pak po hodině, kdy už se stmívalo, napsali, že už nebudeme dále čekat a ať se ozve, až bude zpět v Nanaimu. Měla totiž někam odjíždět a vracet se asi za 5 dní. No a na to se už neozvala vůbec s žádnou zprávou a nám navíc ta oblast i tak přišla dost z ruky, takže jsme ji vypustili z hlavy. Naštěstí se pak ozvala naše Mary z jiného domu, že jí perfektně vyhovuje, že to chceme jen na krátkou dobu, protože potřebuje jen na čas finančně vypomoct s novým domem. Navíc bydlí v příhodnější čtvrti co se týče pracovních možností, takže jsme si hned plácli. Uf, tak aspoň bydlení klaplo, ale co ta práce?

Giant Cedars BoardwalkVictoria tedy díky tomuto bytu padla a soustředili jsme se na Nanaimo. Po rozeslání desítek životopisů jsme už pomalu byli zoufalí, proč se nikdo neozývá? Vždyť jsme se nehlásili na manažerské pozice, ale takové jako údržby, úklidy, výpomoci v kuchyni a tak. A nikdo o nás nestál, no to bylo tedy vystřízlivění. Nakonec se Petrovi ozvali z jedné recyklační firmy, aby přišel na pohovor. Šlo o luxusní pozici výkupčího vratných obalů a zadařilo se a Petr práci získal. Takže pěkně od úterý do soboty, od 10 do 18 full time. Tak aspoň jeden.

No a co já? O mě nestál evidentně už vůbec nikdo, Petr odjel do práce a já osiřela sama. Tak mě to naštvalo a když jsem objevila inzerát, že v jedné restauraci poblíž našeho bydliště hledají výpomoc a že se mají zájemci hlásit přímo tam, vyrazila jsem na věc. Sháněli někoho urgentně, takže asi po 5 minutách pohovoru mě vzali. Je to také luxusní práce, jedná se o mytí nádobí. Akorát je to pouze na částečný úvazek a platí ještě méně než Petrovi, takže si asi moc nevydělám, ale je to pořád lepší, než nedělat vůbec nic.

A jaké máme dojmy z našich pozic?To jsme ale pracovní četa! :)

Petrova práce - výjimečně klidPetr: „Jestli jste viděli film Vratné láhve se Zdeňkem Svěrákem, možná byste čekali, že to bude brnkačka, pokec a semtam vzít pár flašek od píva. Realita je však jiná. Prakticky všechny obaly od nápojů jsou tu zálohované. Krabice od džusů, plechovky od limonád, PET lahve všech velikostí až po klasické skleněné lahve od piva, vína, atd. K tomu všemu kanadské hospody nepatří zrovna mezi nejlevnější a dle kolegů tu pivo stojí běžně 7$ (+-125Kč). V místních Liquer Storech (prodejna alkoholu) je alkohol pro našince sice stále poměrně drahý, ale v porovnání s hospodou, je to za méně jak polovinu. Z toho tedy vyplývá, že budete pít raději doma. Podtrženo sečteno, celou pracovní dobu se nezastavím, je to špinavá, smradlavá práce a poměrně i fyzicky záhul. Vlastně je to tak špinavá práce, že si myji ruce předtím, než jdu na malou 🙂 Kolegové jsou poměrně fajn a s tou angličtinou se to pomalu zlepšuje, ale těším se, až to skončí. Škoda že mi nevyšla nějaká údržba v místním bazénu. Ale všechno špatné, je pro něco dobré. Minimálně si už teď vážím o poznání více práce, kterou jsou měl v ČR – a to je jistě dobrá zkušenost.

Anet denní rutinaAnet: „Po první směně jsem byla docela zdrchaná, protože jsem tam přišla a nebylo umyté vůbec nic za celý den. Takže mě čekaly hory talířů vysoké pomalu až ke stropu, do toho spousty různých mističek od tatarek a podobně. Musela jsem to všechno odmývat a k tomu všemu byla ten den akce na kuřecí křídla, takže přišlo asi celé Nanaimo a nádobí se vršilo dál. Myslela jsem si, jak mi to docela i jde, ale pak mě na chvíli odstrčil jeden ze šéfů, že mi jako ukáže různé fígle, takže mi dal najevo, že moc nestíhám. Dávala jsem totiž jen ty talíře a podobně, které mi číšnice nosí na pult vedle mě. Divočina ve městě, takhle je potkáváme každou chvíliNicméně to, co tam vršili kuchaři za mnou (přepravky, misky, pánve a tak), to jsem vůbec nevnímala. No a jim to začalo chybět. Ale prý jsem i tak udělala kus práce. Další den jsem to tam po příchodu měla již připravené a odmyté, takže už to byla větší pohoda. Kromě toho už nebyla ta akce na křídla, tak asi nebyl ani takový nával v restauraci. Pak přišel ještě takový zlom k horšímu, a to když se rozhodli naučit mě zavírat pozici. To obnáší důkladný úklid místa včetně podlah a podobně, což je tedy docela mazec, protože ke konci směny mi všichni nosí všechny zbylé špinavé nádoby a je toho až nad hlavu. Pravidelně tak končím v 1 a někdy i v půl druhé. No co Vám budu povídat, práce je to špinavá, blbě placená, náročná, ale nejsem z cukru, tak to zvládnu a aspoň nějaký ten dolar snad ušetřím.“

A jak to máme s angličtinou? No popravdě v pracovním zápřahu jsme začali pociťovat jisté nedostatky. Oba máme problém porozumět kolegům, když na nás nečekaně něco vyhrknou. Jak je v té práci hluk, nejsme připravení, že po nás něco chtějí a jak na nás spustí nějakým rychlým slangem, tak nám tu první větu musí vždycky zopakovat, což už je nám oběma trapné. Když jsme se tu doteď bavili s lidmi, tak jsme vždy očekávali, že něco budou říkat a věděli jsme kontext, tak to šlo. Ale v té práci je to tedy boj. Po zopakování se už většinou chytneme, ale to už jsme pro změnu vyvedeni z rovnováhy a těžko se nám nějak vtipně a bystře reaguje, takže nás tam musí mít za nespolečenské trotly. No snad se to zlepší, až si na to trošku zvykneme.

Děláme salát... no jo no, nebyl stůlKrocana jsme jedli u krásně vyzdobené tabuleJinak ještě jsme tu také stihli náš první Den díkůvzdání neboli anglicky Thanksgiving day, což je vlastně takové poděkování za sklizeň a úrodu. V USA se slaví čtvrtý čtvrtek v listopadu, ale v Kanadě druhé pondělí v říjnu, takže to vyšlo akorát po našem nastěhování k Mary, konkrétně na 9.10.2017. Je to zároveň státní svátek. Jelikož je to pěkná žranice, tak to prý Kanaďani slaví spíše v neděli předtím, aby to pondělí pak využili jako takový vzpamatovávací a dojídací den. Mary nás na neděli pozvala, že prý jí přijede kamarádka Angie a budou večeřet spolu, tak ať také přijdeme. Nenechali jsme se dvakrát přemlouvat a abychom nepřišli s prázdnou, udělali jsme bramborový salát. K tomu tedy byl od Mary výtečný krocan s nádivkou a takovou míchanicí z hub a zelí. Všechno to bylo bájo, hlavně po měsíci na fazolích do sebe soukat pořádný kus masa, to jsme se olizovali až za ušima. Bramborový salát také asi chutnal, ona Mary měla manžela z Polska a tam asi něco podobného také dělají, takže to znala a pořád opakovala, jak jí tohle jídlo chybí. Tak jsme snad ostudu neudělali. Dostali jsme pak ještě tzv. doggie bag, to znamená výslužku na další den. Doggie bag vychází z toho, že si lidi nechávají v restauracích zabalit jídlo, co nesnědí, jakoby pro psa, ačkoliv to jedí sami. Takže jsme měli náš psí příděl ještě další den a byla to fakt bašta. Dali jsme do plénu také naši výbornou višňovici, jejíž zásoby se nám po tomto večeru povážlivě ztenčily a myslíme, že měla opravdu úspěch. Mary to opět znala, ale Angie byla docela překvapená, jak je to sladké na jazyku a pak to neuvěřitelně hřeje uvnitř. MASOOO !Kromě salátu jsme měli i jiné eso v rukávuPrý bychom to měli dovážet do Kanady a že by nám tady za to trhali ruce a byli bychom boháči:-D Takže tip na byznys jako vyšitý, možná bych nemusela mýt nádobí a Petr přebírat plechovky…?
Tím, jak jsme teď pořád doma nebo v práci, tak moc nefotíme, proto přidáváme jen pár fotek vztahujících se k článku, ale spíše ještě nějaké fotky z období, kdy jsme se vraceli z národních parků a jeli pro mamku s Terkou, ty Vám ještě dlužíme:-)

 

 

Přípitek na náš první Thanksgiving day

Comments are closed.